Ahoj, slibuji že nebudu zdržovat, jen vám chci napsat pár žbrymdů na začátek. Užijte si první část. Tady ji máte.

Steve

Dveře autobusu se s e syčením otevřely a já vystoupil no dlážděný šedý chodník. Udělal jsem pár kroků uvolňuje tak průchod cestujícím do nitra dopravního prostředku, načež jsem se zastavil hledíc rovně před sebe. Už je to třetí rok, co studuju na téhle škole pro začínající agenty a policisty, ale pokaždé, když vstoupím po prázdninách na školní pozemky, je to jako poprvé. Je to tady pořád stejné, ten samý parčík, ten samý vchod do hlavní budovy i ty samé ztrouchnivělé lavičky a kovové odpadkáče přetékající smetím, můj domov, na který jsem zvyklý a který mám rád. Nemám tady příliš mnoho kamarádů, vlastně nemám skoro žádné. Konkrétně jednoho, a to sportovně nadaného studenta agentského kurzu Clinta Bartona, mého dlouholetého přítele, co si jen pamatuju. Sice to byl pořádně namakaný kluk se skvělou povahou, přímo lapač na holky, jenže byl stejně jako já nehorázně divný. Vlastně nás na škole všichni znali jako to podivínské duo, kterému je lepší se vyhýbat. Nedělali jsme to naschvál, ale prostě se nám stávalo, že jsme se připletli do samých průserů, často právě kvůli Clintovi.

Z rozjímání nad ne příliš příjemnými vysokoškolskými léty mě vyrušil dobře známý hlas mého jediného přítele. Vynořil se zezadu s velkou sportovní taškou plnou oblečení v ruce a přátelsky mě praštil na přivítalou po zádech, že mi skoro vyrazil dech. Usmál jsem se a pozdrav mu oplatil, ale u něj to nezanechalo stejný dojem, vlastně to s ním ani nehlo. Projel jsem jej očima od hlavy až k patě, téměř se nezměnil. Pořád ty samá třička s trapnými vtipy natištěnými na hrudi, u pasu pouzdo s pistolí, samo sebou plastovou replikou, jelikož opravdové zbraně byly v areálu zakázané. Clint posledních pár let trénoval své střelecké umění, převážně vynikal ve střelbě z luku a kuší, ale ty byly pro denní nošení příliš těžké, velké a hlavně na něj divně koukali lidi, tak je radši moc s sebou nenosil.

Vydali jsme se společně k ubytovnám na konci školního areálu a cestou si povídali o prázdninách. Byl jsem rád, že jdeme společně, jelikož na téhle škole je opravdu spousta silných nabroušených kluků, co by mě za minulé roky rádi ztřískali. A jelikož já jsem sice vysoký, ale jinak jen kost a kůže, udělali by si ze mě pravděpodobně párátko.

Čím blíž jsme byli kolejím, tím raději jsem byl, že mám na škole tak silného kamaráda. Hemžilo se to tady všude lidmi, dívkami i chlapci, různé ročníky i obory, doslova blázinec. Naštěstí se většina lidí pohybovala venku zřejmě užívající si posledních pár hezkých dní, než začne studený podzim. Dostat se tedy do budovy k výdejnímu okénku nebylo tak obtížné, jak to na první pohled vypadalo. Za dřevěnou deskou pultu seděla stará už od pohledu nepříjemná, nepřátelsky vyhlížející žena a něco zapisovala do tučného komínku papírů. Slušně jsme zaklepali a nahlas pozdravili, načež ta paní ani nevzhlédla a příkře s nezájmem podala otázku, jíž musela naprosto nesnášet, jelikož ji říkala tak třicetkrát denně. „Kolik osob?" „Dva prosím. Můžeme mít samostatný pokoj?" Mile jsme se usmál a použil jedinou svou zbraň, kterou jsem dokonale ovládal, velké modré oči. Dospělí byli z nějakého důvodu unešení jejich vzhledem a vždycky o něco pookřáli, ač byli třeba nabroušení. „Je mi líto pánové, všechny dvoulůžkové pokoje jsou už obsazené. Jestli chcete být společně, mám volný poslední pokoj pro čtyři lidi, jinak samostatně." Podíval jsem se váhavě na svého blond kamaráda, který byl zcela zabraný propiskou na pružince a naši konverzaci vůbec neposlouchal. „Tak ten pro čtyři prosím." „Dobře, tady jsou klíče. Tady mi to podepište oba dva a pak ještě sem a sem." Ukázala na několik řádků dlouhé smlouvy o dodržování pravidel ubikací, které jsme oba podepsali a s úsměvem sebrali naše kufry. „Ti dva hoši už by měli být nahoře, tak nedělejte rambajs!"

Cesta do schodů byla téměř nekonečná. Minuli jsme první i druhé patro s prváky, třetí a čtvrté druháků našeho oboru a až v posledním pátém poschodí úplně na konci chodby jsme našli náš pokoj. Měl číslo 112C, tedy sto dvanáctý pokoj třetího ročníku. Krom toho jednoho pokoje na patře nebyly žádné jiné dveře, což bylo strašně zvláštní a poněkud znepokojivé. Ostatní třeťáci a vyšší ročníky musely mít pokoje v jiné budově, jen my dva jsme zase schytali nějakou divnou výjimku. S neblahým pocitem jsem šáhnul po klice dveří a vešel do prosvětlené chodby propojující chodbu se zbytkem bytu. Bylo to tady moc hezké a hlavně velké, až jsem tomu sám nechtěl věřit. Skopnul jsem boty a protáhnul se do první místnosti, načež jsem svůj kufr s tupou ránou upustil na kobercem potaženou zem. Hned proti mně se nacházely dvě obyčejné postele sražené téměř na doraz k sobě a na nich ti jediní dva lidé na celé škole, kteří byli snad ještě známější než my dva. Na rozdíl od nás ale neprosluli tak svými průšvihy, jako spíš peněženkami svých rodičů.

Jeden z nich se na nás podíval a lehce sezakřenil. Vstal z postele a došel až úplně k nám. Měl jsem divnýpocit na hrudi znepříjemňující se s každým dalším brunetovým krokem. „Zdravím,já jsem Anthony Stark. A vaše jména?" řekl s napřaženou rukou. Bylo hloupése představovat, každý nás tady znal, ale byla to slušnost a nevěděl jsem,jestli si náhodou nedělá srandu. Jasně, že jsem ho znal, jméno Stark tuhleškolu skoro ovládalo. On nás ale asi nepoznal, jelikož stále čekals napřaženou rukou a pozdvihnutým obočím. Tak jsem si s ním tedy potřáslrukou a odpověděl jsem mu na jeho zarážející otázku. „Mé jméno je Steave Rogersa to je můj kamarád Clinton. Těší nás." Usmál sjem se a snažil se nevypadatnervózně. Budeme bydlet na jednom pokoji s nejopěvovanějšími kluky naškole! Tak to mě plácni na holý záda. „Nápodobně" řekl Tony a zase se lehcepousmál. „Tohle je Bruce, můj nejlepší kamarád. Tyhle postele jsou naše, vy dvabudete mít ty, co jsou za rohem. Kuchyně je vám plně k dispozici. V ledničcejsou 4 poličky, tak akorát pro každého, a dva šuplíky, ty si rozdělíme dodvojic. V pokoji jsou dvě skříně, jedna je naše, to je ta větší, a tadruhá je vaše. V obývacím pokoji je prostorný gauč a televize. Bylo bylepší, kdybyste se prvně zeptali, než ji použijete." „Jak to že se musíme ptát,abychom si zapnuli televizi?!" zeptal se lehce podrážděně Clint. Už jsem chtěltoho troubu něčím přetáhnout po hlavě. S Tonym to ale ani nepohnulo. Sestále domýšlivým výrazem ve tváři ze sebe po chvíli dostal: „Vy dva asi vůbecnevíte, kdo jsem, že?" Na to jsem ani nestihnul zareagovat. „JÁ JSEM ANTHONYSTARK, ten co si může dělat v tomto pokoji, co se mu zlíbí a kdy se muzlíbí. Může si sem klidně někoho přivést a nechat vás přespat na chodbě. Mohlbych na celý týden uzavřít koupelnu, a vy byste nemohli ani hnout brvou, aleneudělám to. Víte proč? (zase se nezdržoval s čekáním na odpověď) Protoženejsem svině, tudíž mám jen pár základních pravidel. Budete je dodržovat abudeme spolu vycházet." Vykouzlil na tváři zářivý úsměv čišící falešností. Užteď jsem věděl, že s tímhle klukem zažiju ještě hodně problémů. „To jsinám to moc neobjasnil" podotkl pořád naštvaně Clint. Povzdechnul jsem si a užse ho chystal stáhnout stranou, abych mu vysvětlil s kým to tady budemebydlet, ale milý hlas kudrnáče mě předběhnul. „Tak já vám to objasním. Tony jesyn multimiliardáře a taky syn toho kdo tuhle školu vlastní. Je to dobrý člověka dobrý spolubydlící. Nechceme žádné problémy, takže bychom vám rádi objasnilita pravidla." Celý svůj výstup z postele zakončil milým úsměvem apopostrčil si brýle na nose víc nahoru, jelikož mu při mluvení sklouzly.Několikrát jsem přeletěl pohledem trochu překvapeného Clinta, usmívajícího seBruce a typicky sebejistého Tonyho, než jsem lehce kývnul. „Jasně že s pravidlybudeme souhlasit. Omlouváme se. Tak co máte na seznamu?" „Tak jak už jsemříkal..."

OK, jsem zpět! Tak dlouho to trvalo, ale nakonec jsem přepsala první kapitolu, takže vás zase všechny vítám! Doufám, že jste si ji užili a dáte mi srdíčko a pisnete komentář! Zveřejňuji jakoby přepsanou kapitolu, tak tady možná budou ještě staré komentáře, netuším jak to funguje, ale i kdyby, můžete napsat nový!

Vaše Tiranis!