Tak jo. Tahle kapitola je asi to nejlepší, co jsem zatím vyplodila. Vím, zní to samolibě, ale člověk by se měl umět pochválit, no ne? Pokud chcete, napište mi, co si o ní myslíte a jak byste chtěli, aby příběh pokračoval. Třeba se mi to bude líbit a ...... Hvězdičky taky potěší! Jinak jsem strašně ráda za vaše hlasy a přečtení. Jen tak dál a pokoříme 1000! Jste úžasní, moc děkuju.

Vaše Tiranis

Rhodey

Seděli jsme v čekárně a já se snažil naprosto marně utěšit hystericky vzlykajícího bruneta. Jeho láska je na operačním stole už přes hodinu. Ničí mě vidět svého přítele v tak špatném stavu. Už mi stihnul dvakrát omdlít a jednou se sesunout na podlahu při snaze dojít na toaletu. Má v sobě asi deset kelímků černé kávy z automatu, ale ani kousek jídla. Dnešní snídani už stihnul vyzvracet a oblečení od zaschlé krve na něm viselo. Slzy mu tekly z očí proudem a stále nepřestával brečet. Posmrkal už třetí roličku toaletního papíru. Kolem nás chodili doktoři a čas od času se na Tonyho zběžně podívali. Dostal už jednu injekci na zklidnění, ale moc to zřejmě nepomohlo.

Došel k nám jeden postarší doktor. Odkašlal si ve snaze získat naši pozornost. Vnímal jsem ho jenom já, Tony už pomalu zase ztrácel vědomí. „Pan Rogers je na jednotce intenzivní péče. Přežil to. Je teď v umělém spánku, ale do hodiny by se mohl probrat." „Děkuji, kde ho najdeme?" „Pojďte za mnou." Nadzvednul jsem Tonyho a odvláčel ho k jednomu z pokojů. Myslím, že injekce začala působit, protože mi Tony usnul v objetí. Posadil jsem se na lavičku před pokoj a Položil Tonyho tak, aby si alespoň trochu lehl. Musel být naprosto vyčerpaný. Když už jsem si byl jistý, že pokojně spí, přemístil jsem se k prosklenému oknu a pozoroval nehybné tělo na lůžku. Tony měl pravdu. Chlapec ležící na lůžku byl malý vyzáblý blondýn, ale měl své kouzlo. Musel jsem se pousmát nad jeho bojovností. Myslím, že kdyby někdo jiný s jeho proporcemi ztratil tolik krve, byl by už mrtvý. Z dálky jsem zaslechl na chodbě hlasy blížících se doktorů. Posadil jsem se zpět a pohladil Tonyho po zádech. Trochu se pod dotykem zavrtěl. Zatřepal víčky a pak se prudce posadil. „Jak mu je? Je v pořádku? Kde ho najdu? Pro Kristovy rány tak už něco řekni Rhodey!" Pousmál jsem se nad jeho horlivostí, bojovností a obavami nad ztrátou přítele. „Je támhle. Měl by se brzy probrat. Jdi za ním, bude tě potřebovat." Tony pokýval hlavou a odešel do pokoje. Sedl jsem si pohodlněji v křesle a zavřel oči. I já si potřeboval na chvíli odpočinout.

Tony

Posadil jsem se na židli vedle Stevova lůžka. Do očí se mi už zase hnaly slzy, ale přísahal jsem, že nenechám své emoce zase překypět. Vzal jsem s největší opatrností jeho dlaň do těch svých. Jemně jsem si stiskl a hleděl do němé klidné tváře. Hřbetem ruky jsem mu odsunul neposedné prameny vlasů pryč z čela a zahákl je za jeho ucho. Byl jako spící anděl. Jako anděl spadlý z nebe a se spoustou odřenin a obvázaných kusů těla. Toho nádherného pohublého těla, co se dokázalo rvát i přes značné disproporce. Byl ochotný kvůli mně zemřít. Chtěl zemřít, protože jsem ho ranil. Tolik jsem mu ublížil. Sklonil jsem se a položil jsem si hlavu na hřbet jeho ruky. Potřeboval jsem jeho blízkost, slyšet jeho hlas, jeho zvonivý smích, dotknout se ho, přimknout se k němu, říct mu, jak strašně moc mě to mrzí. Vysvětlit mu to, všechno.

Ruka v mém sevření se nepatrně pohnula. Rychlejsem vzhlédl. Dívaly se na mě dvě blankytně modré skleněné oči. Nedokázal jsemze sebe vydat ani hlásku, jen jsem tam seděl, doslova drtil jeho rukuv mém sevření a díval se na něj uslzenýma očima. „S-steve, já...já...já, mocse omlouvám." Do očí mi vhrkly slzy. Spěšně jsem si je setřel hřbetem ruky, aledalší záplava mi už stékala po lících. „Tony." Rychle jsem vstal a chtělodejít, ale jeho ruka mě zastavila. Provinile jsem se na něj podíval. Nedokázaljsem z jeho obličeje vyčíst jedinou emoci. „Tony zůstaň tady, prosím.Nenechávej mě tady." Vrátil jsem se na své místo a pohlédl mu dlouze do tváře.Sklopil jsem pohled k zemi, nemohl jsem se na něj podívat. Steve si měpřitáhl blíž k sobě. Objal jsem ho a nepouštěl. Byli jsme tam tak strašnědlouho, možná i hodinu, nevnímal jsem čas. Z objetí jsem se vymanil alehce povolil stisk. Přiblížil jsem se k němu a vtisknul mu krátkýpolibek. Odtáhl jsem se a mohl pozorovat mišmaš emocí v jeho obličeji. „Já........potřebuju ti to vysvětlit." Díval se na mě. Byl naprosto zmatený a vyděšený.Nakonec pokýval hlavou a naznačil mi, abych si sednul k němu. „Víš, mezinámi to nikdy nemůže přerůst v něco víc. Musíš mě pochopit, já-„ „Jak tomám asi pochopit?! Právě jsi mě políbil! Do háje, tak mi dej alespoň šanci!Dobře vidím, že je to oboustranné, tak proč to tak kazíš?!" Stevovy oči sezalily slzami. Jeho hlas se třásl naléhavostí a zoufalstvím těch slov. Rozklepal se pod nátlakem emocí. „Ne, prosím nebreč, nebrečprosím. Já bych strašně rád, ale nejde to. Všechno ti vysvětlím, jen nebreč."Snažil jsem se ho utišit. Hladil jsem ho po ruce, ale on nepřestával vzlykat.Nevím, co mě to popadlo, ale natáhl jsem se k němu a spojil naše rty.Lehce a opatrně jsem kladl polibek za polibkem. Po zádech mi přeběhl příjemný pocit a v hlavě vybuchl ohňostroj. Steve se téměř hned zapojil. Pochvíli jsem se odtáhl a zapřel se rukou vedle jeho hlavu. „Prosím, jen měvyslechni." Téměř naléhavě jsem se zadíval do jeho hlubokých očí. Přikývl asnažil se zklidnit dech. „Jako malý jsem měl doma přísnou výchovu. Mí rodičeneuznávali homosexualitu. Když jsem si začal všímat jak hochů, tak děvčat,nemohl jsem za nimi zajít. Schovával jsem pod polštářem a v šuplícíchčasopisy a po noci si je v koupelně prohlížel. Když na to otec přišel,všechny je spálil a mě pravidelně bil, když jsem se jen ohlédl nebo se podívalna nějakého chlapce. Kladl mi na srdce, že pokud se nevzpamatuju, tak měvydědí, vzdá se otcovství a možná, jen možná mi naznačil, že mohu přijítk úhoně. Poslechl jsem ho a celou dobu se choval podle jeho pravidel. Aždo doby, co jsem potkal tebe. Popletl jsi mi hlavu a já si nedával pozor na svénormální chování. Ale to teď musí skončit. Pochop, že pokud se otec cokolidozví, už mě nikdy nepřijme a jde tady i o můj život! Chtěl bych to zkusitSteve, ale nemůžu." Odvrátil jsem pohled a zadíval se na podlahu. Najednou mipřišla hrozně zajímavá. Jemná dlaň si mě zavedla pohledem zpět ke Stevovi. Obajsme brečeli. Po tvářích nám stékaly slzy. „Já tě nenechám odejít Tony, ne jentak snadno." „Necháš, musíš. Není jiná cesta. Dělej, že se nic nestalo a najdisi nějakého jiného kluka. Někoho, kdo si tě zaslouží a může s tebou žítv pokoji. Zapomeň na mě, bude to tak lepší." Po tvářích mi stékaly hořkéslzy. Pohledem jsem propaloval dveře. Trhnutím ruky jsem se zapotácel. Nečekaljsem, že bude mít Steve takovou sílu i přes jeho zranění. „Já ale nikoho jinéhonechci, jen tebe." Spojil naše rty, ale tentokrát ne v tak nejistémpolibku. Vložil do něj všechny své emoce. Zapojil jsem se a začal pohybovat rtyproti těm jeho. Z jednoho polibku se stal zápas. Všechny polibky jsem muvřele oplácel. Blondýn mě kousl do rtu. Zalapal jsem po dechu a toho onnáležitě využil. Začal prozkoumávat každý detail mých úst, ale já se nenechaljen tak vzdát. Probojoval jsem se do jeho úst a dráždil ho svým jazykem.Byl jsem v té chvíli dokonale spokojený. Mohl bych tak zůstat už navždy a jen vnímat jeho dech na mém obličeji a jeho dokonale měkké růžové rty na těch svých. Nakonec jsme se museli odtáhnout kvůli nedostatku kyslíku. Zapřel jsem se čelemo to jeho. „Musíš mě nechat jít Stevie. Se mnou tě nic nečeká." „Nemůžu,nedokážu to."  Slíbával jsem mu slzyz tváří. Zlíbal jsem mu celý obličej, bradu, hranu čelisti, krk. Museljsem se toho vzdát. Nemůžu ho ohrozit, nechci ho ranit. Steve pode mnou slastněmručel a vzdychal, když jsem našel jeho citlivé místo. Bylo na krku kousek zatepnou. Vrátil jsem se polibky zpět k jeho obličeji a jeho rtům. „Sbohem"zašeptal jsem ještě a odtáhl se. Rychle jsem vyšel z místnosti a složil sena lavičku vedle Rhodeyho. Zapřel jsem se o jeho rameno a z už tak dostopuchlé oči jsem nechal znovu zvlhčit hořkými slzami.