Steve

Celou cestu jsem se bavil. Tony se mě pořád ptal na to, kam jdeme, nebo co tam budeme dělat. Kde to je a jak se tam dostaneme. Prostě na všechno okolo našeho výletu. Buď jsem mu na ně neodpovídal, hloupě se usmíval nebo oklikou odpovídal tak, že ho to ještě víc provokovalo. Bavilo mě ho dráždit. Byl jako malé dítě snažící se přemluvit svého rodiče, aby mu koupil zmrzlinu. Šli jsme prvně pěšky a pak jeli dvěma autobusy. Když už jsme se blížili k cíli, zastavil jsem se. Otočil jsem se k nedočkavému hnědoočkovi. Teď budeš mít na výběr, buď zavřeš oči a budeš je mít zavřené, dokud ti neřeknu, nebo ti je zavážu šátkem. Bylo vidět, jak znatelně váhá. Pokýval hlavou sám pro sebe a pak se na mě usmál takovým zvláštně svůdným úsměvem. Úplně jsem vevnitř tál pod jeho pohledem. „Tak si mě svaž, ale nezapomeň, že mě pak budeš muset všude vodit." Jeho odpověď mě popravdě překvapila. Myslel jsem si, že se nenechá vodit, že dokonce bude protestovat. Opatrně jsem vytáhl z tašky hedvábný šátek a ovázal mu oči. Velice pomalu jsem přejížděl polštářky prstů po okraji látky. Kontroloval jsem tak, že šátek nikde neodstává, ale hlavně jsem se tak mohl Tonyho chvíli dotýkat. Přišel jsem si hloupě, ještě že už Tony nevidí mou rudou tvář. Najednou mě Tony za ty ruce chytl. Trochu jsem sebou trhl, protože jsem se polekal. „C-co děláš?" Koktal jsem jako pako. „Strašně to lechtá. Nedráždi mě  Stevie." Zrudl jsem ještě víc. On mi právě řekl Stevie? Počkat, neřekl mi tak už několikrát předtím? „Nebudu, tak se mě chyť." Chytil se mě a my se rozešli k cíli. Koupil jsem dva lístky a táhl opatrně Tonyho do haly. Byla skoro prázdná, jelikož sem chodí velice málo lidí. Opatrně jsem Tonymu sundal pásku. Zamžoural očima a rozhlédl se okolo sebe. V očích měl malé jiskry. „To, to jsou stroje?" Byl jsem vážně hrdý na to, že mě to napadlo. „No, říkal jsem si, že by tě to v muzeu techniky a robotiky mohlo bavit víc, než v kavárně." Celý zářil. Byl tak rozkošný, když ho něco zaujalo. Nečekaně mě objal. S hlavou stále zabořenou do mého ramene mi zamumlal něco ve smyslu: Můžeme se jít podívat? Musel jsem se zasmát. „No jistě, proč bychom tady jinak byli?" Podal jsem mu lístek/ náramek. Rychle si ho nasadil a už mě táhnul za sebou. Procházeli jsme expozicemi a Tony mi vyprávěl o systému, na kterém fungují. Je úžasné, jak rychle přijde na systém každé technologie. Strávili jsme tam celé odpoledne. Ani jsme si nezašli na oběd. V době svačiny jsme si sedli na jednu z laviček a já vytáhl sáček řízků s chlebem. Máma je ráno dělala jen pro nás. „Steve?" Podíval jsem se na něj. Jeho tvář náhle vypadala docela vážně. „No?" „Já jen, máš dobrý vztah se svou rodinou?" O co se pokouší? O takových věcech jsme se normálně nebavili, tak proč teď? „No myslím, že ano." „Takže jim říkáš všechno?" Kam tímhle míří? „Asi ano. Teda, kdysi jsem jim říkal všechno, ale v poslední době, teď když už jsem na škole daleko od nich, se to omezilo jen na pár nejdůležitějších věcí. Proč?" „Já bych dal nevím co za to, abych se mohl rodičům svěřit. Víš, připadá mi, že se o tebe tvoje máma strachuje. Možná by sis s ní měl promluvit, dokud to jde. Nikdy nevíš, co se může pokazit. Určitě je něco, co tě trápí, protože to na tobě vidím. Kdybys jí to řekl, uleví se vám oběma. (Chvíle ticha). Já jsem ti slíbil, že si o své situaci s někým promluvím, teď mi slib to samé. Prosím." Dokonale mě odrovnal. Proč se o to tak zajímá a vůbec, proč se tak ke mně chová? Vždycky je sarkastický a odtažitý, ale v mé blízkosti, tento týden, je to jiné. On je jiný. „Já, nevím co říct. Proč se o mě takhle staráš?" „Jen tak. Něco jsem si uvědomil, možná, asi, nevím." „Aha, tak jo. Pokud to pro tebe něco znamená, tak si s mámou promluvím. Asi máš pravdu, pomůže mi to." Seděli jsme tam a jedli oběd. Prošli jsme pak ještě zbytek muzea, ale nikdo z nás už nic neříkal. I po cestě domů bylo ticho. Nemohl jsem si pomoct, ale jakoby Tony zkazil celou atmosféru. Mluvil tak vážně. Nevím, dostalo mě to, on mě dostal.

„Ahoj, tak jsme zpátky!" Zakřičel jsem to hned, co jsme vešli dovnitř domu. Z kuchyně mě přišel přivítat táta. „Ahoj zlato, užili jste si to?" Máma se vynořila zpoza tátovy statné postavy. „Jo, myslím, že jsme si to skvěle užili. Tony mi vyprávěl úplně o každém stroji, na který jsme narazili." Máma se na nás usmála a pozvala nás do kuchyně. „To jsem ráda, že jste si to užili. Mám pro vás uvařenou rajskou omáčku s masovými kuličkami. Musíte mít určitě hlad." Před námi přistály dva talíře kouřícího se pokrmu. „Děkujeme." Začali jsme se ládovat a u toho jsme odpovídali na otázky rodičů. Po večeři jsme s Tonym uklidili nádobí a hnědovlásek se omluvil, že musí ještě něco zařídit v pokoji. Chtěl jsem jít za ním, pak jsem si ale vzpomněl na slib, co jsem mu dal. Možná není špatný nápad si s mámou promluvit. Došel jsem za ní. Seděla v obýváku na křesle. Opatrně jsem si k ní přisedl a dal jí ruku kolem ramen. Usmála se na mě. „Mami? Víš, jak jsme si kdysi povídali?" Začal jsem opatrně, protože už jsem s ní takhle dlouho nemluvil. Přikývla hlavou. „No, možná bych si potřeboval zase trochu promluvit." Zase přikývla hlavou. „Je to důvěrné. Já, asi jsem se do někoho zamiloval." Sotva jsem to dořekl, zvedl jsem se a zavřel dveře do kuchyně, pak jsem se vrátil zpátky k ní. „Tak povídej, je to někdo ze školy?" Přikývl jsem. „Já, znám ho už dlouho, ale až letos jsme se začali bavit. Je to jeden kluk od nás ze školy. Je vážně moc chytrý. Chodíme spolu do fotbalového družstva a bydlíme ve stejné budově na kolejích." Trochu jsem se zasekl. Nechtěl jsem jí to říct na rovinu, dříve či později jí to stejně dojde. „Má tmavě hnědé vlasy a oříškové oči a." Zase jsem se odmlčel. Do očí se mi nahrnuly slzy. Přitulil jsem se k ní a vzlykl jí do ramene. „A taky je na holky." Plakal jsem a hořké slzy skrápěly máminu blůzku. Objala mě a přitáhla si mě blíž k sobě. „Jak si tím můžeš být tak jistý? Kdo to vůbec je?" Sehnula se a vytáhla školní fotografii z minulého školního roku. Byly na ní všechny tři třídy třetího ročníku. Koukl jsem se na fotografii. Hledal jsem jeho fotku, abych to nemusel říct nahlas. Byl až v zadní řadě a dost nápadně šel rozeznat od všech ostatních. Jako jediný na fotce měl krásný bílý oblek a perfektně sestřiženou počínající bradku i vlasy. Ukázal jsem na něj a zase začal plakat. Máma si přitáhla fotografii blíž a poté ztuhla. „Stevie? To je on, že?" Při tom oslovení jsem si vzpomněl na dnešní odpoledne. Pokýval jsem hlavou a ještě silněji jsem se zabořil do jejího ramene. „Proč si mi to neřekl? Víš, že ti pomůžu se vším, s čím budu moct." Neodpovídal jsem. „To bude dobré miláčku, všechno se vyřeší." Hladila mě po zádech a broukala nějakou melodii. Po čase jsem se uklidnil a podíval se na ni. „Jak si můžeš být jistý tím, že je na slečny? Ten mladík, co teď chodí po našem domě, může být taky jako ty. Možná bys mu to měl říct." Co? Říct mu to? Zbláznila se? Jo, už to vidím, ahoj Tony, víš, já tě miluju, a co ty? „Vím to, protože si zve děvčata do bytu." „Ale zlato, to přece vůbec nic neznamená. Třeba je bisexuál?" Nad tou představou jsem se musel pousmát. Bylo to absurdní, Tony a bisexuál. „Ne, myslím, že je hetero." „No a co? I kdyby byl, tak ty si získáš každého, a víš proč? Protože jsi můj rozkošný Steve, co dokáže rozehřát srdce každého, koho si zamane. Vychovala jsem z tebe gentlemana, a pokud jsi se nezapomněl chovat, tak polapíš každého." Máma se na mě odhodlaně usmála a stiskla mou dlaň. I když plácala samé nesmysly, pomohla mi. Mohl jsem se někomu svěřit a svalit tak ze sebe ten těžký kámen. „Tak, a teď utíkej nahoru a pamatuj na to, co jsem ti řekla." Nechystal jsem se Tonymu cokoli říct, ale nahoru jsem přece jen šel. Když jsem vešel do pokoje, byla už všude tma. Tony ležel v posteli a pravidelně oddechoval. Převlékl jsem se a šel si taky lehnout. Poslouchal jsem jeho dech a myslel na mámina slova. Neměl bych mu to přece jen říct?

Tak co? Jak se líbil díl? Budu ráda za vaše ohlasy a za hvězdičky. Doufám, že se vám líbil a budu se těšit u další kapitolky.

Vaše Tiranis