Steve

Máma s tátou si se mnou celou cestu ke kolejím povídali. Cestou jsme se zastavili alespoň ve třech kavárnách pro něco na zub a k pití. Bylo vidět, jak jsou na mě pyšní. Už jsme byli skoro u kolejí, když se mě máma zeptala na něco, co mě přimrazilo k podlaze. „A Tony? Stýkáte se ještě, nebo už tě nevídá?" Řekla to, jako by snad věděla něco, co by správně ani vědět nemohla. „Jak to myslíš?" „Jestli jsi ho v poslední době viděl." „A-ano, bydlí se mnou přece v jednom bytě." Pokývala hlavou a rozešla se dál. „Stůj! Proč se mě na to ptáš?" „Jen tak broučku. Pojď, ať se můžeme sbalit." Zamračil jsem se a zastavil se na místě. „Nikdy se neptáš jen tak. Jaký máš záměr? Co víš a já ne?" „Co bych asi tak mohla vědět zlato. Nevím nic, co mi neřekneš ty sám." „Nebo Tony, že?" „Taky." „Aha! Mám tě! Tak co ti řekl?!" Máma zbělela a nasucho polkla. „N-nic mi neřekl. Jak by mohl." Zamračil jsem se a naštvaně udělal pár kroků vpřed. „Já........musela jsem za ním jet. Ty jsi mi neodepisoval a já se o tebe strašně bála." „Tak co ti řekl?!" Teď už jsem byl vážně naštvaný a blížil se k oběma velkou rychlostí. „Všechno." Skoro to až zašeptala. „J-jak všechno?" Naštvanost byla pryč a vystřídalo ji zmatení. „No, prostě všechno. To, jak jste jeli s Tonym do New Yorku, jak tě uvěznil, ty útoky, prostě všechno. Musela jsem něco udělat. Já.........nenechám tě, aby ti kdokoli ublížil broučku." „Co přesně jsi udělala?" „Řekla jsem Antonymu, že už se s tebou nesmí stýkat." Zatmělo se mi před očima. Tak proto pořád říkal, že dal slib? Proto se mi tak vyhýbal? Zatočila se mi hlava a já upadl do sladkého bezvědomí.

Probudil jsem se na měkkých matracích. Zesláble jsem se podíval kolem sebe. Jsem na ubytovně? Ale jak jsem se sem dostal? Byl jsem přece s rodiči venku a- Tony! Musím ho najít! Vystřelil jsem do sedu, ale bolestně jsem zase klesl na polštář. Co to se mnou je? „Miláčku? Už jsi vzhůru?" Ve dveřích stála máma a starostlivě se na mě dívala. „Bolí mě hlava." „To je normální. Trefil ses do hlavy, když jsi spadl na tu tvrdou zem." Zamručel jsem a posadil se opatrně a pomaleji. Nic nijak zvlášť nebolelo. „Musím se sbalit." „Táta už ti všechno sbalil, jen to musíš překontrolovat." Kývl jsem a začal procházet bytem. Byli opravdu důslední, jak jsem si všimnul. Sbalili opravdu všechno, co bylo moje. V koupelně i obýváku nezůstalo nic. V ložnici a chodbách taky ne, jen v kuchyni zůstal na stole hrneček na kávu. Vzal jsem ho do ruky a prohlížel ze všech stran. Vím, nebyl to můj hrnek, ale jako by snad byl. Je to hrnek mé milované osoby. „Mami! Ještě hrnek!" Stejně by si Tony nevšimnul, že mu chybí. „Zlato, takové ale přece doma nemáme." „Já vím. Tohle byl.............dárek." Máma si ode mě vzala hrnek a nacpala ho do kufru k ostatním věcem. „Měli bychom už jít, ať ti neujede vlak." Pokýval jsem hlavou. „Dáte mi ještě minutku?" Odešli ke dveřím a já vytáhl z kapsy mobil. Vytočil jsem číslo osoby a čekal. Z kuchyně se ozvala melodie AC-DC. Sakra! Kterej vůl si doma zapomene mobil?! Naštvaně jsem to típnul a na kus papíru napsal vzkaz: Odjel jsem na vlak. Mějte se tady všichni skvěle a doufám, že jednou se ještě shledáme.

Jen co se za mnou zabouchly vchodové dveře, už mě táhl táta na autobus. „Tak honem, ať nepřijdeme pozdě." Nemusel jsem se bát, že bychom to nestihli. Rodiče vždycky chodí o dvě hodiny předem. Nastoupili jsme do autobusu a jeli až na konečnou. „Ach Stevie, jsem na tebe moc hrdá. Budeš u armády! To jsi vždycky chtěl, ne?" „Ano, to jsem chtěl." S pohledem na starou oprýskanou budovu jsem vešel dovnitř.

Jsem zpět s další kapitolou! Snad se líbí a těšíte se na závěr, protože já už popravdě ano. Netušíte, kolik to stojí času a námahy napsat tolik kapitol. No dobře, zase tolik ne, ale i tak je to požírač času. Osobně ho ale miluju. Vážně mě to moc baví, jen jsem ráda, že tenhle příběh už je hotový. Budu ráda za hvězdičky a komentíky!

Vaše Tiranis!