Steve

„Tak pane Rogersi? My čekáme? To si s námi chcete dát ještě čajový dýchánek?" Klepal jsem se před komisí, jako osika a nedokázal jsem si vybavit vůbec nic z toho, na co se mě zrovna ptali. Jako v mlze jsem otevřel pusu a vypustil nějakou odpověď. Ani jsem nevěděl, co vlastně říkám. Kdo by taky věděl, co říct, když jste zkoušeni z fyziky? Takový nelogický předmět, tedy alespoň pro mě. Celý jsem se nervozitou třásl, až mi i drkotaly zuby a celé tělo se mi nehorázně potolo. Připadal jsem si jako upocené práce a mačkal jsem ruce v pěsti tak silně, až mi málem začaly krvácet. „No, a dál?" Cože? Co jsem to vlastně řekl? „Pane Rogersi?! Pokračujte dál!" Nervózně jsem přelétl všechny kantory a zastavil se pohledem na jediné mile vypadající tváři. Naše profesorka fyziky a chemie, ta by mi snad mohla pomoci. Prosebně jsem se na ni zadíval. Trochu se zamračila, ale nakonec mi rty naznačila pár slov. Odezíral jsem jí ze rtů a pochopil. „Keplerovy zákony, no jsou tři a vztahují se k ....." V hlavě se mi vybavil článek z učebnice a poznámky ze sešitu. Nevnímal jsem sám sebe a na prázdno odříkával naučený odstavec. Nevím, jak dlouho jsem mluvil, ale asi dlouho, jelikož mi úplně vyschlo v ústech. „Tak to by stačilo pane Rogersi. Jde vidět, že nevíte, co vlastně říkáte. Kdybych se vás teď zeptal na praktickou otázku, dokázal byste mi odpovědět?" Pokroutil jsem nervózně hlavou a zakousl se do spodního rtu. Málem jsem ani nedýchal. „Jde vidět, že jste se tu učebnici naučil ukázkově. Tak precizně natlučeného studenta jsem tady ještě neměl. Pokud vám přijde chytré říkat i strany z učebnice vprostřed proslovu, pak jste trochu na omylu." Cože? Co že jsem říkal? Strachem jsem už ani nedýchal. Bože, on mě teď vyrazí! „ Za vaši neochvějnou snahu vás necháme projít, co vy na to? Ale pro příště malou radu. Neříkejte už nikdy, že pokus s míčkem můžu najít na straně 72 a tak dále, ano?" Profesor katedry fyziky se na mě usmál a něco si zapsal do sešitu. Pokýval jsem hlavou a nebyl schopen slova. On mě vážně nechal prolézt? Já jsem to dokázal! Vyběhl jsem s poděkováním z učebny a rozeběhl se chodbou jako blázen. „ANO! ANO! JÁ TO DOKÁZAL!!!" Nevnímal jsem nic a nikoho kolem, jen jsem se radoval. Ani nevím, jakou známku mi profesor přidělil. Bylo mi srdečně jedno, co to bylo, jen když projdu. „HURÁÁÁÁÁ!!" Běžel jsem chodbou a ničeho si nevšímal. Najednou jsem do někoho vrazil. Protože jsem běžel hodně rychle, spadl jsem na zem a to ani nevím, jak musel dopadnout ten chudák, co to schytal. Když jsem se probral z šoku, pokusil jsem se posadit. Šlo to hodně těžko, až jsem musel skučet. „Seš v pohodě?" Podíval jsem se na osobu přede mnou. „Clinte! Proboha, není ti nic?!" Na zemi ležel můj kamarád a nehýbal se. Zatřásl jsem s ním a u toho volal jeho jméno. „N-nem-musíš tak řvát. J-jen jsi m-mi vyr-razil d-dech. D-dobrý." Úlevně jsem si oddechl a posadil se k němu. Zůstal jsem s ním, dokud nemusel jít sám na zkoušky. Pak jsem odešel na koleje. Ten den jsem prošel už třemi zkouškami a pro dnešek jsem měl volno. Doma jsem si lehl na postel a okamžitě vyčerpáním usnul.

-----

„HEJ!Vstávej růženko!" Někdo se mnou cloumal na posteli. Co to? Neochotně jsemotevřel oči a zle se podíval na osobu nad sebou. Nevěděl jsem, o koho jde,jelikož jsem měl ještě ospalé oči a slepené řasy. „Tak už jsi vzhůru! Jupí! Notak vstávej, honem!" Zamračil jsem se a otočil na bok. U toho jsem nezapomnělšvihnout rukou a tak jsem zasáhl osobu nad sebou. „Au! Tak to jsi nemusel!Vstávej! Nebudeme na tebe čekat celý večer." Jak jako čekat? Co zas kdo po měchce! Já chci spát! „Vypadni, ať už jsi kdokoli a nech mě spát!" Osoba se mnouzase zatřásla, až jsem se málem neudržel na matraci. „Hej, nech mě!" „Tak tosměl za toho neznámého. Člověk by řekl, že už mě po hlase poznáš! Vstávej, jinaknaštveš Tonyho." Tonyho? „Kam mám vstávat?" „No přece na večerní zábavu!Anthony všem strašně chyběl, tak jsme uspořádali menší soukromou party a budemehrát hry." Tak to je jiná. Že bych vážně šel? Ale když mě se chce spát! Holtbudu zítra nevyspalý, i když se budu muset učit. Na pozítří máme další zkoušky.„Tak jo. Hned tam budu. Počkejte na mě." „Juhů, tak já jim to jdu oznámit!"„Tak zatím Pietro!" Vstal jsem z postele a oblékl si něco pohodlnějšího nasebe. Tak a jde se do jámy lvové.

Prostě tak jako vždycky. Líbí?

Vaše Tiranis!