Tony

Odešel jsem z pokoje a zamířil rovnou k automatům. Potřeboval jsem ranní kafe a společnost. V dosahu cizích lidí se vždycky zvládám chovat racionálně, ale pokud bych zůstal v tom pokoji, asi bych to nezvládnul. Měl jsem sto chutí hodit za hlavu všechny ty věci, co mi říkaly, že je to špatný nápad, a udělat mu model rovnou. Nejlépe ještě v pozici, kterou si vysnil a zakreslil na papír. Šáhl jsem si do kapsy košile a vytáhl malý útržek jeho bloku. Byl jsem tam s ním namalovaný ve vášnivém polibku. Tak moc bych si přál, aby se to dalo zařídit.

Koupil jsem si silnou kávu a sednul si do kantýny. Snědl jsem si nějaký malý sendvič a pozoroval dění kolem. Většinou tady seděli pacienti se svými návštěvami. Popravdě mě až teď napadlo, jak je zvláštní, že jsem tady mohl být i přes noc a nevyhodili mě. Koupil jsem si na cestu ještě jeden kelímek a vydal se zpět do pokoje. Bylo to asi patnáct minut, co jsem odešel. K mému překvapení se Steve nějakým zázrakem dostal z postele a šaškoval na sedačce s kupkou prádla. „Proboha Steve, co to vyvádíš?" Ani se na mě nepodíval, jen zčervenal jako rajče a pokoušel se navléknout si ponožku. Došel jsem až k němu a s ponožkou mu pomohl. Potom i s druhou a s tričkem. Tak samo i s kalhotami, ale pásek se rozhodnul zapnout si sám. S mou pomocí se dostal zase na postel, kde se posadil. „Vím, že jsem krypl a měl bych tady zůstat ještě nějakou dobu, ale já chci domů. Byl bys tak laskavý a pomohl mi s balením? Sám to asi nezvládnu." Usmál jsem se a pomohl mu. Našel jsem igelitku a hodil do ní to málo, co sem dotáhli naši přátelé. Medvídek, ovoce, sladké a přání letělo do tašky hned za sebou. Sbalit oblečení, co měl Steve na sobě v den, kdy ho sem přijali, bylo nemyslitelné. Po asi deseti minutách už nebylo co balit. „Děkuju, za všechno." Usmál jsem se. „Není vůbec zač. Půjdeme, nebo musíš ještě něco podepsat?" Steve se lehce zamračil. „Požádal jsem sestru, aby mi vypracovala papíry k odchodu. Nevím, jestli to udělala, ale podepsat je musím. Zašel bys se mnou do vestibulu?" Pokýval jsem hlavou a podepřel blonďákovi bok. I s taškou jsme došli na recepci, kde za pultem seděla ta stará vrchní sestra a něco klikala do počítače. „Dobrý den, měl bych tady mít propouštěcí zprávu. Mohu ji podepsat?" Žena za pultem se na nás skrz černé tlusté brýle zadívala. „A jméno?" „Steven Grant Rogers." Bylo to vůbec poprvé, co jsem slyšel celé jeho jméno. Vážně se jmenuje Grant? „Tady jsou ty papíry, ale jestli mohu doporučit, měl byste tady ještě chvíli zůstat. Vaše tělo je stále velmi slabé. Pokud se však rozhodnete odejít, musím na vás apelovat, abyste alespoň týden dodržoval klidový režim ve sterilním prostředí." Pokývali jsme hlavami a podali vyplněné lejstra zpět. „Na shledanou. Pokusím se dodržet vaši radu." To bylo to poslední, než jsme vyšli bok po boku hlavními dveřmi ven z nemocnice.

Telefonát

TONY: Clinte, ten mejdan musíte ještě o den odložit. Steve se potřebuje zotavit a nebylo by pro něj nejlepší, kdyby se dneska vystavoval takovému vypětí.

CLINT: Ale Tony! My už máme všechno nachystané! To nám nemůžeš udělat!

TONY: Nehodlám o tom diskutovat! Steve si musí odpočinout. Jeden den navíc před ožráním do němoty ještě sneseš. Vyřiď ostatním, že se to odkládá na zítra a přestaň se vstekat.

CLINT: Fajn, jak chceš!

TONY: Fajn!

CLINT: Fajn!

Konec telefonátu

Tak a další díl je na světě! Snad se líbil a nevadilo, že byl trochu kratší než obvykle. Budu ráda za ohlasy, ať už v podobě hvězdiček, nebo komentů. Moc gratuluji všem, kdo to vydrželi až sem a budu se na vás těšit zase zítra.

Vaše Tiranis :)