Ahojky, chtěla bych se omluvit za minulou kapitolu. Od Tonyho části jsem to psala v noci pod peřinou, aby mi rodiče ten notebook nevzali. Tak se tak trochu není čemu divit, že je to částmi tak krátké, a že to za moc nestojí. Z prvu jsem plánovala, že právě z Clintonova a Tonyho vyprávění udělám nejlepší část minulé kapitoly. Bohužel. Doufám, že tahle bude o něco lepší (a zábavnější). Budu ráda za každý váš komentář. Už to nebudu víc prodlužovat, tak si užijte kapitolu.

Vaše Tiranis

Tony

V místnosti byla tma, a já za to byl rád. Hlava mi třeštila a viděl jsem rozmazaně. Čekat na to až vás tady zavřou a ke všemu dobrovolně mi přišlo hodně ujetý, ale co už. Ležel jsem na lavici a se zavřenýma očima jsem si třídil myšlenky. Hlavou se mi toho honilo strašně moc. Jak jsem tak přemýšlel, začal jsem pozvolně usínat. Poslední na co si pamatuju, že jsem myslel, byl ten vyzáblý blonďáček u mě v kuchyni. Byl by z něho dobrý kamarád, ostatně vypadá na to, že jich zrovna hodně mít nebude.

Ze snu mě vytrhla až nějaká zrzavá holka, co se nasupeně vřítila do místnosti a sedla si úplně dozadu. Vzhledem by i docela ušla. Hezký útlý pas, vyvinuté poprsí, vypracovaný zadek a nohy, obličej taky docela ušel. Zrzavé vlnité vlasy, asi tak do půlky zad, jí splývaly volně kolem obličeje. Přemýšlel jsem, zda by mi stála za tu námahu vstát z pohodlí židle a pokusit se o nějaký podbízivý hovor. To už se ale otevíraly dveře podruhé a do třídy vešel můj nejlepší kamarád kompletně obalený v nějaké modré břečce, kterou na sobě měla místy i ta pěkná zrzka.

„Bruci" zavolal jsem na něj a pro jistotu ještě zamával. Ne že by to mohl vidět, ve třídě byla ještě pořád docela velká tma. Černovlásek se rozhlédnul kolem sebe, jen pokrčil rameny a došel ke mně, pravděpodobně prozkoumával terén a ostatní obyvatele černého vězení. Neříkal nic, jen se smutně koukal někam do dálky zabíraje židli v mé těsné blízkosti. Vypadal jako zpráskané štěně, kterému někdo sebral oblíbený míček, to znamenalo jedině nějaký z jeho dalších nezdarů ve věci vědy, jak sám říkal, a to dost často. Šel cítit jako nějaká vyčpělina, ostatně z té zrzky jsem to cítil taky. Divné, ale kdo jsem, abych soudil. Jen jsem tedy seděl vedle něho, vlastně docela rád za panující léčivé ticho, a čekal na svůj trest.

Po čase se otevřely dveře znovu a vešel do nich ten blonďáček z mého snu. Jak že se jmenoval? Sam? Nevypadal zrovna zdravě, ale v té tmě nešlo určit, co mu je. Usadil se přímo do první lavice naproti katedře. Takže vzorný student, všechno tomu nasvědčovalo. Možná obecně platí pravidlo pod lampou je největší tma, ale ve škole to tak nikdy nefungovalo. Položil si hlavu do dlaní a zdálo se jako by snad i...berčel? V domnění mě utvrdily jemné škuby jeho těla a čas od času hlubší nádech. Chudák, co mu asi je?

Poslední, kdo vešel do třídy, byl Clinton z našeho pokoje. Tak hloupé jméno jsem si kupodivu zapamatoval. Bylo až komické, jak jsme se tady sešli, celý náš pokoj záškoláků a ta hezké zrzavá. Nešel si sednout, nýbrž se rozhlédl po třídě a poté rychle rozsvítil. „Néé" zakřičeli jsme všichni jednohlasně. Clinton sebou škubnul, že nehodou světlo opět zhasnul, pravděpodobně se našeho křiku opravdu leknul. Nechápavě přejel tmavou místnost plnou nás potemníčků, nakonec však jen s povzdechem sebral své saky paky a sednul si do řady u okna za svým blond kamarádem. Popravdě mě celkem zarazilo, že si sednul za něj a ne na volné místi hned vedle. Vytáhl si z tašky nějakou krabičku a z ní vyndal sendvič. Až se mi zvedal žaludek při pomyšlení na jídlo. Jen doufám, že mě nenatáhne z té vůně salámu.

Když už začínalo být ve třídě nepříjemné ticho, vešel do třídy ředitel. Vypadal dosti naštvaně a nešlo si nevšimnout, že Clint se schoval téměř až pod stůl. Kdyby to šlo ještě níž, už by se prokopal do učebny pod námi. „Clinton? (Tady odpověděl potichu Clint), Natasha?(Tady!), Steven?(Tady, ozvalo se až přidušeně), Bruce?(Odpovědí byla zvednutá ruka, která ve tmě oné místnosti nedávala moc smysl) a Anthony?(Tady! Možná jsem to řekl až moc nahlas, upřely se na mě totiž všechny nepříjemné pohledy pokoje). Dobře tak tady zůstaňte tak 3 hodiny, budete mít zadanou větu, tu budete opisovat tak dlouho, dokud se nedostanete k číslu 1000! Před tím ale musím mluvit s někým z pokoje 112 a s Natashou."

Došli jsme k němu a chvíli s ním mluvili. Částmi to vypadalo, že mi chce vrazit on a částmi, že to za něj udělá ta holka. „Dobrá" zaznělo nakonec, „tak já vám pošlu účet škod pane Starku a vám slečno pošlu kontakt na rodiče těch hochů." S těmito slovy se otočil k tabuli, načmáral tam nesnesitelně dlouhou větu, hodil na stůl štos papírů a pak odešel.

„No to si snad dělá srandu!" rozčiloval se Clint a úplně zrudnul. „1000 vět nejsem v tomto stavu schopen napsat" přitakal Steve. „Klid, pojďte si povídat, já už to vyřeším. Na 1 papír napište každý tuhle větu, a potom mi ten papír dejte. Já jsem za chvíli zpět." S těmito slovy jsem vyšel ze třídy a vydal se k ubikacím. Vzal jsem si tam pod paži malého Moulu a šel zase zpět. Po návratu jsem je našel v úplně stejné pozici, jako když jsem odešel. Steve ztěžka dopisoval větu. Natasha už ji měla napsanou a papír jí ležel na stole. Clint a Bruce na tom byli zrovna tak. „Hleďte a divte se" prohlásil jsem trochu hlubším dramatickým hlasem, poté jsem se zasmál a položil na stůl Moulu. „Co to má jako bejt?!" nevěřícně na to čučela Nat. „To něco, to je můj Moula. Je to Robot, co dokáže napodobit skoro vše, co mu řekneš. A to včetně tvýho rukopisu!" řekl jsem nadřazenecky a vykouzlil jeden ze svých posměšných úsměvů. Ona jen zakroutila očima a podala mi papír. Něco málo jsem moulovi vysvětlil, aby to nedopadlo katastrofou, ukázal mu papíry, přidělal jsem k němu psací potřebu a poté se otočil k ostatním. „Tak co budeme dělat?" „No tak já bych šel pryč, jenže nemůžeme, takže navrhuju se alespoň trochu seznámit?" Clint vypadal dost jistě na to, že před chvílí ještě ležel pod stolem.

Natasha: OK, takže jak jste se sem dostali?

Steve: Já jsem dostal nakládačku, a zakrvácel jsem tak tělocvičnu (Musel jsem se začít smát)

Bruce: Mě vyrušil jeden kluk v laborkách no a ............

Natasha: A ty jsi z ní udělal modrýho bloba, co?! (Bruce lehce přikývl. Teď už jsem se opravdu chtěl začít smát. No jo, to by nebyl Banner, aby něco nepokonil.)

Já: No mě sem poslali, protože jsem si možná trochu přihnul. Ale co je na tom trochu slavit? Co sem vlastně dostalo tebe? Že by grupáč na záchodcích, když už potřebuješ telefon na rodiče zdejších sígrů?

Natasha: Já jsem nakopala držky té tvé partičce sígrů. Mám dojem, že to byli ti ze 4C...a jestli mě budeš takhle štvát dál, tak ji nakopu i tobě ty jedno prase.

Clint: Cože?! Ty jsi přeprala ty dementy? Vždyť na ně si tady nikdo netroufne, dokonce i ředitel je na ně krátký!

Nat: No a co sem přivedlo tebe? (Trocha toho ticha, teď už jsem byl zvědavý taky. Proč jen měl na něj říďa takovou pifku? )

Clint: No........... j-já jse-sem vy-vystřel-lil okno ř-ř-řediteli. (Záchvat smíchu ze strany všech ostatních včetně mě. Ok, tak teď už jsem to v sobě vážně zadržet nemohl, to bych snad musel prasknout.)

Bruce: To nemyslíš vážně. Tak proto ses schoval pod ten stůl? (Clint nesměle pokývnul hlavou)

Já: No to je pecka. Dal bych nevím co, vidět jeho výraz v té chvíli. (Popadal jsem se za břicho)

Tak jsme si povídali celé 3 hodiny. Natasha nám řekla, že tady nemá žádné kamarády, protože nemá volný čas. Že prý pořád musí jen cvičit, ale na co, to už nám neřekla. Bruce nám vysvětlil záměr svého pokusu, a slíbil Nat, že jí zítra přinese směs, kterou půjde ta věc dobře z oblečení. To by mě zajímalo, jestli ji skutečně má, nebo bude celou noc zase zamčený v koupelně. Steve nám vyprávěl o svých snech, že chce být vojákem, že jeho kamarád Bucky, který je o rok starší, už v armádě je, že by chtěl být jednou hrdinou, co bude pomáhat světu a tak. Není se čemu divit, že se přihlásil na hrdinskou vysokou, když chce lidem pomáhat. O to větší záhadou je, co tady vlastně dělám já? Všichni jsme mu to přáli, ale málo kdo z nás si myslel, že to zvládne, neměl na to naprosto žádné fyzické předpoklady. Clint nás poučil o střelbě, a domluvili jsme se, že o víkendu spolu všichni zajdeme na střelnici, že nás to naučí. Já jsem pak dlouhý rozhovor zakončil monologem o mém novém projektu- zapojit Jarvise do sítě tak, aby byl naprosto všude a pořád se mnou. Byl by to průlom v technice. Dohodli jsme se, že ze střelnice se odebereme k nám na pokoj. Uděláme si pařbu a pořádně ten den oslavíme, Nat tam budeme muset nějak propašovat, ale to se poddá, když jsem tam dokázal protáhnout Pep, tak ona se nechá taky. Všichni jsme byli nadšení, a když jsme po 3 hodinách odcházeli ze třídy, měli jsme všichni úsměv na tváři, dokonce i opuchlý Rogers. Zůstalo tam po nás jenom 10 papírů, popsaných z obou stran pravidelnými řádky.

Nasrat poctivosti, vítej Moulo!

Ok, dělala jsem, co se dalo, abych to nechala v původním stavu. Ale trhá mi žíly koukat se na ty odentorvané přímé řeči, to je fujtajxl, až to bolí. Nicméně díky za všechnu podporu a budu se těšit na komenty!

Vaše Tiranis!