IRENE: Tak zase příště pane Holmesi.

IRENE: Dobré ráno pane Holmesi, je vám líp?

IRENE: Já jsem v pořádku, neptal jste se.

IRENE: Nemám hlad, pojďme na večeři.

IRENE: Jsem znuděná v hotelu. Udělejte mi radost. Pojďte na večeři.

IRENE: Johnův blog je povedený. Asi Vás má raději než já. Pojďme na večeři.

IRENE: Vidím Tower bridge a měsíc ze svého okna. Zjistěte, kde jsem a připojte se ke mně.

IRENE: Viděla jsem Vás dnes na ulici. Vy mě ale ne.

IRENE: Víte, že Vám ta hučka dokonale sluší?

IRENE: Proboha. Pojďte na večeři.

IRENE: Mám ráda tu Vaší hučku.

IRENE: Jsem v Egyptě a mluví na mě nějaký idiot. Skočte na letadlo a pojďte na večeři.

IRENE: V krimi zprávách jste vypadal sexy.

IRENE: Dokonce i Vy musíte jíst. Pojďte na večeři.

IRENE: BBC1 právě teď. Nasmějete se.

IRENE: Přemýšlím, že Vám pošlu dárek k Vánocům.

IRENE: Římsa nad krbem.

IRENE: Nejsem mrtvá. Pojďme na večeři.

SHERLOCK: Šťastný Nový rok.

IRENE: Sbohem, pane Holmesi.

IRENE: Všechno nejlepší, pane Holmesi.

IRENE: Zachránil jste mi život. Pojďte na večeři.

SHERLOCK: 8:20, Millenium bridge. Buďte dochvilná.

Bylo typické anglické počasí. Drobné kapky deště se rychle řítily k zemi a s poetickým zašuměním se proměnily v součást kaluže, co zaplavila ulice snad celého Londýna.

Lidé se schovávali do svých kabátů, otevírali deštníky a rychle mizeli do bezpečného úkrytu. Londýn, věčně přeplněný lidmi, zpustnul. Dokonce i aut ubylo a zanedlouho opadl známý ruch tak velkého města.

Přesně uprostřed Millenium bridge zůstala ale stát žena. Bez kabátu, který by zabránil promočení jejích krásných šatů, bez deštníku, co by ji udržel v suchu. Jediný kousek oblečení, který chránil její dokonale upravené vlasy a přesně namalované rty, byl její veliký klobouk.

Náhodný pozorovatel by si myslel, že je to blázen. Že fotí originální snímky do módního časopisu. Že se chystá skočit dolů.
Čekala až se na jejích drobných hodinkách, jež jí daroval jeden nejmenovaný premiér – jednoduše věděla, co má rád – velká ručička posune na čtyřku a oznámí tak čas domluveného setkání. Ta líná ručička se nechtěla pohnout snad celou věčnost.

Potvora. Irene v duchu zaklela a pomyslela na pár nevhodných slov, která by nahlas snad nikdy ani nepoužila.
Naštvaně si povzdechla, když se jí do bílých lodiček dostala voda. Jen u bot zůstala s vybíráním více jak půl hodiny, najednou všechna ta snaha a přípravy byly k ničemu. Nebude trvat dlouho a i ten klobouk povolí a nechá déšť, aby jí zničil make-up. A ty šaty, ty elegantní drahé šaty, se jí lepily na tělo, nepříjemně kousaly a rozhodně jí nedodávaly to krásné sladké sebevědomí, co cítila před zrcadlem.

A konečně ručička s něžným cvaknutím skočila na čtyřku. Irene se zamrazením nedočkavosti rychle nadechla a rozhlédla se po mostě. Nikdo. Ani ve snu by ji nenapadlo, že tady bude stát úplně sama.

Proudy deště zesílily a z jejího velikého klobouku se stal podivný okap, co jí lil zadržovanou vodu na ramena. Lodičky už se opravdu staly lodičkami a nohy v nich začaly zjišťovat, že pomalu nabírají status vraku.

Stále nikde nikdo. Zlaté hodinky ukazovaly, že už to budou dvě minuty od smluveného času. Pak kdo tu je nedochvilný. Irene si vztekle dala ruce přes prsa.

Ještě nikdy se necítila tak ponížená. Ne z důvodu, že se klepala zimou, ne proto, že jí promoklo oblečení za peníze, které průměrná rodina nevydělala za měsíc, takže bude nejspíš zničené, ale kvůli společnosti, co jí nechávala čekat. Dáma se nenechává čekat. A tahle teprve ne.

Další nervózní pohled na hodinky. Pod sklíčko se dostala voda. Psaníčko, co držela v drobných dlaních přitiskla k pasu, zjevně tu čekala zbytečně. Možná měla dokonce něco takového tušit. Byl to Sherlock. Ten se neřídil sliby, etikou a nepsanými pravidly, rozhodně ne co se schůzek týče.

No, mokrá už byla skutečně dost, bylo zbytečné to potupení prodlužovat. Setřela si mokrý pramen vlasů z čela a otočila se směrem ke konci mostu.

"Možná bych si měl brát osobně skutečnost, že nejste ochotna tolerovat drobné zpoždění. A to jsem vám zachránil život. Takový nevděk."

Ten hlas by poznala všude. Ale kde se tu vzal? Rozhlížela se po mostě celou dobu a nikde nebyl. Teď se tu objevil jako duch.
Překonala nutkavou touhu se na něj rychle otočit a jen tiše pronesla: "Gentleman nenechává dámu čekat. Rozhodně ne v dešti."
"Tak to asi nebudu gentleman."
"To asi nebudete," lehce prskla, ale svůj vztek zamaskovala dobře.

Sherlock ji obešel, aby se jí mohl podívat do tváře a pokusit se o dedukci. Přestože si byl vědom, že z ní nikdy nic nedostane.

Zarazil se, když jí konečně prohlédl do obličeje. Byla... jiná. Stále to byla žena s mléčnou pletí, ostrými rysy a krásou, která podlamovala kolena, ale dnes nebyla dokonalá.

Její ledová maska povolila, nebyla upravená jako vždy, klepala se zimou. Byla hodně jiná.

"Za takové způsoby bych vám měla naplácat." Pronesla o něco klidněji a posunula si přívěšek řetízku do výstřihu.
"To bych asi neocenil."
"Právě o to jde."
Sherlock se na ní podíval aniž by naklonil hlavu. Rozdíl jejich výšek ho ukazoval jako hada, co pozoruje myšku. Ale Irene určitě nebyla myška. Byla lovec. Lovkyně.

"Docela nevděčná na to, že jsem vám zachránil život," mínil Sherlock. Zacukal mu koutek.
"Neprosila jsem se o to."
A nemusel by to zmiňovat s každou větou...
"Jistě, zapomněl jsem," pronesl ironicky a přeměřil si její drobnou postavu pohledem.

"Kde jste nechal Johna?"
"Doma. Sedí u svého laptopu a věří, že k němu dokáže vymyslet heslo, na které bych nepřišel."
"Bláhový John." Povzdechla si.
"Jdeme tedy na tu večeři?"

Irene se na něj zle podívala a složila si ruce přes prsa. Ani jí nenabídl aby si půjčila jeho kabát. Ne, že by jej přijala, už tak ji dneska potupil dost. Kdyby měla spodní prádlo, z pod šatů by zářilo, tak moc byla mokrá.
"Jsem mokrá, mám mokrá jít na večeři?"
Podívala se na něj z pod dlouhých řas a Sherlock snad prvně za život potřeboval chvilku na srovnání myšlenek. Dokonalá svůdkyně.

"Zvete mě poslední roky na večeři a pak ji odvoláte kvůli dešti?"
"Neodvolávám jí, jen jsem na to upozornila."
Sherlock se zašklebil a upravil si svou hučku.
"Měla jste si vzít deštník. Nebo pláštěnku. Případně obojí."
"Nenosím pláštěnky," to slovo vyplivla jako by bylo jedovaté, "a která dáma se tahá s deštníkem?"

Uvědomila si, v jak moc absurdní situaci byla. Když odpoledne odcházela z domu, bylo krásně, nemohlo jí napadnout, že se počasí tak rychle promění. A když už se tomu stalo, neměla čas na smluvení jiného místa. Zanadávala si nad tím, že příliš zaneprázdněna šmouhou na lodičkách, odešla bez telefonu, co jí mohl dostat z tak trapné situace.

"Jistě. Tak jste mokrá, teď jste mě potrestala a jsem zdrcen."
Irene přivřela víčka a pátravě se mu zahleděla do tváře. Ty ostré lícní kosti ji snad nikdy nepřestanou fascinovat. "To nebyl trest. Věřte, v trestech jsem dobrá."
"Nepochybně."
"Mohla bych vás pomilovat," řekla ledabyle a naklonila hlavu, aby se na něj mohla lépe podívat.
"Od trestů k sexu?" Sherlock se teatrálně zamračil. "To jsme dost změnili téma."
"To říkáte, protože jste sex nezažil se mnou."

Irene vystrčila hrdě malou bradičku. Ztracené sebevědomí se začalo rychle vracet.
"Přišel jsem snad o hodně?"
Irene zavrtěla hlavou tak zlehka, jako kdyby jejím obličejem pohnul jen vánek. "Přišel jste o všechno, pane Holmesi."

Sherlock zůstal bez odpovědi. Johnova ústa by se jistě už válela na betonovém mostě, kdyby tu byl. Nezažil, že by Sherlock ztratil řeč. A Irene to věděla moc dobře.
Dokázala umlčet slavného Sherlocka Holmese, aniž by mu vyřízla jazyk.

"Vskutku?" Promluvil po uctivé chvíli a nadzvedl obočí.
"Vskutku, pane Holmesi. Chci vědět, co máte rád." Kývla a sundala si ten veliký klobouk. Stačil pak krok, k němu ještě jeden a stála vedle detektivního poradce, který nezvládl vyřešit jen jediný případ.
Pak už jen přivřela oční víčka a obtiskla červenou rtěnku na Sherlockova ústa.
A na večeři nešli.
Ach, ta žena.