Tony

„Anthony! Konečně jsi zpátky!" Matka mě decentně objala na přivítanou a pak udělal místo otci. „Anthony." „Otče." Podali jsme si ruce a vešli do dlouhé haly. Nechal jsem si odnést zavazadla do svého pokoje a přidal se k rodičům na pozdní večeři. Seděli jsme u dlouhého stolu a jedli večeři, když se matka pokusila o komunikaci. „No.....a jaké bylo předávání?" „Jeden z mých přátel měl moc hezkou závěrečnou řeč." „No to je skvělé! Není to skvělé Howarde?" „Úžasné." Otec si odměřeně odkašlal, než se zvedl od stolu. „Kam jdeš otče?" „Musím si ještě něco zařídit s letectvem. Budu zpět do zítřejšího rána." Kývl jsem hlavou a hned poté, co se zavřely dveře, jsem matku teprve objal. „Není to dobré Tony. Tvůj otec něco ví a vůbec to není nic dobrého." „COŽE?!" Trochu jsem začal panikařit a možná jsem se mámě i vrhnul kolem krku. „Klid. Uklidni se Anthony!" Okřikla mě a já zamrzl na místě. „Jo, už jsem v klidu. C-co přesně ví?" „Nejsem si jistá, ale někdo vás určitě sledoval. Nedělal jsi doufám nic, kvůli čemu bys otce rozzlobil, že?" Jen co to dořekla, vyrojily se mi v hlavě vzpomínky. Jak jsme se se Stevem mnohokrát líbali a různě se dotýkali. Ten den v hradu, nebo když jsme se zavřeli v učebně. U něj v ložnici, nebo i mnohokrát jindy. A SAKRA! „No......možná?" Máma si zajela rukou do vlasů. „Anthony, ty jsi někdy vážně pitomec, víš to?" Kývl jsem hlavou. Cítil jsem se najednou strašně, ale hlavně jsem se bál o Steva. Kvůli mojí blbosti může přijít o život! „K-kam že to otec šel?" Mamka se na mě ustaraně podívala. Začalo jí šrotovat v hlavě, než s vytřeštěnýma očima zakryla své skleslé koutky. „Ale ne." „Mami? Co se děje?" Chytl jsem ji za ruku a ustaraně se jí podíval do očí. „Letectvo. Šel k letectvu." Nedocházelo mi to. Co je tak špatného na tom, že šel otec na nějaké jednání se svými obchodními partnery? „Co je na tom špatného?" „Mají bezpilotní letouny." V hlavě se mi točily kolečka na plné obrátky. Co může být špatné na letounech bez pilotů, co dokáží na dálku odprásknout............... ale ne! Sakra! „T-to by neudělal, ne?" Hlas se mi začínal třást a nohy mě najednou nechtěly nechat udržet nad zemí. „To nevím." Matčin hlas mi v hlavě duněl a odrážel se ode stěn jako ozvěna. Začalo se mi stmívat před očima a hučení v hlavě začínalo být nesnesitelné. Zahlédl jsem ještě matčinu ustaranou a zděšenou tvář, než mě polapila temnota.

Probudil jsem se v nemocnici na lůžku. Kolem pobíhali doktoři a sestřičky v bílých pláštích a něco na sebe křičeli. Nedokázal jsem zcela vnímat, o čem se baví, ale snažil jsem se. V hlavě mi tepala ostrá bolest a oči pálily. „Au! Sakra, kde to jsem?!" „Tony!" Na mém těle přistálo něčí další a pevně mě sevřelo. „M-mami?" „Zlatíčko, konečně ses probudil. Tak strašně jsem se bála." Po tvářích jí tekly slzy a celkově vypadala dost zašle. Zacuchané mastné vlasy jí splývaly podél tváře. Pod zarudlýma očima se rýsovaly temné kruhy a celkově strhanou postavu doplňovaly několik dní neprané pomačkané a špinavé věci. „C-co se to stalo? Kde to jsem?" Z prudkého světla mě bolely oči a třeštila mi hlava. Ten zmatek všude kolem byl nepříjemný a hluk sirén mě dost znepokojoval. Matka se na mě ale usmívala a to mě alespoň částečně uklidňovalo. „Drahoušku jsi v nemocnici už skoro týden! Tak strašně jsme se o tebe s otcem báli. Prostě jsi mi zkolaboval v náruči. Nevěděla jsem co dělat zlatíčko." „J-já jsem v nemocnici?! Už skoro týden?!" Máma si mě přivinula do obětí a smočila mi nemocniční košili slzami a tmavou řasenkou. „C-co se stalo? Je Steve v pořádku? Udělal otec něco?" „Ne, zatím nic. Jen tě tady chodí navštěvovat a vždy donese modrou růži." Podíval jsem se na stolek vedle postele. Opravdu tady vedle několika drobností ležela i váza s pugetem modrých květin. „Jsou nádherné." Za celou tu dobu nezapomněl. On si celá ta léta pamatuje, že mám rád modré růže. „Pomáhala jsi s výběrem?" „Ne." Díval jsem se do radostných očí své matky a začala se mi zase zavírat víčka. „M-mami?" „Jen spi broučku. Uvidíme se, až se vzbudíš, ano?" Na odpověď jsem neměl sílu. Nechal jsem ztěžklá víčka se zase zavřít a ponořil jsem se do hluboké tmy.

Tak a je tady jedna z úplně posledních kapitol! Zítra se dočkáte poslední a epilogu a bude konec! Jsem neuvěřitelně natěšená a zároveň strašně zdrcená. Doufám, že mi dáte nějaké hvězdičky a komentíky!

Vaše Tiranis!