Tony

Byla to tak nádherná řeč. Jako by mluvil přímo na mě. Jako by ta řeč byla jen pro mé uši a sděloval mi všechny své pocity. Zadržoval jsem slzy a pokoušel se ze všech sil nerozplakat. Trhalo mi srdce na kusy uvědomění, že už za pár chvil ho navždy ztratím. Už nikdy ho neuvidím. Převzal jsem si diplom a zastrčil jej do vnitřní kapsy saka. Na nějakém papíru mi nezáleželo, měl jsem jich už několik. Zajímal mě on. To, jak se na mě zamilovaně a šťastně díval. Drásalo mě to na kusy. Vnitřně jsem krvácel, i když zvenčí nešlo vůbec nic vidět. „Steve, ta řeč byla naprosto úchvatná. Nikdy na ni nezapomenu." Objal jsem ho. Naposled si přivonět k tomu dokonalému člověku, co odpouští a pomáhá, bez toho aniž by chtěl cokoli nazpět. Ještě naposledy jsem objal to teplé hřejivé tělo, které budu navždy chovat v paměti. Donutil jsem se odtáhnout a zakřičet s ostatními. Viděl jsem letět vzduchem klobouky a radostné tváře svých přátel. Najednou se mi sevřelo srdce. Píchalo mě na hrudi a nemohl jsem dýchat. Co se to sakra děje? Začal mě omývat ledový pot a v hlavě mi teplo a bušilo. Neslyšel jsem nic, než vlastní myšlenky a necítil nic, než jen ztěžklý hrudník. Bylo mi, jako by do mě narazilo auto. Musel jsem pryč, hned! Pryč odsud! Rozutekl jsem se mezerou v davu pryč od všech. Prodíral jsem se mezi spolužáky a doufal, že už brzy skončím někde v bezvědomí na zemi. Všechno je lepší, než tenhle zatracený pocit. „Tony! Tony počkej!" Neohlédl jsem se a běžel dál. Musím někam na vzduch. Odběhl jsem od hloučku rozjařených puberťáků a vydal se těžkou chůzí k ubytovnám. Snažil jsem se rozdýchat svíravý pocit a zahnat slzy. Co to se mnou sakra je?! Dopotácel jsem se ke dveřím a odemkl klíčem zámek. Vpadl jsem dovnitř a svalil se na postel. Teď už jsem slzy neudržel a vyhrkly mi z očí. Smáčely celý polštář i mé oblečení. Bylo mi to jedno. Jediné, co mě zajímalo, bylo to abych přestal cokoli cítit. Už jsem chtěl jen zapomenout. Ne zapomenout ne. Nechci ho vymazat z paměti, jen ho překrýt nepropustnou mlhou a ukončit to trápení. Čím déle jsem brečel, tím méně mě bolelo u srdce a tím méně jsem vnímal okolní svět. Upadl jsem do slastného spánku, nebo možná i do bezvědomí.

„Tony! Tony počkej!" Otočil jsem se za ztrápeným Stevem. Vypadal prázdně, jako bez života. „Proč? Proč jsi to udělal?" Co jsem udělal? Co je špatně? Okolí se začalo měnit. Už jsem nebyl na slavnosti, ale uprostřed hlubokého lesa. „Steve?" Nebyl tam! Kde je?! Otočil jsem se, stál za mnou svalnatý blondýn v modrém trikotu. „K-kapitán Amerika? Ten válečný hrdina z druhé světové války?" „Ne Tony, jen Steve. Proč jen jsi mě tenkrát opustil?" „C-cože?" Zase jsem byl jinde. To je, to je starý atomový kryt? A proč je tady taková zima? A co to mám na sobě? Neovládal jsem sám sebe. Z divného přístroje na sobě mi střílely výboje a zasahovaly dva muže. „Kapitáne!" Zavolal jsem na muže v modrém, kterého jsem právě postřelil. Ten druhý s železnou rukou už ležel na zemi a ze spánku mu tekla krev. „Proč Tony? Muselo to takhle skončit?" Vystřelil jsem a musel se dívat, jak se mému idolu z dětství kroutí tvář bolestí. „N-ne!" Bezvládné tělo dopadlo na kamennou zem.

„Neeeeeee!" Zprudka jsem se posadil. Kde, kde to sakra jsem? Rozhlédl jsem se kolem sebe. Vyděšeně jsem si lehl zpět do postele na kolejích. Byl to jenom sen. Jenom sen. Jen se mi to zdálo. Sen, nic víc. Zběsile tlukoucí srdce mi málem vyskakovalo z hrudi a zpocené tělo se teď lepilo na čisté přikrývky. M-musím ho najít. Nevím, co ten sen znamenal, ale určitě nechci, aby poslední, co jsem mu řekl, bylo, že si zapamatuju jeho proslov. To poslední, co mu řeknu, bude- miluju tě. Odhodlaný jsem vyskočil z postele a řítil se chodbami ven. Musím ho najít!

Tak co? Myslíte, že se potkají? Budu ráda za komentáře a odezvy v jakémkoli stylu. Klidně mi nasprejujte na barák, že se vám to líbí, jen prosím něco udělejte, protože to ticho po pěšině mě už začíná štvát. Jinak se tady asi každým dnem oběví další příběh, tak nezapomeňte kontrolovat! Mělo by to být pro tentokrát něco mimo Avengery, konkrétněji jde o X-many. Vím, skoro žádná změna. Momentálně mám rozepsaných asi devět příběhů a nevím ke kterému dřív skočit, tak budu možná v některých zaostávat. Omlouvám se čtenářům thorki, ale na svou další kapitolu si asi budou muset ještě chvíli počkat. Pusu všem!

Vaše Tiranis!