Tony

Když jsem se zase probudil, byla už noc. Rozhlížel jsem se po prázdném pokoji a snažil se trochu zorientovat. „Pane Starku? Jste vzhůru?" Do místnosti vešel starší muž v bílém se složkou v ruce. „A-ano. Co se děje?" „Přišel jsem vám oznámit, že za tři dny budete smět domů. Udělali jsme vám veškeré testy a zjistili jsme jen, že trpíte stavy úzkosti. Už se vám někdy stalo něco podobného?" Zamyslel jsem se. Nevzpomínám si na žádnou situaci, kdy bych..........tak počkat. Ten proslov! Utekl jsem Stevovi a tlačilo mě na hrudníku. Mohl to být panický stav úzkosti? „Asi ano, tedy nejsem si jistý, ale asi ano." „Některé z nich mohou být slabší a nezaznamenáte je v plné síle, ovšem za posledních pár týdnů jste jich prodělal minimálně pět." „Pět?!" „Ano, ovšem jen menších. Možná vás zastihly v emočně vypjaté situaci a vy jste je nezaznamenal. Máte celkem problémy se srdcem pane Starku. Měl byste si dávat větší pozor na to, co děláte a co pijete." Jasně, takže teď to bude přednáška o tom, že nemám chlastat a vytěžovat se. Tohle už jsem slyšel milionkrát. Vypnul jsem na chvíli mozek a jen tupě přikyvoval tomu, co doktor říká. Nevnímal jsem ho a snažil jsem si utřídit myšlenky. „.......Jak říkám, dávejte na sebe větší pozor. Svým nejbližším byste dozajista chyběl." S těmi slovy odešel.

Svým nejbližším, pche! Žádné takové nemám, tedy až na Steva. Nedokázal bych ho vidět smutného. Jak jsem tak přemýšlel, došla mi jedna zásadní věc. Nedokážu si představit, že by musel Steve čelit mému pohřbu. Pro něj se vzchopím a přestanu pít. Už zase jsem na něj musel myslet. Zavřel jsem oči a vybavoval si jeho dokonalou andělskou tvář a modré oči. Tak čiré, jako diamanty. Ty oči bych poznal všude na světě. Sedl jsem si na posteli a ze stolku vzal blok. Napíšu mu dopis, takový dopis, že už na něj do smrti nezapomene. Začal jsem psát, až mi došlo místo na stránce. Otočil jsem tedy papír a psal dál. Slova mě napadala naprosto samovolně, až jsem byl i u okraje druhé strany. Zakončil jsem dopis zamilovanou frází a chtěl ho strčit do obálky. Při hledání toho kusu bílého papíru jsem zavadil rukou o svůj sladký prsten. Ach Steve, navždycky si ho nechám. Vzal jsem do ruky malou kartičku tvrdšího papíru a napsal na ně vzkaz: Pro případ, že bys řekl ANO, stejně jako já. Do obálky jsem schoval jak dopis, tak i menší krabičku, co jsem ji měl v saku. Ten prsten jsem kdysi koupil pro jednu holku, co se mi líbila, ale když jsem se probral z poblouznění, tak jsem se s ní rozešel. Celá ta léta vězel v kapse mého saka. Naposledy jsem si jej prohlídl, než jsem ho vložil do té papírové složky. Byl perfektní, naprosto dokonalý. Skvělá zlatnická práce. Věděl jsem, že by se Stevovi rozhodně líbil, ale asi mu bude trochu velký. Ten kluk má strašně tenké prsty, ovšem té holce by byl velký taky, jelikož je to spíše pánský prsten. Co říct, prostě jsem měl skvělý vkus, ale ne v dámském oddělení. Krabičku jsem zase vytáhl a na prsten připnul ještě kovový řetízek z mého náhrdelníku. No co, trocha té improvizace ještě nikomu neuškodila, navíc v těchto podmínkách je to ještě celkem výkon. Konečně jsem obálku zalepil a s nadepsanou adresou ji podal jedné z kolemjdoucích sester, ať ji ihned odešle. Stálo mě to sice trochu toho přemlouvání a menší úplatek, ovšem nakonec svolila. S dobrým pocitem jsem zavřel  oči a usnul.

Trvalo dva další dny, než mě pustili domů. Jeli jsme s matkou v taxíku, když se z rádia ozvala strašná novina. Včera odpoledne se nad sekcí jedné z jednotek našich armádních sil prohnaly cvičné bombardéry, které omylně vypustily své bomby na zákopový tábor. Po ohledání celé oblasti se nenašel jediný živý voják. Tuto strašnou tragédii oznámilo dnes ráno armádní velitelství. Všem pozůstalým přejeme upřímnou soustrast. Zděšeně jsem se podíval na matku, která vypadala stejně znepokojeně jako já. „Otočte to na to místo tragédie." „Ale pane, to je odtud pět hodin cesty!" „Prostě to udělejte!" Taxík se rozjel na opačnou stranu a hnal se po cestách a dálnicích jak jen to šlo k táboru. Když se tam po šesti hodinách jízdy dostal, málem jsem se znovu skácel. Bylo to tady rozstřílené na maděru. Zem pokrytá odlomky a sutinami se ještě stále červenala zaschlou krví odvezlých mrtvol. Procházel jsem se propadlištěm a hledal ubikace. V jedné z menších komůrek jsem našel pod nánosem prachu svůj dopis. Přes potoky slz, které mi celou dobu proudily z očí jsem už ani neviděl, jen jsem ten kousek papíru tiskl k sobě, jako jakési ujištění. „Anthony! Anthony!" Matka mě asi začala hledat. Přivoněl jsem si k zaprášené peřině. Stále voněla jako Steve. Zase jsem se rozplakal. Dopis jsem schoval do kapsy kalhot a  vyšel ven. Všiml jsem si spousty otisků bot na zablácené půdě a děr po střelách a menších bombách. Sakra! To nemůže být pravda! Zhroutil jsem se na zem a pěstmi bušil do země. Nemůžete mi ho jen tak vzít! „Anthony, miláčku musíme jít." „N-ne! Nechci pryč! Nech mě tady! Chci umřít, umřít pro něj jako on zemřel kvůli mně!" Obličej jsem měl špinavý od hlíny a oblečení promočené od studené země. Přesně tady na tomhle místě chci už navždy zůstat ležet. „Tony prosím. Musíš vstát." Máma brečela a pokoušela se mě zvednout. Z donucení jsem se zvedl na roztřesené nohy a protřel si rukou oči. „Tak pojď, půjdeme." Zakroutil jsem hlavou. Nechci odsud pryč, ještě ne. „Chci- chci se tady ještě porozhlédnout." Matka přikývla a s podpíráním mé jedné strany se vydala se mnou přes celý tábor. Zem byla čím dál víc červenější a terén hrbolatější. „Zákopy. Tady byli, tady je museli zabít." Prohlížel jsem si díry v zemích, až jsem došel k jedné hlubší. Kapitánský můstek. Tady ležel mrtvý velitel mého přítele. Stopy! Vedly odsud do lesa! „Mami!" Snažil jsem se jak jen to šlo zaostřit na šlápoty v zemi. „Podívej! Ty stopy! Vedou do lesa!" „Zlato, to přece nic neznamená." „Mohl to být on!" „Začínáš bláznit. Prosím pojďme už domů." Neposlouchal jsem ji. Nemohl jsem se teď vzdát té naděje. Začal jsem následovat stopy až k okraji lesa. Rozhlédl jsem se do hustého kmenoví. Mezi hnědými větvemi se cosi zalesklo. Vydal jsem se tím směrem. To ne! Na užší větývce se houpal přívěsek s malým prstýnkem. „Ne ne ne ne ne ne ne! To není pravda! To nemůže být pravda!" Vzal jsem do roztřesené ruky svůj dárek. Musel ho tady vytratit, když se snažil utéct. Začal jsem zběsile hledat kolem sebe. Třeba najdu nějakou stopu. Zastavil jsem se několik kroků od místa kde jsem našel prsten. Na zemi tam pode mnou ležely tři velké kupky popele a ohořelé zbytky šatstva a kovové výstroje. Z očí mi vyhrkly slzy a já se znovu skácel k zemi. Už jsem nevnímal vůbec nic. Steve, můj Steve už není a nebude. Nevím jak dlouho jsem brečel. Vnímal jsem, že mě někdo někam táhne i to, že mě někam zavřel. Přes slzy jsem neviděl a přes hukot v hlavě neslyšel. Chtěl jsem umřít, už nic necítit. Nakonec mě pohltila náruč spánku.

Jedna srdce rovoucí nakonec. Snad se líbila a užili jste si čtení! Snad bude u téhle kapitolky i nějaký ten komentář a hvězdička!

Vaše Tiranis!