Steve

Dny ubíhaly a já se učil na přezkušovancí zkoušky. Musel jsem je dělat těsně před státnicemi. Na jednu stranu je to super, protože budu umět učivo už i na státnice, na druhou stranu teď nedělám nic jiného, než že se šprtám. Ale i tak jsem rád za tenhle rok a nic bych nezměnil. Za celý svůj život jsem nezažil tolik dobrodružství a nepoznal tolik příjemných a přátelských lidí, jako právě za tenhle rok. Jsem rád za každý zažitý okamžik, a nelituji ničeho, i když mám zmasakrované tělo do konce života. Jak jsem vůbec mohl přijít k tolika úrazům během tak krátké chvíle? No, nezapírám, že většina z nich měla spojitost s mými novými přáteli, ale těm to za vinu dávat nemůžu. Dobře vím, že si Pietro dává za vinu tu Francii. A Tony se trápí kvůli těm napadením. Ach Tony, kdybych tě mohl zase vidět. Moc se mi po tobě stýská. Často se mi i zdají sny v hlavní roli s pohledným brunetem. Nemůžu na něj přestat myslet a doufám, že jednou se shledáme za mnohem lepších podmínek.

„Steve? Nepůjdeš s námi na oslavu narozenin? Je tady blízko." Clint se mě už několik dní snaží přivést na jiné myšlenky. Zkoušel  mě vytáhnout na kola, oslavy narozenin, párty, do barů, ale já vždy zdvořile odmítl. Většinou se vymlouvám na učení, ale spíš chci být sám. „Koho je to oslava?" „Ani nevím. Nějaká holka z našeho ročníku. Myslím, že s ní máme společnou chemii." To jsem si mohl myslet. Ani tu holku nezná, ale bude mě tam tahat za každou cenu. Je to skvělý kamarád, jen mě občas nechápe. „Promiň kamaráde, ale musím se učit. Vždyť víš jak nesnesitelně blízko to je." Zase ta samá výmluva. Ale co, já chci být prostě chvíli sám. „Jo jo, tak jindy. Ale budeme na tebe myslet!" To je od nich hezké, i když na to zapomenou po prvních pěti minutách. „Jste nejlepší kluci, fakt díky!" „Měj se!"

Seděl jsem na posteli a četl si zápisky z biologie, když mi na zvonek někdo zazvonil. Podivil jsem se tomu, jelikož tady poslední dobou nikdo nechodí. Vlastně sem nikdo nechodí od doby, co je Tony pryč. Sešel jsem schody dolů a otevřel vchodové dveře. Na zápraží stál pošťák a svíral nadutou obálku. Dopis jsem si od něj převzal a s přáním dobrého dne se vrátil nahoru. Dopis jsem hodil na stůl v kuchyni a šel se zase učit. Když jsem po dvou hodinách dostudoval a dopsal si výpisky z už asi dvacáté učebnice, odešel jsem si udělat hrnek kafe. Poslal jsem Tonymu poštou všechny jeho věci a cennosti, až na jednu- kávový hrneček, který jsem si přivlastnil. Používám ho každý den a žádný jiný už vlastně k puse nedávám. Už jsem se chtěl s černým nápojem vydat zpět do ložnice, když jsem si všimnul oné obálky, co mi ji pošťák donesl. Koukl jsem se na přebal a zjistil, že je adresovaná mě. Poštovní známka byla z Texasu, ale razítko pošty z Kalifornie. Nebylo napsáno, kdo ji poslal, a to mě zaráželo. Opatrně jsem ji otevřel a vyndal z ní další malou obálku a dopis. Odložil jsem obálku bokem a začetl se do nesmírně dlouhého textu psaného malými úhlednými kličkami. Ten rukopis jsem nikdy předtím neviděl.

--

Dočetl jsem poslední řádky a setřel si už snad třetí várku slz. Ano, nad tím dopisem jsem už několikrát brečel. Jak jsem zjistil, poslala ho Agnes. U Starků byla velice dlouho a byla oporou pro Tonyho. Prý se s tím vším vyrovnává strašně špatně. Začal pít, skoro nespí. Chodí na jeden mejdan za druhým a opíjí se tam do němoty. Prý si tahá domů lehké holky, ale nikdy s žádnou z nich nespí, jen je chce mít u sebe. Dokonce se prý zapředl i s drogami. Doufám, že to není pravda. Dopis byl protkán krátkými vzkazy a citacemi od Tonyho. Jde vidět už jen z nich, jak špatně na tom je. Na závěr mi Agnes napsala, že se o Tohyno nebude moct dlouho postarat, protože se vrací zpátky do jejího bytu v centru. Vyhodil jsem promáčený kapesník a zadíval se na objemnou bílou obálku. Rozlepil jsem závěr a vyndal malé papírky. Byly to fotografie z míst, kam se Agnes koukla, ale i fotky Tonyho. Nevypadal vůbec dobře. Měl skelné oči a pod nimi velké černé kruhy. Na bradě neupravené strniště a rozbuchané neopečovávané vlasy. Mezi fotkami bylo ještě něco dalšího. Odložil jsem fotografie stranou a zadíval se na malý útržek papíru. Mohl být velký asi, jako polovina mé dlaně. Byly na něm jen dvě slova napsané tučným písmem. MILUJI TĚ. Otočil jsem ten útržek a na chvíli se mi zastavilo srdce. Byla to moje kresba. Byla to ta malůvka z bloku, co jsem ho před měsíci rozcupoval na malé kousky. Jak se k ní Tony dostal? To si ji celou tu dobu u sebe nechal? Zase se mi nahrnuly slzy do očí. Tentokrát jsem je ale nechal téct volně a nesnažil se je potlačit.

Další kapitola je tady. Snad se líbí. Jen ujišťuji, že mi stále můžete psát jakoukoli vaši prosbu/touhu (Nemohu najít správná slova) o další příběhy. Neostýchejte se napsat, ať se o prázdninách nenudím! Doufán že díly jsou stále dobré a oceníte je hvězdičkami!

Vaše Tiranis!