Zdravím všechny, co ochotně čtou tuto povídku. Tenhle díl pro mě byl celkem těžký napsat, protože mi naprosto mizela slova. Vím, zní to ujetě, ale já opravdu nenacházela slova. Snad jsem si tím nepotopila celý příběh. Děkuju všem za podporu, jsem ráda za každý koment a za každou hvězdičku. Jinak mě dnešek velice mile překvapil. Tenhle příběh má už 80 views! Víc už nemám, co bych dodala. Snad se bude líbit. :-)

Steve

Od toho příšerného dne, co jsem dostal nakládačku, jsem se cítil o mnoho lépe. Ačkoli to byl jeden z mých nejhorších zážitků, dovedlo mě to k opravdu úžasné partě. Zrovna je sobota a já čekám v tom malém parku, kde jsem poprvé potkal Nat, samo sebou jsem tehdy ještě nevěděl, že jednou budeme dobrými přáteli. Co minutu se koukám na hodinky a rozhlížím se kolem sebe. Měl bych se tady setkat právě s ní. Do lukostřelecké lekce zbývá ještě dost času, je totiž až po obědě. Chtěl jsem původně počkat doma a kreslit něco, co mi přijde na mysl, pak mi ale Natasha zavolala. Zněla poněkud vystrašeně a chtěla si se mnou promluvit. Překvapilo mě to, nemyslel jsem si, že by byla až tak kamarádská hned ze začátku, ona totiž nikdy neprojevuje své emoce a už vůbec se nikomu nesvěřuje, alespoň co jsem zatím vypozoroval. Někdy se mi zdá, že to v životě nemá vůbec jednoduché. Myslím si, že ty její tréningy budou asi o něčem víc, než jen o gymnastice. Začínám o ni mít starost.

„Ahoj" ozvalo se za mnou. Stála tam zrzka, celá rozklepaná a s červenýma očima. Koukala na mě prosebným pohledem. Došel jsem až k ní a pevně ji objal. Zalezli jsme do jedné blízké kavárny. Bylo tam ticho a teplo. Příjemné prostředí spolu se starou hudbou, co se linula z gramofonu, dopomohlo Natashi se trochu uvolnit. Objednali jsme si dvě horké čokolády a malý zákusek. Když už bylo chvíli ticho, rozhodl jsem se ho přerušit. „Tak co jsi to se mnou chtěla vlastně probrat?" zeptal jsem se opatrně, aby to nebylo dotěrné. Natasha dlouze vzdychla a po obličeji jí sklouzla další slza. Chytl jsem ji za ruku. „Prosím, chtěl bych ti pomoct, ale nedokážu to, pokud mi nenapovíš." Neřekla ani slovo, jen dál plakala. Sedl jsem si hned vedle ní, objal ji kolen ramen a přitiskl ji k sobě. Zabořila svoji hlavu do mého hubeného ramene a dál jen plakala. Seděli jsme tam nesmírně dlouho. Tak dlouho, že se mi to zdálo jako celá věčnost. A Natasha pořád jen plakala. Po době, co by se dala popsat jako celý život, se na mě podívala. Už nebrečela, jen tam tak seděla se zarudlýma očima od pláče a s růžovým nosem od neustálého smrkání. Trochu se ode mě odsunula, hluboce se mi podívala do očí a potichu řekla. „M-m-musím s-se r-roz-h-hodnout." „Rozhodnout se pro co?" Musel jsem vypadat strašně vtipně, protože se dokonce i lehce usmála. Zhluboka se nadechla a pokračovala. „T-ten tréning, co podstupuji, má závěrečný proces. Je to něco, co mě dostane na vrchol. Problém je v tom, že..............že je nezvratný. Pokud to podstoupím..............už- už se to nikdy nedá vrátit. Strašně se bojím. Nevím.............nevím jak se rozhodnout. Pokud to podstoupím, budu nejlepší, teda alespoň to říkají. Říkali to vždycky, už od doby, co jsem tam nastoupila." Chvíli bylo ticho. Nevěděl jsem co říct. Už jsem se chystal, že něčím protrhnu ticho, když se na mě podívala. Oči měla lesklé od slz a na tvářích jí zasychaly mokré kanálky.  „Už tak jsem lepší než ostatní, ale mohla bych být nejlepší. Nevím, zda jsem ochotna to podstoupit, ale nechci tu šanci zahodit." Oči stále upřené do těch mých, hlavu lehce nakloněnou na bok. Čekala na mou radu. Nevěděl jsem, co ten zákrok obnáší, ale ptát jsem se jí nechtěl. Šlo na ní vidět, že by mi to neřekla. Chvíli jsem přemýšlel, co odpovím. Seděli jsme v tichosti, tak dlouho, dokud nepřišla servírka. Donesla nám čokoládu a Nat ten zákusek. Tím jsem získal trochu času navíc. Poděkovali jsme a ona zase odešla. Nat na mě znovu pohlédla. Dívala se na mě prosebně a s nadějí. Zřejmě mě právě žádala o to, abych za ní udělal nějaký zásadní krok. „Nat, já vím, že rozhodování je těžké, ale nemůžeš po někom chtít, aby ti korigoval život. Pokud je pro tebe ta věc důležitá a ty se rozhodneš špatně, mohla by sis tím zkazit zbytek života. Víš, co vždycky dělám já, když se nemůžu pro něco rozhodnout? (Chvíle ticha) Napíšu si seznam kladů a protikladů. To mi vždy pomůže. Můžeme to udělat klidně hned. Prostě ti dám papír a tužku, na mobilu nastavím stopky na dejme tomu 15 minut a sednu si na tu dobu k baru. Ty sepíšeš co nejvíc věcí tě napadne a potom je spočítáš." Chvíli na mě koukala, potom sklonila hlavu a ukousla si ze zákusku. Ještě chvíli jsem čekal na odpověď. Podívala se na mě a přikývla. „Asi máš pravdu. Nemůžu po tobě chtít, abys za mě rozhodoval." Už zase měla na obličeji ten sebevědomý pohled. Usmál jsem se na ni a ona se lehce ostýchavě usmála zpět. Podal jsem jí potřeby a šel se posadit k baru. Po patnácti minutách jsem došel zpět. „Tak co, jaké je tvé rozhodnutí?" zeptal jsem se a usmál se na ni. Usmála se zpět a na její lehce nejisté tváři se usadila špetka štěstí. „Jdu do toho!" řekla tak rázně, až jsem s sebou trochu škubnul. Oba jsme se zasmáli.

Lol, 80 vidění, to jsem ještě myslela, že můj limit budou dvě stovky. Ale vážně, je vtipné po sobě číst ty hlouposti a pokoušet se je zpravit. Tak díky za přečtení všem a bud doufat v komentář a hvězdičku!

Vaše Tiranis!