Tak, další díl z mého šuplíku. Snad se bude líbit a nezapomeňte hlasovat! Vaše Tiranis

Tony

Probudil jsem se na nemocničním lůžku. V obou rukou jsem měl kapačky a vedle mě pípal ten debilní stroj. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Nalevo ode mě ležela dvě lůžka a napravo tři. Po levé straně ležela Natasha s ovázanou rukou a zašitou ranou na hrudi. Vedle ní Steve s kapačkami a několika ovázanými částmi těla. Po pravé straně byl Bruce. Měl hruď opásanou obvazem a zafačovaný krk. Clint byl připojen na několika přístrojích a rameno měl obvázané obvazy. Nejhůře na tom byl Pietro. Téměř jistě jsem věděl, že musel projít operací. Byl různě zafačován a všude kolem sebe měl spousty přístrojů. Všichni mí přátelé byli ještě v kómatu nebo spánku. Nebyl jsem si jist. Zoufale jsem se snažil posadit, šlo to jen s velkými obtížemi. Rozhlédl jsem se kolem sebe ve snaze najít někoho, kdo by mi řekl, co se stalo v posledních několika hodinách. Postele byly velmi blízko sebe. Dokázal bych se dotknout člověka vedle sebe, pokud bych chtěl. Otočil jsem hlavou ke Stevovi. Měl na tváři ztrápený a bolestivý obličej. Nedokázal jsem se na něj takhle dívat. Chytil jsem toho statečného vojáka za ruku. Zřejmě nevědomě si se mnou propletl prsty. Zarazilo mě to. Podíval jsem se na naše ruce a pak na jeho tvář. Vypadal, že se trochu uklidnil, protože ztrápený výraz ve tváři trochu povolil. Lehl jsem si zpět a nechal naše ruce viset ve vzduchu. Tiše jsem si broukal melodii písně, kterou mi zpívávala matka, když mi bylo nejhůř. Tedy zpívávala mi ji jen do čtyř let, ale i tak to bylo dost na to, aby si ji zapamatoval. Po tvářích mi stékaly slzy plné emocí. Tlak na mé ruce zesílil. Přestal jsem si broukat a otočil jsem hlavou. Dívaly se na mě dvě velké blankytně modré oči. Topil jsem se v nich, jako v oceánu. Po obličeji mi stékala další slza, slza úlevy. Steve je na živu a je v pořádku. Na ničem jiném v tuto chvíli nezáleželo.

Tak po hodině se probudila i Natasha a Bruce. Všichnijsme s úlevou sledovali jeden druhého navzájem. Těžce jsme si vyměňovalivěty a úsměvy. Za další hodinu se probral i Clint. Těžce dýchal a cukal sebou.Chtěl se pokusit zvednout, ale s výkřikem bolesti dopadl zpět na lůžko.Hlasitě zaskučel a zabořil obličej do dlaní. Všichni jsme čekali, až sezklidní. Z vteřin se staly minuty a pak desítky. Nevydržel jsem to.„Clinte, nechtěl bys nám vysvětlit, proč tě musíme nahánět po Evropě?" Mělo toznít lehce, ale na Clinta to zapůsobilo přesně naopak. „Nechte mě! Neřešte to adržte se ode mě dál! V mé blízkosti vás čekají jen útrapy a smrt!"Rozbrečel se. Nechápal jsem to, ale musel jsem něco udělat. Lehce jsem se hodotknul a pohladil ho po vnější straně ruky. Trochu se ošil, ale nevzpouzel se.Když se uklidnil, podíval se na nás. V očích měl strach a trápení. „Nemůžuvás vystavit takovému nebezpečí. Jste pro mě jako rodina a tak vás chcichránit." Na ta poslední slova dal zvláštní důraz. „Právě jsme málem umřeli jenkvůli tomu, že jsme tě chtěli zachránit. Spíše než vědění nás ničí hloupost.Potřebujeme vědět, co se děje Clinte!" nedokázal jsem skrýt obavy ve své tváři,jen hlas jsem stěží zanechával stálým. „Tak dobrá, ale musíte mi slíbit, že semě nebudete pokoušet chránit. Nechci, aby se vám něco dalšího stalo!" Muselijsme neochotně souhlasit. „Nejsem Američan. Pocházím z malého východníhostátu Evropy. Jako malý jsem vyrůstal ve společnosti komediantů a kuriózníchpodivínů. Takový trochu cirkus, pokud vám to vyhovuje víc. Nechtěl jsem tamzůstat a předvádět se jako cvičená opice. Chtěl jsem být volný, a tak jsemutekl. Odjel jsem do Ameriky, abych začal nový život. To jediné, co jsem sivzal s sebou, byl luk a toulec. Do nedávna bylo všechno v pořádku,ale do cesty z divadla jsem cítil, že mě někdo sleduje. Chtěl jsem utéct aukrýt se někde jinde, ale našla mě skupina „CuriClowns". Ti, co mě napadli, seurčitě vrátí a já nechci, abyste u toho byli." Chvíli bylo až nepříjemné ticho,pak se ale z nejvzdálenější postele ozval slaboučký pláč. Podívali jsme setím směrem. Pietro byl vzhůru! A plakal? Clint se natáhl zdravou rukou apohladil ho po paži. Zklidnil se a přestal brečet. Nechápavě jsme se na nějvšichni podívali. Podíval se na nás a uronil další slzu. „J-je mi to t-takl-l-líto. Z-za všechn-no můžu j-já. P-promiňt-te mi p-p-prosím." Začal setrochu třást. „Pito, to není tvoje vina, jak by vůbec mohla být. To, že jsmeteď tady, zapříčinila jen shoda nešťastných náhod." Nat se na něj usmála. Bylaopravdu dobrá, když se jí chtělo. „N-ne, za to že jsme tady, můžu já. Aleneudělal jsem to schválně. Přísahám. Nevěděl jsem o tom!" „Pietro klid, tak námto zkus vysvětlit. Musí tady být souvislost, ale momentálně ji vidíš jen ty."Bruce se snažil trochu pomoci. Mně by to teda nepomohlo, ale pochopil jsem, jakchtěl, aby to vyznělo. „Za to, že jsme tady, můžu já, protože jsem šmírák.Z toho divadla jsem sledoval Clinta já, a tak jsem ho vyděsil a on utekldo Evropy. Ale opravdu jsem to tak nechtěl, jen jsem se bavil. Ani jsem neměltušení, že mě vidí, nebo slyší." „Proč bys to ale dělal?" Clint se připojil dodiskuzního kroužku, nebo spíše lajny. „Já, jen tak, alespoň myslím. Nechciříkat proč, jen mi věřte, že to nebylo schválně." (My samozřejmě víme proč).Pokojem se rozhostilo tíživé ticho. Nikdo z nás nevěděl, co by řekl.„Myslím, že o naši důvěru se bát nemusíš." Steve to pronesl tak pevně asebevědomě. Přímo z něj sálala vyrovnanost a autorita. Ach bože, jak jsemse ho chtěl v té chvíli alespoň dotknout. Shodit mu tu pevnou masku,narušit tu rovnováhu. Musel jsem ji rychle změnit, jinak se z tohozblázním. To si prostě nesmí dovolit, takhle mě dráždit svým sexappealem. „Clinte,o ty komiky se neboj. Co jsi takového provedl, že tě chtějí zabít?" „Ale, jenjsem jim ukradl luk s toulcem. Jo, no možná byl ten toulec narvaný všemipenzemi v dosahu čtyřiceti metrů." Nechápavě jsem se na něho podíval. „Noco je? Nový život potřebuje peníze. Víte vy vůbec, kolik stojí letenka doAmeriky?" protočil jsem očima. „Dobrá, to se vyřeší. Až se vrátíme domů, takpovedu pár nudných dlouhých rozhovorů po telefonu. Měli bychom se s tímvaším kápem umět dohodnout. Nemůže chtít víc než moje roční kapesný, takže seneboj." Usmál jsem se na něj a snažil se vypadat rozhodně a sebejistě. Když todokázal Steve tak já taky. Zřejmě jsem tím uvedl všechny do divné situace. Natse tvářila, jako by mi to nevěřila. Pietro byl stále zoufalý a Bruce měl svůjtrpělivý výraz. Clint na mě čuměl doslova s otevřenou pusou a Steve todokončil vděčným úsměvem. Z trapné chvíle nás dostala zdravotní sestra, conás přišla zkontrolovat. Byl jsem za to rád. Vysvětlila nám, co jsme si podstoupili, a jak dlouho si nás tady nechají. Potvrdila mi mou domněnku, že jena tom Pitro nejhůř. Ostatní ale vypadali v klidu. Možná jí aninerozuměli, konec konců mluvila plynně francouzsky. Potom odešla s tím, ženám donese nějaké pití. Všichni se na mě nechápavě podívali, a mě v tuchvíli došlo, že budu jediný tlumočník.