Tony

Cesta mi ubíhala nepěkně pomalu. Navíc Steve celou dobu zarytě mlčel a nad něčím přemýšlel. Bylo mi jasné, že ho Natasha i Bruce strašili i oprávněně varovali, ale netušil jsem, že ho to tak vezme. Snad ještě nepřehodnotil názor. „Steve? Všechno v pohodě?" Nepřítomně pokýval hlavou a dál se věnoval svým rukám položeným v klíně. „Vážně? Nevypadáš zrovna zdravě. Nerozmyslel sis to ještě?" Zase pokýval hlavou a tentokrát stočil svůj pohled z okna a zahleděl se na utíkající krajinu. Začalo mě to rozčilovat. Rychle jsem přejel ke krajnici a prudce zabrzdil, až pneumatiky zaskřípaly. „Co děláš pro boha živého!" Hurá, už mluví. „Nic, jen mě začíná štvát, že se mnou nemluvíš! Tak co se děje? Jde o mého otce a tenhle výlet, že?" Otočil ke mně pohled. „Jo. Jde o něj. Myslíš si, že máme nějakou šanci?" Zamračil jsem se a odepnul si pás, pak jsem přelezl mezeru mezi sedačkami a posadil se obkročmo na Stevovy stehna. To, že jsme si poprvé takhle moc blízko a oba jsme u toho zcela příčetní mi došlo až tehdy, když se pode mnou Steve nepříjemně napjal. Nechal jsem to ale být a dělal, že jsem si ničeho nevšimnul. „Nevím, jakou šanci máme. Můj otec je v takových věcech nevypočitatelný, ale moc velkou naději tomu nedávám. Jsem teď k tobě upřímný a doufám, že jsem tě tím nezastrašil. Dobře vím, jak se teď mus-„ Nemohl jsem doříct myšlenku. Ústa mi zacpalo něco mnohem příjemnějšího, než slova. Narůžovělé polštářky se bázlivě otíraly o ty mé a pokoušely se mě přimět spolupracovat. Vyšel jsem jim vstříc a zapojil se do polibku. Nikam jsme nespěchali, jen jsme se o sebe lenivě třeli a občas škádlivě kousli toho druhého do rtu. Steve mi hladil záda a já si ho přitáhnul za krk trochu blíž. Nechtělo se mi to místo opouštět, ale nakonec jsme se museli odtáhnout kvůli nedostatku vzduchu. „Nezastrašil." Jediné slovo padlo ze Stevových úst a já se na něj jako smyslů zbavený vrhnul. Najednou jsem ho prostě potřeboval cítit úplně všude. Tvrdě jsem se přisál na jeho rty a přivlastňoval si každý kousíček nově objeveného území. Započal jsem válku a tu jsem i dlouhou dobu vyhrával, pak mě ale Steve naprosto vykolejil, když mě chytl za zadek a silně ho zmáčkl. Zavzdychal jsem a přišel o svou výhodnou pozici v jeho ústech. „S-steve." Zalapal jsem po dechu, když si mě přitáhnul ještě blíž a já se stehnem otřel o jeho počáteční problém. Taky se napjal a zamručel do mého krku, ke kterému se přemístil. „P-počkej, já, my.......to nemůžeme." Slova mi šla přes krk s odporem. Tělo mi říkalo, ať se na to vykašlu a přehnu ho na zadní sedačce teď a tady, i když jsme stáli u silnice a mé auto nemělo střechu. Ta racionální část mi hulákala v hlavě, že když to zajde dál, tak to bude Steva stát strašně moc, možná i život. To bych nedokázal připustit. Odtáhnul jsem se a neochotně přelezl na svou sedačku. Přes nohy jsem si přehodil svou bundu, aby nešel vidět můj problém a rozjel jsem se dál po cestě. Mermo moci jsem se snažil na Steva nedívat a vnímat cokoli jiného, než jeho smutné, zklamané a zmatené pohledy. „Promiň. Neměl jsem to dělat. Omlouvám se. Já jen........možná je to naposledy, co se tě můžu takto dotknout, tak..........omlouvám se. Už se to nestane." Steve zněl tak sklesle. Hnalo mi to slzy do očí. Prudce jsem zastavil na odpočívadle a utekl z auta. Nechal jsem ho tam sedět a odběhnul hodně daleko k blízkému lesu. Zastavil jsem se až v něm a zády se opřel o kmen stromu po kterém jsem se vzápětí svezl dolů. Proč mi to jen musí takhle stěžovat? Chvíli jsem v lese zůstal a pomohl si od pnutí v kalhotách, pak jsem se vrátil do auta. Nevšímal jsem si Stevova výrazu a pokračoval v cestě. Do konce dne už jsem na něj nepromluvil, bylo to tak asi i lepší. Nemůžu mu dát to, co by chtěl. Ani sobě nemůžu dopřát osvobození od slastné touhy. Po tomhle týdnu už stejně nevěřím, že by to mohlo dopadnout dobře. Domů jedu jen za jedním cílem. Musím otce přemluvit, aby ukončil útoky na Stevovu osobu. Ať už to stojí cokoli.

Něco málo pro dnešek. Večer možná konečně splním slib a přidám tu náhradu za neděli. Snad se vám kapča líbil a budete se těšit na další.

Vaše Tiranis