Steve

Probral jsem se na velice nepohodlném povrchu. „Sssss. Co jsem to včera dělal?!" Sám pro sebe jsem si zamumlal pod fousem, když mi tělem projela pichlavá bolest. Celé tělo mi nepříjemně tepalo a hlava mi třeštila, jako bych v ní měl tisíc střepů. „To bych taky rád věděl." Lekl jsem se tak, že jsem až nadskočil a hned potom jsem znovu syknul bolestí. „jen klid, já ti nic neudělám." Dotyčný se začal smát. Neviděl jsem na něj, ale hlas jsem poznával. Kdo to sakra je? Nedokázal jsem si přiřadit ten hlas k obličeji. „Jsi v pořádku? Už je ti lépe?" „Asi ano? Jak bych se měl cítit, jelikož si nic ze včerejška nepamatuju? Jo, a s kým to vlastně mluvím?" Dotyčný se hlasitě rozesmál. „Ty seš trubka, víš to?" Zakřenil jsem se a nahodil odmítavý výraz. „Já? Nikdy." „Idiote, já jsem ti zachránil život!" „COŽE!?" To se mi ani trochu nelíbilo. Jak jako zachránil život? Co se mi zase stalo?! „Ty si vážně nic ze včerejška nepamatuješ?" Pokroutil jsem záporně hlavou. „Naposledy si pamatuju, jak jsem hledal Tonyho na nějaké střešní party a žádal o radu prsatou blondýnu s dlouhýma nohama." Nad vzpomínkou jsem se pobaveně zakřenil. „O tom nic nevím. Já tě našel v parku s asi tak milionem tržných ran a psychopatem na tobě, jak tě mlátí do ksichtu." „COŽE!?" Vůbec netuším, o čem to mluví. Jaký psychopat? Jaký park? Co to má znamenat? „Můžu už alespoň vědět, komu dlužím za záchranu? Promiň, ale vážně si tě nedokážu nikam zařadit." „Tak já ti budu napovídat. Zahrajeme si takovou hru na otázky. Začni." Protočil jsem oči, ale spolupracoval jsem. Chci vědět, s kým se to tady vlastně bavím. „Jsi někdo z mého bližšího okolí?" „ANO" „Bydlíš na stejných kolejích jako já?" „NE" „Takže tě znám, ale nejsi můj soused. Budeš v mém věku a jsi kluk. Podle toho, jak se mnou mluvíš, tak jsme asi přátelé. Clint?" „NE-e" „Rhodey?" „Ne" „BUCKY?" „NE, NE. S takovou tady budeme ještě dlouho." Zase ten otravný smích. Koho mi to jen připomíná? „Vážně nevím. Vzdávám se." „Pitomče. Napovím, mám stříbrný vlasy a jsem s tebou ve fotbalovém týmu. Se sestrou ses seznámil v nemocnici a oživoval jsi mě v lese ve Francii." „PIETRO!?" To jsem vážně nečekal. Úplně jsem ho zasklil a teď mi to najednou došlo. „Tys to nečekal?" Pobaveně se mě zeptal. Konečně se mi dostal do zorného pole a já mohl vidět jeho obličej s pobavenou grimasou. „Popravdě jsem na tebe úplně zapomněl." Bělovlasý se na oko dotčeně chytl za srdce. „Tak to jsi mě vážně ranil." „Co jsi to tu plácal o tom parku?" Najednou Pietro zvážněl. Úsměv z jeho tváře opadl a on se na mě velice ustaraně podíval. „Steve, někdo tě včera v parku napadnul. Nevím, co se tam přesně stalo, jelikož jsem tě našel až když jsi ležel na zemi, ale pochybuju, že bys to byl ty, kdo tu rvačku vyvolal. Šel jsem si zaběhat do parku a na jedné zapadlejší cestě jsem tě uviděl na zemi, a jak se nad tebou sklání nějaký cizí chlap a dělá ti z obličeje kaši. Myslím, že jsem ho nějak poranil a tebe už v bezvědomí dostal sem. Teď ležíš na kuchyňské lince naší zdravotnice. Celou noc jsem byl vzhůru a kontroloval tě." Vyjukaně jsem na něj koukal a snažil se zpracovat všechno, co mi právě řekl. Mě někdo napadnul v parku? Co jsem tak vlastně tak pozdě dělal? TONY, no jasně. Už si vzpomínám! „Asi už si začínám vybavovat, co se stalo." „A nechceš mi to třeba říct? Dost by mi to pomohlo to pochopit." Neochotně jsem pokýval hlavou. „Pamatuju si, že jsem šel Tonyho hledat ven podle dopisu, co mi nechal v jídelně. Musel jsem projít skoro celé město a dvě party abych se dozvěděl, že je v nějakém klubu u naší ubytovny. Cestou tam jsem to vzal přes park. Stratil jsem se a někdo mě tam přepadl. Rozhodně to měl naplánované a čekal tam na mě. Mám takový pocit, že se mě někdo snaží zabít." Najednou mi došla hloubka svých slov. Strachem jsem se začal trochu třást. „Proč? Kdo by tě chtěl zabít?" Pietro zřejmě dost pochyboval o takové hlouposti. V něčem měl pravdu. Kdo a proč by mě chtěl zabít? Uvědomění mě nepříjemně střelilo do obličeje. „TONY. Kde je? Musím s ním mluvit, hned! Kde je?" „Hele uklidni se, jo? Nevím kde je. Proč ho tak naléhavě potřebuješ?" Zoufale jsem se snažil posadit a Pietra jsem teď prakticky nevnímal. Musel jsem mluvit s Tonym. Potřeboval jsem ujištění, že se pletu. „Tak mu zavolej! Potřebuju ho, jasný!?!" Pietro pokroutil hlavou, zatlačil mě zpět do provizorního lehátka a zved se k odchodu. „Lež. Hned budu zpátky. Seženu ti Tonyho a řeknu zdravotnici, že už ses probral. Bude tě muset prohlédnout. Měl jsi vlastně celkem štěstí. Najít tě jen o chvíli později, nemusel jsem si už dnes s tebou povídat." S těmito slovy se vytratil z kuchyně a nechal mě tu samotného. Ještě jsem z dálky slyšel, jak něco říká zdravotnici a pak opustil byt. Snad se brzy vrátí i s Tonym. Potřebuju s ním  vážně naléhavě mluvit.

Nebudu se vymlouvat a přiznám, že se mi včera prostě nechtělo. Byla jsem venku s rodinou a pak už jsem se na všechno vykašlala. Je mi to ale líto, tak se to budu snažit ještě dneska napravit. Už tušíte, kam to všechno spěje? Budu ráda za komentíky a hvězdičky! Užijte si to!