Tony

Po příletu zpět do té vily utrpení jsem se zamkl u sebe v pokoji a nevylezl asi dva dny. Nejedl jsem a pil jen alkohol, co jsem měl schovaný pod postelí. Bohužel skrýš po dvou dnech došla a já byl donucen vylézt na světlo. Došoural jsem se do kuchyně a dával pozor na to, aby mě nikdo nepotkal. Byl jsem si vědom toho, že vypadám strašně, ale pro mě ztratil život smysl. Pohroužil jsem se do melancholického stavu zapomnění. Nechtěl jsem si nic pamatovat. Proto jsem začal tolik pít. Možná by bylo lepší umřít hlady. Nikoho by to stejně netrápilo. Krom Steva by po mě nikdo ani nevzdechnul. Ne, to nesmím udělat! Jednou i mí rodiče zestárnou natolik, že už mi nebudou moci nic udělat, a pak Steva najdu. Přesně tohle jsem si opakoval pořád dokola. Ale asi po dalších dvou dnech jsem začal ztrácet racionální myšlení. Čím dál častěji jsem upadal do bezvědomí a prakticky nic jsem si nepamatoval. Občas se mi zdálo, jako bych viděl Agnes, ale to byl určitě jen další přelud. Ona je u sebe doma a pořádá úchvatné večírky. Já trčím v New Yorku a piju tolik, že za chvíli umřu na otravu krve. Když nepiju, tak spím, nebo se snažím rozchodit kocovinu. Mám dojem, že mi někdo začal něco míchat do pití, jelikož mám nutkání se pořád vracet do jednoho baru pro sklenici podezřelého pití. Je mi to vlastně jedno. Domů si sebou vodím mladé milé slečny a dávám jim pozornosti, jako například šperky nebo peníze. Myslím, že jsou to šlapky, ale nevadí mi to. Je mi vlastně jedno, v jaké společnosti se zrovna nacházím. Prostě jen nechci být sám. Vlastně nechci být ani s někým, ale strach ze samoty převládá. V noci se choulím k polštáři a často se budím zalitý ledovým potem. Noční můry jsou mou denní rutinou. Ani se jim nebráním. Zajímalo by mě, jak je možné, že jsem ještě na živu. Měl bych už asi dávno pomřít v nějaké díře u silnice, ale jako zázrakem se vždy ráno probouzím domy ve svém pokoji. Někdy jsem i převlečený do čistého oblečení a občasně u mého stolu leží i talíř s jídlem. Mám asi nějakého anděla strážného, co na mě dává v tomhle těžkém období pozor. Bylo to už delší dobu, co jsem přijel, když mi v kapse kalhot něco zašustilo. Rozdýchával jsem zrovna jeden z dalších výpadků, když jsem vytáhl z kapsy složený kousek papíru. Málem jsem sebou praštil o podlahu, když jsem uviděl, co na něm je. Ten den jsem celý strávil zíráním na ten malý kousek papíru. Snídal jsem s ním, obědval i večeřel. Už pozdě večer jsem se chystal jít spát, když mi na dveře někdo zaklepal. „Dále." Přehodil jsem přes sebe alespoň župan a šel otevřít. Ve dveřích stál přelud. „Agnes, přestaň už mě strašit. Ty tady nejsi, tak proč se mi pořád zdáš?" Chtěl jsem ji nechat se rozplynout, tak jsem do ní strčil. Panebože! Ona je tady! Bože já jsem debil, právě jsem ji shodil na zem. „Promiň, já myslel, že se mi zdáš. Jsi v pořádku? Co tady děláš?" Divně se na mě zadívala. Že by starost? „Tony, ty si nepamatuješ poslední dva týdny?" „Ne, vlastně mám z posledních pár dní jen alkoholový opar. Proč?" „Tony, já jsem se o tebe celou dobu starala. To si nepamatuješ? A co ten dopis, ten taky ne?" Jaký dopis, co to mele? „Dopis?" Dívka se na mě ustaraně podívala. „Možná by ses měl na pár dní vyvarovat flašce a sednout si. Musím ti toho hodně vysvětlit." Kývl jsem na souhlas a našel si útulné místo v křesle. Agnes se posadila naproti mě do malé otáčecí židle a vytáhla zpod záhybu svetru malou tašku, ze které vylovila dopis. „Už jsem ti to jednou říkala, ale byl jsi na šrot, tak snad mě teď budeš vnímat. Než jsem sem před dvěma týdny přijela na ples pořádaný tvým otcem, potkala jsem na letištním parkovišti blond mladíka. Seděl ve tvém sporťáku a usedavě brečel. Byl to Steve. Dala jsem se s ním do řeči a utěšovala ho. Napsal ti dopis. Slíbila jsem, že ti ho předám, ale bála jsem se, že by sis ho ani nepřečetl, když jsi byl v tak špatném stavu. Proto ho mám stále u sebe." Pak se na mě na chvíli zadívala a nic neříkala. Podala mi dopis. Celý jsem ho přečetl a zase začal brečet. Tolik mi chybí a tolik to bolí! Když se Agnes podařilo mě utěšit, rozhodl jsem se požádat ji o pomoc. Napsali jsme společně dopis a já ji nechal napsat tam pravdu. Doufal jsem, že to Steve pochopí a pomůžu mu tak vyjít z nejistoty. To, že by ho to mohlo vystrašit mě ani nenapadlo, jelikož mě moc dobře zná. Mohlo mu být jasné, že začnu chlastat. Těsně před tím, než jsme dopis uzavřeli, naskládal jsem tam ještě několik fotek z posledních dvou týdnů a onen lístek papíru. Ze zadní strany jsem ještě napsal dvě slova, které mě jen utvrdily v mé beznaději. Agnes tam na povzbuzenou založila alespoň pár hezkých fotek krajiny. Pak jsem ji nechal si dopis odnést. Věřil jsem, že ho pošle. Dal jsem si slib, že odteď už pít nebudu. Musím to alespoň zkusit.

Tady je další kapitola. Děkuji všem, co mě čtou a hodnotí. Lidi, včerejškem jsme překonali 1,3K shédnutí! To je paráda! Moc moc všem děkuju za podporu. Doufám, že tahle kapča se taky bude líbit. Jinak, vydala jsem první díly dalších dvou příběhů, co jsem začala psát. U každého mám rozepsaných asi 6 kapitol. Jde o Thorki a Spideypool. Ve spideypool najdete i spoustu dalších vedlejších shipů. Užijte si kapču a nezapomeňte hlasovat!

Vaše Tiranis!