Steve

„Sakra! Jak ti to může trvat tak dlouho?! Vždyť to nestihneme!" Tony byl v koupelně zavřený snad věčnost. To mu nestačilo, že už když jsme sem došli, tak jsme nestíhali? Já si třeba jen oblékl hábit a na rozčepýřené vlasy přirazil čapku. Jedinou mou větší úpravou byl parfém a lepší tričko. „Tony! Dělej! Za pět minut to začíná!" Bylo mi jasné, že i tak přijdeme pozdě, ale alespoň se můžu snažit, ne? Konečně se otevřely dveře a mě opravdu málem spadla brada. Asi jsem se zamiloval podruhé. Vypadal doslova božsky. Měl na sobě oblek a byl naprosto dokonale sčesaný a upravený. Nenašel bych na něm jedinou vadu. Byl jako anděl. „Ch-chybí ti čapka a hábit." „Ten já neberu." „A-ale-„ „Tak jdeš?" Doslova omámeně jsem vyplul ze dveří za ním. Zkoumal jsem pohledem každý detail jeho těla a perfektně padnoucího oblečení. Byl jako Adonis, čistý bůh seslaný z nebes. „Dělej! Celou dobu mě popoháníš a teď zdržuješ!" „Já za to nemůžu, že vypadáš tak skvěle." Viděl jsem, jak se usmál a mrknul. Dohnal jsem ho a oba jsme už prakticky běželi na slavnostní předání diplomů. Už z dálky šel slyšet proslov ředitele školy, jak vychvaluje celý ročník. Doběhli jsme do zadních lavic a já si ještě jednou zkontroloval, zda mám všechno. „A teď už bych chtěl pozvat sem nahoru jednoho ze studentů. Je to jeden z mladých absolventů, který vám řekne pár slov do života. Nebudu to dále protahovat, tak tedy ať přijde na podium pan Steven Rogers!" Věděl jsem, že mě ředitel vybral, ale i tak to bylo zarážející. Viděl jsem všechny své přátele, jak se za mnou šokovaně otočili. Mrknul jsem rošťácky na Tonyho, než jsem se zvednul a vystoupal po schůdcích za ředitelem. Podal jsem si s ním ruku a nechal se obejmout. „Vy zvládnete všechno pane Rogersi. Jste hotový válečník." Usmál  jsem se a poděkoval, než jsem se chopil mikrofonu. „Ehm, zdravím všechny své spolužáky a jejich doprovod. Tak už je to tady! Každý z nás se teď rozletí někam jinam do všech světových stran a zanechá za sebou jen nepatrné vzpomínky. Věřím, že každý z nás to dotáhne daleko a bude mít úspěšnou karieru. Ať už ale půjdeme v životě kamkoli, to co jsme tady prožili a vzpomínky na všechny ty krásné chvíle tady strávené nám už nikdo nikdy nevezme. Tato škola nám byla po čtyři roky útočištěm a naučila nás všechny mnohem víc, než by si kdokoli z nás představil. Nejde jen o předměty a znalosti věd a jazyků, jde tady o mnohem víc. Tady jsem se naučil všechno o opravdovém přátelství, lásce a oddanosti. Zažil jsem zde strasti a bolesti, krušné časy ale také skvělé chvíle. Zde jsem našel přátele, lásku, rodinu. Tady jsem se naučil, že člověk se nikdy nesmí vzdát. Nikdy nesmí upustit od svého cíle a jít si za ním i přes všechny překážky. Dotáhnout něco do konce totiž znamená víc, než jen vítězství. Je to důkaz, že jste se nevzdali, že jste vytrvali a že pokud chcete, dokážete všechno na světě. Zcela určitě na tuto dobu do nejzazší smrti nezapomenu a rád budu vzpomínat na každou jednotlivou minutu, ale i přesto jde život dál. Jako ani příliv čas nečeká, a tak se s vámi všemi loučím a každému jednotlivému z vás přeji za celou školu jen to nejlepší do života a ať vás štěstí životem provádí." Měl jsem neskutečnou trému a s každým naučením slovem jsem bloudil zrakem po publiku, až jsem se zastavil u dvou čokoládových očí. Tony se na mě díval tak, jak ještě nikdy. Nedokázal jsem rozpoznat, co je to za pocit, ale nesmírně mě uklidňoval. Ke konci přednesu už jsem sebejistě přednášel a usmíval se na své spolužáky. Zpozoroval jsem pár slz i kapesníků, takže jsem si text připravil asi dobře. Když jsem se konečně posadil zpět na své místo, zahlédl jsem hrdý pohled svých rodičů, kteří čekali vzadu mezi ostatními rodiči. Ať jsem ale hledal sebevíc, Tonyho rodiče jsem neviděl. Nepřijeli. Není se vlastně ani čemu divit. „Steven Rogers!" Došel jsem si pro diplom a postavil se stranou jako všichni ostatní. Na rameni jsem ucítil uznalé poplácání Clinta i Bruce. Natasha mi dala pusu na tvář a já je všechny objal. Sledoval jsem, jak si Tony jde pro svůj diplom, i jak kráčí směrem ke mně. Srdce mi vynechalo alespoň dva údery. „Steve, ta řeč byla naprosto úchvatná. Nikdy na ni nezapomenu." Objal mě, a když se odtáhl, zakřičel si s ostatními a ztratil se mi v davu. „Tony! Tony počkej!" Volal jsem za ním a prodíral se davem rozjařených spolužáků. Byl pryč, ztratil se mi z dohledu a dokonale mě vyvedl z míry. „Steve! Zlatíčko Stevie!" Máma se za mnou snažila dostat. Usnadnil jsem jim to a ukázal na volné místo opodál. „Broučku byl jsi úžasný. Tak krásná řeč. Jak jen tě to napadlo?" „Inspiroval mě jeden sen a osoba v něm." Táta i máma mě objímali, radovali se a pusinkovali mě jako malé dítě. Oplácel jsem jim obětí, ale myšlenkami jsem byl někde jinde. Myslel jsem na to, co mi řekl a jak utekl. Proč utekl? Musím ho najít. „Mami? Tati? Co takhle jít mi sbalit kufry, když už jsem přijat na tu vojnu?"

Tak a jsme u jednoho z posledních dílu! Dneska jsem oficiálně dopsala všechny a je jich 90 + epilog! Snad se vám líbil a těšíte se na další!

Vaše Tiranis!