Clint

Dny se táhly jako pořádně vytrvalá žvýkačka a průšvihy se na ni lepily jeden za druhým. Začalo to tím, že se na mě Laura pořádně naštvala, následně mě vyhodila z domu a řekla, ať se nevracím, dokud si neujasním, co vlastně chci. Jako bych to snad nevěděl! To si vážně myslí, že je pro mě ten dům nebo práce důležitější, než ona a děti?

Teď bydlím na základně SHIELDu v provizorních ubikacích, ale většinu času stejně trávím u Natashy nebo ve věži s Bannerem a Starkem. Na těch příšerných kovových palandách se nedá pořádně spát, za pět dní, co tu jsem mě bolí záda, jako bych byl nějaký mrzák po minimálně dvou operacích páteře. Navíc ani pokud by byla postel pohodlná, nevyspal bych se. Přidělili mi ubikaci společnou s agentem Hivem. Mám pocit, že budu muset po tomhle zážitku na kontrolu ušních bubínků, už skoro ani neslyším, jak mě zvuk hlasitého chrápání nutí si trhat uši. A ano, jsem značně nevyspalý a podrážděný, kdo by nebyl?!

„Dobré ráno!" Otráveně jsem zavrčel a překulil se na druhý bok. Nechci toho magora poslouchat hned po ránu, navíc, když ještě nemám ani hrnek kávy v sobě. „Tak nic, klidně spi, ale volá tě k sobě Fury. Možná že tě chce zpět do akce, to je super, ne?" „Hmmm."

Chtě nechtě jsem se vyhrabal zpod tenké peřiny a hodil na sebe včerejší oblečení. S vědomím, že vypadám jako vyřízená troska jsem si nazul boty a vyšel z pokoje směr velitelství. Koho zajímá, že kuchyň s pořádně silnou černou kávou je na opačnou stranu, že?

„Ach agente, jste zde rychleji, než bych čekal." „Veliteli. Potřeboval jste po mě něco?" Jednooký černoch v koženém uhlovém plášti působil ještě vážněji než obvykle. Je mi skutečně připraven dát nový zátah? Budu zase ve službě? „Stýkáte se pravidelně s agentkou Romanovovou i Starkem, je to tak?" Na tváři se mi objevila zmatená grimasa, ale souhlasně jsem přikývl. „Potřebujeme svolat tým."

Netrvalo mi ani dvacet minut, než jsem se stihnul, tentokrát už pečlivě, upravit. Před budovou stála zaparkovaná řada služebních vozů, takových menších černých jeepů. Jeden z nich jsem si, bez dovolení, půjčil a vyjel vstříc Stark Tower. Na mobilu jsem vytočil číslo rusovlasé agentky a za jízdy si přiložil mobil k uchu, co na tom, že jsou za to pokuty, já jsem na akci. „Clinte? Co chceš proboha v sedm ráno?!" Z druché strany sluchátka se ozval rozespalý nakřáplý hlas. „Jedu za Starkem, obleč se přijď taky. Fury má pro nás akci!" Nedokázal jsem skrýt nadšení. Byla to už doba, co jsem směl zase na nějakou pořádnou práci, jsem agent, je jasné, že mi bude napětí a adrenalin chybět. „Jsem tam za patnáct minut." S tím byl hovor u končen, na opačné straně byl slyšet už jen šum.Fajn Starku, doufám, že se nikde necouráš a máš všechny hezky ve věži, není čas vás všechny zase nahánět.

New Yorské ulice byly plné aut, ostatně jako obvykle. I když na tak brzké hodiny bych typoval menší provoz. To opravdu všichni jezdí do práce tak brzy? Než jsem se propletl všemi nekonečnými ulicemi a tlačenicemi zástupů aut, zabralo mi to dalších minimálně dvacet minut. Není se čemu divit, že černé kolo agentky už bylo dávno zaparkované v garáži. Jarvis mě ochotně pustil do spodních částí věže a dokonce mi i přivolal výtah, ať nemusím moc čekat.

Auto jsem nakonec nechal stát na příjezdovce v domnění, že stejně za chvíli pojedeme všichni zpět do ústředí. Poděkoval jsem robotické inteligenci za její iniciativu a ochotu, následně vstoupil do výtahu a nechal se vyvézt do společného patra.
Čauky! Dneska jen krátce, protože jsem přes mobil. Dejte hvězdičku a koment! A řeknete jak se kapča líbila!
Vaše Tiranis!