Tony

„Ehm, pane Starku?" Otočil jsem se za hlasem. „Ano pane Rogersi?" Díval jsem se na Stevova otce a zadržoval další slzy. „Mohli, mohli bychom si promluvit?" Kynul rukou k lavičce, kde seděla i Stevova matka. „Jistě." Posadil jsem se na kraj lavice a čekal, s čím vyrukují. „Ehm, asi asi bychom se vám měli omluvit. Nebyli jsme si vědomi, co k našemu synu cítíte." „Ach tak. Tak vy jste si nebyli vědomi, no to je báječné. Děkuji, ale už budu muset asi jít. Omluvu přijímám, nejsem necita." „Počkejte Anthony!" Otočil jsem se na paní Rogersovou. Měla v očích slzy a v ruce svírala kapesník. „Moc vám děkujeme za vše, co jste pro naši rodinu udělal, hlavně pro našeho syna. Až s vámi začal být opravdu šťastný, teď to vidím. Omlouvám se za vše špatné, co jsem si o vás myslela a doufám, že alespoň přijmete pozvání na kávu." Po tvářích mi steklo pár slz. Kývl jsem hlavou a se svěšenými rameny a mokrou tváří jsem doprovodil Rogersovy až k mému autu. „Nasedněte, nemůžu tady to auto nechat." Všichni jsmese posadila a já se rozjel po silnici. Jel jsem asi třicet čísel nad povolený limit. „Zbláznil jste se?! Vždyť nás zavřou!" „Kam byste chtěli jet? Znám tady jednu hezčí kavárnu." Neodpovídali, tak jsem jel tam, kde mě to napadlo. Cestou jsme potkali tři policejní auta a policisté mi vždy jen vesele zamávali a náznakem popřáli hezkou cestu. „Co to má být? Jak to, že vás nezastaví?" Pan Rogers se křečovitě držel sedadla a koukal na ubíhající cestu s otevřenou pusou. „Jsem Stark, můžu si dělat, co chci. Ne že bych toho zneužíval moc často." Dojeli jsme na místo a pan Rogers se doslova vykutálel z auta. „Nebývá vám v autě dobře?" „Jen při rychlé jízdě." Pomohl jsem mu vstát a mile se usmál. V poslední době se usmívám nějak často, to bych měl napravit. Jsem přeci Stark. Teď když už tady není Steve, jsem zase jen loutkou mého otce, tak se tak musím chovat. „Děkuji." „Není zač." Rozešel jsem se ke kavárně naproti přes silnici. Vydali se za mnou. Sedl jsem si do zapadlejšího kouta a objednal nám tři kávy a něco na zub. „Tak, chcete o něčem hovořit? Mohl bych hádat, že jste mě sem nepozvali bez důvodu." Ruce jsem si složil do klína a kochal se malým rozkošným bonbónovým prstýnkem. „Vlastně jsme s vámi chtěli strávit jen trochu času. Chceme poznat Tonyho, o kterém nám psal a vyprávěl Steve, ne jen časopisového idola bez citu a emocí." Usmál jsem se a přebral si od servírky hrnek s kafem. „Popravdě jsem přesně takový, jak se o mně píše. Sobecký a nafoukaný syn miliardáře bez citu, co celé dny tráví na večírcích, nebo ve školních lavicích. Byl jsem tím člověkem do doby, než jsem potkal Steva. Ten mě dočista změnil. Nemůžu říct, že bych nikdy předtím nebyl šťastný, ale jen ve společnosti vašeho syna a mých pár dalších přátel jsem se skutečně usmíval a projevoval pravé emoce, ne jen nacvičené masky. Rád bych vám řekl, že to tak už zůstane a že se s vámi budu rád stýkat a budu psát Stevovi dopisy, ale opak je pravdou. Ještě dnes odjedu do New Yorku za svým otcem a budu prakticky po zbytek života vězněn v naší vile, nebo v jeho práci. Stanu se dalším Starkem v řadě, co vyrábí vojenské zbraně a nebudu smět vašemu synovi napsat ani jediný dopis, jelikož by ho nechal můj otec zastřelit. Pokud se ještě někdy se Stevem uvidím, bude to maximálně na vojenské přehlídce zbraní." Pan i paní Rogersovi na mě koukali trochu zmateně a s otevřenou pusou. Jak jsem dopověděl, co jsem měl na srdci, Stevova máma začala plakat. Naprosto jsem nechápal, proč. „D-děje se něco?" „J-já se strašně omlouvám. Vůbec jsem netušila, že.........to máte tak těžké." Bylo mi jí líto. Musel si to vyčítat, i když za nic nemůže. Posunul jsem se na kruhové sedačce blíže k ní a objal ji. Už dlouho jsem neobjal nikoho, krom Steva. Ne tak procítěně. „Neplačte prosím. Za nic nemůžete. Je to jedině vina mého otce." Přitulila se ke mně a objala mě. „Jste dobrý člověk Anthony. Kéž by byla jiná doba." „Kdyby byla, našlo by se něco jiného, co by nás rozdělilo."

Tak a je tady další kapitola! Doufám, že se líbila a dáte mi za to nějakou tu hvězdičku nebo komentík! Včera jsem vydala další z kratších knih. Má jenom jednu kapitolu, taková one-shotka, ale má 10 000 slov, tak asi trochu delší. Pokud máte rádi X-many, pak by se vám mohla líbit. Je to sice hlavně ship, ale má i nějaký malý příběh. Taky je tam nějaká ta scénka 15+, tak by jste si mohli čtení trochu užít. Pokud se bude líbit a přečtete si ji, pak budu nesmírně ráda za jakýkoli ohlas! Čauky mňauky!

Vaše Tiranis!