Tony

Dny mi rychle ubíhaly a já se začal připravovat na zkoušky. Mohl jsem vynechat asi tak polovinu předmětů, takže jsem se vlastně učil jen do historie, jazyků a biologie. Učebnic bylo asi tak dvacet. Nebylo těžké se zavřít na celé dny do pokoje a pročítat jednotlivé stránky. Výpisků jsem moc nedělal, jen to, co jsem si nedokázal zapamatovat. Nakonec jsem se zaseknul až u biologie, kde jsem se musel našprtat názvy jednotlivých rostlin a jejich účinky zpaměti. Štvalo mě, že může být nějaká věda tak špatně poskládaná, že se musíš učit kvanta věcí zpaměti. Nicméně jsem byl už čtyři dny v kuse střízlivý. Doufal jsem, že na státnice a přezkušování mě otec pustí a já se alespoň na ten týden shledám s přáteli a hlavně se Stevem. Byl jsem odhodlán po několika dnech vyjít z pokoje na večerní jídlo a optat se jej na to. Velice nerad s ním mluvím o čemkoli krom zdvořilého debatování o počasí či nejnovější anglické módě. O ničem jiném se s ním stejně ani mluvit nedá. Dopsal jsem si posledních pár poznámek na arch papíru a zavřel knihu. Ta byla poslední. Teď už se jen naučit pár papírů. Nic těžkého. Vstal jsem od stolu a uklidil rozházené věci. Za tu dobu, co tady nedobrovolně bydlím, jsem si už pokoj celkem zútulnil. Na stěny jsem si nalepil plakáty svých oblíbených kapel a na komody vyskládal modely malých strojků. Součástky z okolí jsem si nahrabal na šroťáku a teď je mám v koutě v pokoji. Stůl byl momentálně zaplněný knihami, psacími potřebami a výpisky, jinak býval přetékal pracovním náčiním vypůjčeným z dílny. Tak a je to. Stůl je hezky srovnaný a já musím na neodkladnou schůzku.

Sestoupal jsem po dlouhém schodišti do vstupní haly. Čert ví, proč všechny chodby vedou zrovna sem. Celý dům je dělaný tak, že různými propojenými pokoji a chodbami se vždy dá dostat právě sem. Tento dům prostě nemá slepou uličku, nebo o ní alespoň nevím. Už když jsem scházel schody potáhnuté dlouhým drahým kobercem, slyšel jsem z jídelny otcův křik. Byl naprosto rozlícený, což mi moc nepomáhalo. Potřeboval bych ho v klidu, abych se mohl zeptat na tu ožehavou otázku a měl alespoň malou šanci na kladnou odpověď. Vešel jsem do prostorné místnosti s dlouhým mahagonovým stolem. Jako vždy zde byly tácy s jídlem, co by stačily pro celý regiment a ne jen pro tři pohublé lidi. Matka se krčila ve své židli, ovšem neztrácela na svém půvabu a vyrovnanosti. Opravdu jsem ji za to obdivoval. Ne každý dokáže udržet kamennou tvář, zvlášť pokud jedná s mým otcem. „To se mi snad jen zdá! Už zase není na večeři. Však já tomu spratkovi ukážu, jak se chovat!..." „Dobrý večer. Neruším?" Otec se na mě nasupeně otočil. „Jdeš pozdě." Koukl jsem se vyčítavě na matku. Jak mi to může zrovna ona vyčítat? Nikdy nepochopím, jak se může po většinu času přiklánět na jeho stranu. Asi mě nenávidí za to, čím jsem se stal. „Jak se opovažuješ sem jen tak nakráčet!? Už přes čtyři dny jsem tě neviděl u stolu! Myslíš, že takto zněla naše dohoda?! Nepamatuješ si, co se může tvému přiteplenému kamarádíčkovi stát?!" Hraně jsem sklopil oči k zemi a nechal ramena klesnout. Hrát ponížení a pokoru byla má jediná šance, navíc jsem se už zase začínal o Steva bát. „Omlouvám se. Už se to nestane. Je mi to líto." Usedl jsem ke stolu vedle matky a nabral si nějaké maso z mísy. Neměl jsem hlad, i když skoro nejím. Potřeboval jsem je dostat do dobré nálady. „Dnes jsem skončil s pročítáním knih. Teď jen stačí se naučit výpisky a měl bych mít státnice v kapse." Matka se na mne usmála a otec pokýval hlavou. Zabíralo to. „Co jste dělali po celý den?" „Byli jsme v zahradách. Otec měl nějaké obchodní jednání a já zatím opečovávala své růže." Matka má vždy ty nejkrásnější květy, to už jsem poznal. Za mládí jsem s ní trávil na zahradě dlouhé hodiny a dozvídal se o květinách spoustu informací. Všechno už si sice nepamatuji, ale i tak mi to momentálně dosti pomohlo v biologii. „Kdyby ses uráčil za námi dojít, možná bys to věděl sám." Teď jsem si nebyl jist, zda jsem otce znovu nerozhněval. Vypadal však celkem klidně, skoro až rezignovaně. To je dobré znamení, snad. „Jistě se k vám na zítřek připojím. Dnes jsem se ještě pečlivě věnoval studiu." Konverzace se po celou dobu večeře táhla v podobném duchu a otec pomalu roztával. Poté jsme poseděli v obývacím pokoji a při západu slunce v altánu. Člověk by řekl, že to byl kouzelný večer, netrávit ho zrovna s mou rodinou. Když už se otec částmi i smál mým historkám ze školního roku, odvážil jsem se ho zeptat. „Otče? Jak jistě víš, blíží se přezkušovací období a státnice." Pokýval hlavou a koukal při tom do dálky. Bál jsem se, co asi udělá, až se ho zeptám. „Já bych tě chtěl požádat, zda bych tam na ten týden nemohl zůstat. Zdlouhavé cestování tam a zpět mi jen ubere čas potřebný k učení a popravdě se mi vždy lépe učilo v kolejní knihovně, než u nás na sídle. Nemohl bych tam týden zůstat a hned po státnicích se vrátit zpět?" Chvíli bylo ticho. Slyšel jsem doslova každý jeden nádech a výdech. Otec snad i uvažoval nad mou žádostí, alespoň jsem v to doufal. „Myslíš si, že jsem hlupák?" Překvapeně jsem k němu vzhlédl. Nechápal jsem, co přesně tím myslel. „Ten tvůj přítelíček se tě evidentně už teď nemůže dočkat, co? Myslíš si, že tě za ním pustím?! Ani mě nehne. Zůstaneš v sídle a zkoušky uděláš po video hovoru." „Otče, prosím zvaž to. Slibuji, že se nic nepřípustného nestane. Ani jsem na Steva nepomyslel, když jsem tě o toto žádal. Jen bych chtěl strávit pár posledních chvil s přáteli a dát jim věčné sbohem. Nic víc. Snažně tě prosím. Slibuji, že se nestane nic, co si nebudeš přát a budu ti pravidelně psát textovky, jen pokud mi dovolíš tam odjet." Otec se zhluboka nadechl a otočil se zády k vyhlídce. „Nemohu riskovat cokoli nepřípustného. Pochop Anthony, že jsi Stark a musíš se podle toho chovat. Nikdy jsem si nepřál, aby sis ke mně vypěstoval odpor, jaký chováš teď, ovšem nedal jsi mi na vybranou. Tvé mladistvé eskapády, hloupé stroje, změna sexuality, daleká škola, nepřístojní přátelé... Jako by ses pokoušel náš rod zesměšnit." Otec se znovu nadechl a upřel na mě své čokoládově hnědé oči. Já sám měl pár téměř totožných. „Naše jméno znamená pro naši rodinu hodně. Teprve až si dostatečně uvědomíš své chyby a začneš se chovat jako pravý Stark, pak budu uvažovat o tvých prosbách." S těmi slovy mě nechal stát na terase a odešel do domu. Měl jsem nad čím uvažovat. Hned mě napadlo pár věcí, čím začít, abych se otci zavděčil. Rozeběhl jsem se tedy k sobě do pokoje. Měl jsem hodně na pilno, pokud jsem to chtěl za nějaké dva týdny všechno stihnout.

Ahoj. Jsem zpět s další kapitolou a doufám, že se i líbila. Vím, že je trochu nudná a v podobném duchu budou ještě asi dvě další. Zkuste se vžít do Tonyho odměřeného postoje ke své rodině a třeba to bude hned vypadat jinak. Jeho rodina jsou snobi se zlatou lžičkou v puse, tak se tak bude nějakou dobu taky chovat. Snad to s námi oběma vydržíte. Budu ráda za komentáře a hlasy!

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat jedné skvělé spisovatelce. Za mě je to jedna z nejlepších spisovatelek na táma Stony. Byla jednou z prvních, od koho jsem si povídku na takové téma přečetla. Moc děkuju za její komentáře, které mě vždy strašně moc potěší. I moje rodina tvrdí, že se usmívám jako blbec, když si přečtu její komentář. Vážně mě nesmírně motivuje. Moc ti děkuji tessaandbeth! Jsi skvělá!

Vaše Tiranis!