Tony

Nechal mě tady naprosto vykolejeného sedět a sám si lehl. Usnul ani ne do pěti minut. No jo, dnešek nás všechny dost zmohl. Přemýšlel jsem, jestli odejít, pak jsem si ale šel lehnout na lavičku. Už zase jsem usínal na tvrdé dřevěné desce a myslel u toho na budoucnost. Co pak? Co až skončí tenhle rok? Steve se přihlásí na vojnu, Bruce bude někde dělat na vědeckých výzkumech, o tom vůbec nepochybuju, a zbytek se mi taky vytratí ze života. Co bude se mnou? Na tuhle otázku nemám odpovědi. Asi budu flámovat a v alkoholovém rauši zaplňovat prázdnotu svého života náhodnýma známostmi. Dělal jsem to tak i dřív, tak proč by ne.

Ráno jsem se vzbudil opravdu brzy. Za okny ještě nebylo vidět slunce a na chodbách nemocnice bylo ticho. Celý rozlámaný jsem si zašel pro kafe a posadil se na židli u blonďákovy postele. Jde vidět, jak je mu ze dne na den líp. Možná by ho mohli dneska pustit domů. Bylo by to fajn, jelikož já se od něj nehnu, dokud ho nepustí, a už teď začínám docela smrdět. Asi tři dny staré oblečení by si žádalo výměnu a tělo koupel.

Postava na posteli mě probudila z přemýšlení. Vyzáblá hebká dlaň se dotkla té mé. Steve měl na obličeji spokojený úsměv a vypadal odpočatě. „Dobré ráno." „Dobré." Usmál jsem se nazpátek. Koukal jsem na něj alespoň deset minut. Probral jsem se, když dovnitř vešla sestřička. Chvíli něco dělala u strojů, na které byl Steve ještě pořád napojený, pak ho zkontrolovala a odešla. „Abych pravdu řekl, tak už se nemůžu dočkat, až odsud vypadnu. Ty prohlídky jsou mi čím dál nepříjemnější." Musel jsem se zasmát. „Neříkej, že se ti nelíbí kontroly doktůrků a zdravotních bratrů?" Rozesmál jsem se jako pako svému vlastnímu vtipu. Ku podivu se Steve smál se mnou. Setřel jsem si pár pobavených slz. „Tak, co budeme dneska dělat?" Nad tím jsem se musel trochu zastavit. Včera jsme si povídali, ale to by nám dneska asi celý den nevystačilo. „Co takhle karty? Mohl bych si je vypůjčit u sestřiček. Určitě by něco takového našli." „Hmm, to by asi šlo. Tak je prosím dones. Došel bych tam sám, ale myslím, že bych se daleko nedostal." Usmál se na mě a já došel za tou sestrou. Našel jsem ji v nemocničním vestibulu. „Dobrý den, nemáte náhodou na vypůjčení nějaké karty?" Nahodil jsem svůj neodolatelný úsměv a snažil se vypadat mile. Nerad takhle někoho o něco prosím, zvlášť když je to protivná nemocniční sestra s křiklavým make-upem. „Tak to nepůjde. Bohužel, ty už si už vypůjčil jiný mladík, ale mám tady ještě dostihy a člověče." No to je paráda. Tak karty nejsou. „Mohl bych dostat ty dostihy?" Slečna za pultem mi podala krabici a dál už si mě nevšímala. Musel jsem si sám pro sebe pomyslet, že kdyby znala mé příjmení, určitě by se chovala jinak. Vrátil jsem se do pokoje a položil jsem hru na stůl. „Steve?" Nebyl na posteli! No, možná, že jen odešel na záchod. Ale jak? Vždyť on se sám ani neposadí. Do háje, kde je?! Začal jsem panikařit. „Steve?! Kde jsi?" prošel jsem celý pokoj i se zástěnkem. Nikde nebyl a mě se to přestávalo líbit. Vyběhl jsem na chodbu a vběhl do prvního pokoje, co jsem zahlédl. Nic. Další pokoj-Nic. Další a další, pořád nic. Byl jsem už totálně v háji a se srdcem až v kalhotách jsem vběhl do koupelen. To co jsem tam uviděl, mě málem strhlo k zemi. Na Stěně byl přitištěný Steve a nějaký chlap (neviděl jsem mu do obličeje) ho držel pod krkem. Bylo jasně vidět, jak blonďáka bolí celé tělo a jak se jen stěží drží na nohou. Ten brunet, co ho tlačil ke zdi, mu svíral jednou rukou krk a druhou mu ryl do hrudníku. Několika ráznými kroky jsem se dostal k němu a surově ho oderval od modroočka. Vrazil jsem mu pěstí a kopl ho do nohy. Trochu zavrávoral, ale pak se na mě vrhnul. Přes hlubokou kapuci jsem mu neviděl do obličeje. Přirazil mě ke stěně a odhodil mě na podlahu. Několikrát do mě kopl, než jsem ho stáhl dolů za mnou. Strhnul se surový boj. Mě se podařilo několikrát ho zasáhnout do tváře (stále zakryté) a kopnout ho asi dvakrám mezi nohy. Sám jsem měl už teď natržený ret a pravé obočí. Pod okem budu mít dozajista fialovou modřinu a přerazil mi nos! Hajzl jeden! Do koupelny dorazilo několik sekuriťáků a odervalo nás od sebe. Trhal jsem sebou a chtěl jsem se na něj vrhnout a rozflákat mu obličej. Odvedli mě z místnosti na nějakou ošetřovnu, kde se mě pokoušeli dát zase dohromady. Nemohl jsem jen tak zůstat sedět na místě. Musel jsem vědět, co je se Stevem. Informace o tom, že je na pokoji, mi moc nepostačila. Hned po minimálním ošetření jsem vystřelil za ním. Ležel v posteli a schovával se pod peřinou. „Stevie? Jsi v pořádku? Neudělal ti ten parchant nic?" Viděl jsem znatelně, jak se osoba pod pokrývkou třese. Dospěchal jsem k jeho lůžku a přitiskl se na tělo pod peřinou. Hladil jsem ho přes přikrývku o zádech a šeptal uklidňující slova. Po asi deseti minutách na mě vykoukla blonďatá hlava. „Tony. Už mě tady nikdy nenechávej." Usmál jsem se na něho. „Nikdy." Zbytek dne jsme strávili v pokoji a hráli dostihy. Pomáhal jsem mu se vším a nechával ho vyhrát. Zaslechl jsem něco o tom, že útočníka odvezli na záchytku, ale momentálně jsem se o to nezajímal. Jediné co jsem chtěl, bylo, aby byl Steve v bezpečí.

Čauky, tak a je tady další kapitola. Vím, že není nic moc, ale co už. Příběh se mi trochu zvrtnul (popravdě se v první knize neměli ani jednou políbit) a tak bych byla ráda za vaše komenty. Vadilo by vám moc, kdyby byla první kniha jen přátelská s občasnou líbačkou? Nebojte, v té další bych vám to celé vynahradila. Budu ráda, když dáte vědět. A nezapomeňte na hvězdičky!