Tady je další kapitolka. Snad se bude líbit. Užijte si to a nezapomeňte hlasovat!

Steve

Po dnešním šíleném ránu jsem nepohrdnul máminouvýbornou smaženkou. Vypil jsem asi tři hrnky kafe a ještě si vzal z miskyjablko. No co, bylo skoro jedenáct a já teprve snídal. Po snídani jsme ses Tonym oblékli, nebo spíš jenom já. Provedli jsme základní hygienu a zaseopustili dům. Mámě jsem řekl, že se možná vrátíme později, tak ať na násnečekají s jídlem. Chtěl jsem Tonymu představit své přátele. Sešli jsme sena náměstí u malé kavárny. Přes svátky byla většina obchodů zavřená, alekavárna ne. Když jsme přicházeli, viděl jsem už z dálky Buckyho, méhokamaráda. Došli jsme k němu a pevně jsem ho objal. „Ahoj, tak jak?" Buckynikdy neotálel, střílel vždy rovnou do černého. Jeho otázky byly vždy osobní,všetečné a někdy i dost nevhodné. „Ale jo, škola ujde a mám skvěléspolubydlící. Dovol Bucky, abych ti představil Tonyho. Tony, toto je JamesBarnes. S Tonym bydlíme na kolejích a Bucky je můj kamarádz dětství." Oba si navzájem potřásli rukou, ale nebylo pochyb, že je mezinimi jakési napětí. Netušil jsem proč, ani se neznají. „Nevíš, kdy dorazí Peggy?"„Ne, ale měla by tady být každou chvílí, alespoň jsme se tak domluvili. Cokdybychom se zatím posadili vevnitř?" Oba to uvítali, tak jsme šli. Za tu dobu,co jsem tady nebyl, se tady nic nezměnilo. Pořád byla kavárnav renesančním stylu s velkými růžovými závěsy. Lehce zdobený nábyteka obkládané stěny. Jako malý jsem si tady vždy připadal jako na zámku. Sedlijsme si do zadní části kavárny, kde jsme měli větší klid. Na svém mobilu jsemnaťukal zprávu pro Peggy, že už jsme se posadili vevnitř. Odpovědi jsem senedočkal, tak jsem zastrčil mobil zpět do kapsy džínů. Až teď jsem si všimlTonyho výrazu. Byl naprosto nečitelný, ale tipnul bych si něco mezi zhnusením anadřazeností. Nevěděl jsem proč, ale neřešil jsem to. „Tak Steve, povídej, conového, už sis konečně někoho našel?" Při otázce jsem trochu zčervenal akoutkem oka zabloudil k Tonymu. „Ne, nikoho nemám." „Ale nepovídej, pořádse pro tebe žádná nenašla? To se neumíš trochu víc snažit?" Trochu jsem seurazil. Jak jako snažit? No, rozhodně nebudu vyvádět jako on. „Nechci se o tombavit, povídej raději co u tebe. Jak to máš ty?" Bucky se pyšně napřímil n ažidli. „Znáš tu brunetku z devítky? Tu co jsem se ti jí snažil dohodit."„Jo?" „No tak ta má hned dvě rozkošné kamarádky. Jedna je blondýnkas hezkým zadkem a z té druhé si nepamatuju nic, než její hrudník. Víšjak to myslím, ne?" Mrkl na mě a já už si zase musel v duchu říct, že sechová jako malé dítě. „Jo, naprosto přesně vím, co tím myslíš." Tentokrát Buckysklouzl pohledem k Tonymu. Ten byl naší konverzací zřejmě nezaujatý, a taksi hrál s nápojovým lístkem. „A co ty? Nechtěl bys nám taky něco říct?"Tony zvedl otráveně pohled. „Ani ne. Nevím, co bych tak mohl říct. Zřejměnemáme stejné záliby." Snažil se, opravdu se chtěl mým kamarádům zalíbit. Jásice viděl, že to hraje, ale hrál to opravdu dobře. „Nekecej, tak povídej, cotě baví?" Buckyho to zřejmě vážně zajímalo. Chtěl vědět, s kým se teďpřátelím, ovšem jsem si jistý, že jsou za tím postranní úmysly. „Rádsestrojuji. Právě pracuji na montáži pomocné paže ve větším měřítku. Ta malá seosvědčila, tak bych chtěl jednu vylepšenou. Přidal bych kolečka pro pohyb, neboněco takového." To Bucky nečekal. „Takže ty vyrábíš roboty?" „Ani ne takroboty, jako pomocné stroje, alespoň prozatím. Robotikou se sice zabývám jenokrajově, ale chtěl bych do budoucna patentovat pár věcí i z tohotookruhu." Tahle konverzace nikam nevedla. Tony byl na Buckyho selský mozek mocchytrý. I se mnou měl občas problém. „Aha, a krom techniky, co ještě děláš?"Tony se neurčitě ušklíbl. „Jinak se zajímám o to, co ty, jen v menšímměřítku." To jsem si mohl myslet, co by taky Stark vypustil z pusy kromchytrostí nebo hloupých/dráždivých vtipů. Bucky se začal smát na celé kolo. Asimu to přišlo vtipné. Z pokračování v nesmyslném rozhovoru nás vytrhlzvonek. Dveře se otevřely a dovnitř vešla Peggy. Zamával jsem na ni. Usmála sea vydala se našim směrem. „Ahoj, tak jak se máš? Tak dlouho jsem tě neviděla."Objal jsem ji a pomohl jí s kabátem. „Jo, jde to. Ve škole dobrý. Abych nezapomněl,tohle je Tony. Je to můj přítel, chci říct kamarád. Je to můj kamarád." Tony,Peg i Bucky se na mě podívali s tázavým výrazem. Bylo mi jasné, že jsemprávě zazmatkoval jako nějaký blázen. Ty dva by stejně nenapadlo, že bych mohlbýt jiné orientace. Podle toho, jak se mi Bucky snažil v jednom kusedohodit holku a Peggy mě seznamovala se svými kamarádkami, mi došlo, že by tonesli špatně. Usadili jsme se zpět ke stolu. „Ahoj Tony, já jsem PeggyCarterová, ale říkej mi Peggy." Usmála se a podala Tonymu ruku. Tonyho obličejse změnil. Vypadal najednou tak nějak podrážděně. Objednal jsem nám čtyřiledové kávy a otočil se zpátky. „Tak Tony, odkud znáš našeho Steva?" „Bydlímespolu na kolejích. A pokud mohu dodat, tak Steve je už spíše náš." On si prostěto šťouravou poznámku nemohl nechat pro sebe. No jo, celý Tony. „Tak o tomsilně pochybuju! Steve, co tím Tony myslí!!!" Trochu vyděšeně jsem se podívalna tři zírající páry očí. „No, to se ptej jeho ne?! Co já můžu vědět? Jak jstena to vůbec přišli!" Frustrovaně jsem na ně vyjel. „Jak jsi to myslel?" Buckymuse stáhla dlaň v pěst. Tohle musím rychle zastavit! „No, já jen, že ječlenem naší úžasné party a byl s námi na spoustě výletů. Navíc říkal, žeje rád, že nás má. Vsadím se, že už toho o něm víme víc než vy dva." To užBucky nevydržel a skočil po něm. Shodil Tonyho na zem a tělem ho přišpendlilk zemi. Tony neměl absolutně žádnou šanci uniknout z toho sevření.Bucky ho držel za krk a tlačil ho k zemi. „Cos tím chtěl jako do hájeříct!" Tony nemohl mluvit. Bucky trochu povolil stisk. „J-jen že vím n-něco,c-co v-vy ne. N-něco m-moc osobn-ního." Přes sípavé zvuky, které ze sebe vydal,šla poznat jen tato slova. Zatajil jsem dech. To by snad neudělal ne? Nemůžejim to říct! Shodil jsem Buckyho z Tonyho těla a rychle ho vyšvihl nahoru.„To by snad stačilo ne? Tady se o mě nikdo prát nebude! Nejsem na ničí straněvíce nebo méně a nebudu si mezi vámi vybírat!" Rychle jsem objal Peg izmateného Buckyho a táhl jsem Tonyho pryč z kavárny. „Co sis jakodokazoval! To ti to jako přijde vtipné nebo co?!" Tony za mnou klopýtal. Až teďmi došlo, jak rychle jdu a trochu jsem zpomalil, vlastně jsem se o chvílipozději úplně zastavil. Podíval jsem se do jeho tváře. Měl pořád ten divnýnečitelný výraz. Jako by se v něm něco přelo. Sklopil zrak a popošel ještěkousek blíž ke mně. Najednou byl až skoro úplně u mě. Můj už zklidněný tepzačal znovu zrychlovat. Naklonil se ke mně až úplně k mému uchu. „Promiň,opravdu je mi to moc líto. Poslední dobou už vlastně vůbec nevím, co dělám."Při tom, kdy šeptal ta slova, jsem zatajil dech. Už jsem se vůbec nezlobil. Potěle mi přejela vlna vzrušení a adrenalinu. Takhle si se mnou nesmí hrát. Onsice neví, co k němu cítím, ale s takovou to brzy zjistí. Najednoujsem ucítil na svém krku mokré kapky. Zabořil mi hlavu do ramene a zase serozplakal. Přitáhl jsem si ho blíž a objal jsem ho kolem ramen. „To jev pořádku Tony, to bude dobrý. Všechno se vyřeší, jen kdybys mi řekl, cotě trápí." Tony si do mě jen ještě víc zabořil hlavu a potřásl na s ní naznamení odporu. Stáli jsme tam tak notnou chvíli. Cítil jsem jeho teplo apřerývavý dech. Musel jsem se hodně snažit, aby mi z toho nenaskočila husíkůže. Já vím, on se trápí, ale já si tu chvíli užíval. Odtáhl se ode mě apodíval se mi do očí. „Odejdu a nechám tě, aby sis užil prázdniny. Beze mě sije užiješ víc." Jen co to dořekl, se dal do pochodu. Obešel mě a vydal sek našemu domu. Dohnal jsem ho a chytl ho za rameno. Prudce se na měotočil. Po tvářích mu kanuly slzy a ret se mu třásl. „Nenechám tě nikam odejít,rozumíš?! Teď jsi tady se mnou a zůstaneš tady až do konce týdne! Já těnepustím!" Z Tonyho překvapeného a ztrápeného výrazu jsem taky začal mítna krajíčku. „Ale, vždyť jsem jenom přítěž. Rozhádal jsem tebe a tvé přátele,ty pravé přátele." Nevydržel jsem to a začal jsem brečet. „Připadá ti, že tadyteď stojíš sám? Já jsem se svým pravým přítelem a jiné jsem nechal zase támhle.Jsi pro mě stejně důležitý, jako oni (a možná i víc)." Navzájem jsme sek sobě přitiskli a plakali si do ramene. Poté jsme se vydali zpět domů.Nikdo nic neříkal. Musím zjistit, co Tonyho vede k tomu se takhle chovat.Musím zjistit, co ho poltí!