Ahoj, tak přidávám další část. Snad se bude líbit. Neskutečně jste mě motivovali. Hvězdičky nabívají každým dnem. Říkala jsem si, že by jste chtěli možná trochu víc citů, tak jsem se je tam snažila vměstnat. Snad to není moc. Užijte si příběh a nezapomeňte sdílet.Budu ráda za každý koment. Vaše Tiranis:-)

Tony

Už nějakou dobu jsem čekal s Clintem a Brucem před střelnicí. Začínal jsem se nudit. Ten blonďák si snad myslí, že na něj čeká celý vesmír! A kde je do háje Natasha?! Z rozjímání mě vyrušil Clint, který začal zuřivě mávat a poskakovat na místě. Hned mi došlo, na koho to mával. Přes cestu se k nám řítil Steve s Natashou. Vypadali vyčerpaně, zřejmě celou cestu běželi. Když jsem ho viděl, jak se snaží držet krok s Nat, musel jsem se usmát. Vážně se snažil, byl tak roztomilý. Ne! Na tohle myslet nebudu!

„Tony, děje se něco? Vypadáš nějak ZARAŽENĚ." Poznamenal uštěpačně Baner. „Co? Já? Nic! Co si jako myslíš!?" vyjel jsem na něj. Byl jsem asi dost podrážděný, protože se ode mě Bruce rychle odtáhl a raději si začal povídat s Nat. Zrádce jeden. Jak to, že se mi tak rychle mění nálady? Normálně mívám jen jednu- odpor ke všemu kolem. „Ahoj, pardon, že jsme došli pozdě. Trochu jsme se zdrželi." sípal Steve. Vypadal tak vtipně s těmi jeho zcela rudými tvářemi a obličejem staženým do vyčerpaného šklebu. Začal jsem se smát. Propadl jsem v hysterický smích. Nešlo to zastavit. Ostatní se na mě začali divně dívat, dokonce i onen unavený blondýn. „Tony je ti něco? Nevypadáš dobře." Poznamenal starostlivě Steve, když jsem kvůli nedostatku kyslíku začal rudnout. Nedokázal jsem se nadechnout, začala se mi strachem třást kolena a krk se mi bolestně stáhnul. Moc jsem si toho potom nepamatoval, jen to, že jsem spadl na zem.

Otevřel jsem oči, hlava mi třeštila jako po pořádné kalbě.  Skláněl se nade mnou Bruce a Steve. „Tony!" vykřikli oba najednou a pomohli mi do sedu. „Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně. „Jo, jo, jsem v pořádku, jen jsem dostal záchvat z toho tvýho vyčerpanýho ksichtu." Začal jsem se znova trochu smát. Steve se zamračil, prudce se zvednul a odešel o kousek dál za Clintem a Natashou. „To jsi ho asi urazil" konstatoval Bruce a pomohl mi na nohy. Díval jsem se jeho směrem. Cítil jsem se najednou tak nějak špatně. Došel jsem za ním a položil mu svou dlaň na lopatky. „Moc se omlouvám, to jsem asi přehnal." Řekl jsem lítostivým hlasem, a pro jednou jsem to myslel i vážně. Chvíli se ještě mračil do dálky. Potom vzhlédnul a usmál se na mě. „Musel jsem vypadat fakt otřesně, když ze mě Anthony Stark omdlel." „To teda fakt jo." Usmál jsem se na něj. Hned mi bylo tak nějak lépe, a stačil k tomu obyčejný úsměv. Došli jsme za Nat a Clintem. Zrovna jí ukazoval, jak se střílí z luku. Prvních pár střel šlo sice bokem, pak se ale začala strefovat do terče, a po krátkém čase už trefovala jenom střed. „Ty jo, ty jsi talent od přírody" zasmáli jsme se všichni tři. „No jo no" řekla trochu stydlivě a usmála se na nás. Odešla o kousek dál a pro změnu si zkusila pistol. Na první dobrou trefila střed, pak znovu a znovu. Když ji to přestalo bavit, nabídla se, že to naučí Bruce. Bylo vtipné pozorovat, jak se o to marně snaží. Stejně na tom byl i Clint se Stevem. Ať se snažil, jak chtěl, Steve trefoval všechno kolem, jenom ne cíl. Ovšem tím se nenechával zastrašit. Stále se snahou napínal luk a střílel šíp za šípem. Po nějaké době to Clint vzdal a šel dopomoct Natashe. Došel jsem ke zklamanému Stevovi a potichu, skoro až šeptem, jsem promluvil. „Tak co, chtěl bys to naučit?" Steve sebou škubnul leknutím. Pak se na mě podíval velice zvláštním pohledem, ze kterého jsem nedokázal nic vyčíst. „Já......to bych byl moc rád" řekl polohlasem. Ještě trochu jsem se k němu naklonil a chytil jsem ho za zápěstí. Lehce sebou trhnul, ale já jsem dělal, že jsem si toho nevšimnul. Napnuli jsme společně luk. Já jsem zmáčkl tlačítko na svých hodinkách, a ty hned začaly vyhodnocovat, jak správně trefit cíl. Trochu jsem ho navigoval a potom ho pustil. On nechal šíp letět vzduchem. Samozřejmě že trefil střed terče. Steve se na mě podíval s jiskřičkami v očích. „Já, teda my, to dokázali! Strefili jsme střed! Jupííííí!" Byl nadšený, jako malý kluk, co dostal autíčko. Položil luk na zem a začal pobíhat všude kolem s pažemi roztaženými široko do stran, až jsem se bál, že někoho poboří při té své radosti. Musím uznat, že jsem byl rád, jak si to užíval. Když se uklidnil, co netrvalo zas tak dlouho, vydali jsme se k nám na ubytovnu.

Sotva jsme otevřeli dveře, ozval se mě už známý hlas. „Dobrý den pane, chyběl jste mi. Nemohl jsem si nevšimnout, že máte s sebou dámskou návštěvu, Podle toho, že je zde s vámi i pan Rogers, Burton a Bener, si dovoluji soudit, že jde o vaši kamarádku." Jarvis zněl velice chytře, až moc řekl bych, tak drzého sluhu jsem neočekával. Byl jsem patřičně hrdý na svůj výtvor, kdo by sestavil takový geniální přístroj z odpadu? Jednoduché, jenom já, jelikož jsem geniální. „A co je zase tohle?" zeptala se Natasha s hraným zájmem. „Dobrý den slečno, já jsem Jarvis, umělá inteligence pana Starka. Byl jsem vyvinut teprve před několika dny, tak mějte prosím pochopení." Byl jsem natěšený jako malé dítě. „Jarve, zapni nějakou fajnovou hudbu" nakázal jsem mu. Z reproduktoru v rohu pokoje se spustila hudba, no fajnová sice moc nebyla, ale pravděpodobně šlo o nějaké momentální hity. Už jsem se těšil, až si Jarva ochočím natolik, že bude mít uložený i můj vkus a vychytralost. „Tak vážení, jako doma" řekl jsem a zasmál se, protože krom Natashi tady bydleli všichni. Odešel jsem do kuchyně a vrátil se se skleničkami a flaškou whisky. Položil jsem je na stůl a vydal se do hloučku. „Tony, zase se hodláš zlít?" Steve nevypadal, že by s tím moc souhlasil, jen jsem se nad tím ušklíbnul a nalil panáky až po okraj. „Ne, my se hodláme zlít." Na to už mi nic neřekl, možná že prostě jen nechtěl vyvolávat hádku, ale soudil bych spíš, že neměl na mé argumentace sílu, alespoň tak vypadal. Po čase měli všichni už slušně přihnuto. Tančili jsme na náhodně pouštěné písničky, které se díky bohu lepšíly s délkou funkce Jarvova programu. Pohybovali jsme se do rytmu a nesrozumitelně na sebe něco hulákali. Měl jsem všechno trochu v mlze. Mysl mi říkala přestat pít, ale vše ostatní mi říkalo opřít se do toho a pořádně si užít večer. Vybral jsem si tu druhou možnost. Na důsledky svého rozhodnutí jsem nemyslel, u alkoholu jsem takové malichernosti nikdy neřešil. Po nějaké době zmizel Clint, našli jsme ho, jak hlasitě chrápe na svojí posteli. Hned vzápětí zmizel Steve. Asi to na něj bylo moc. Natasha s Brucem už byli taky dost na mol. Nechal jsem je tam a šel pít do kuchyně. Poslední co si pamatuju je, že jsem tu flašku dopil.

Tak jo, jsme tady zase, a zase s velice kuriózním kouskem. Ta nahoře dělá pokroky, to musím uznat, i tak jsem to raději přepsala...so enjoy!

Vaše Tiranis!