Loki

Když jsem se ráno vzbudil, postel byla prázdná a chladná. Teplo druhého těla z ní muselo vyprchat již před nějakou dobou. Otočil jsem se k východu z cely, kterým jsem nebyl schopen projít a zadržel dech. Do oči se mi draly slzy ponížení, studu a bolesti. Směrem mé cely se upíraly desítky nenávistných pohledů jiných vězňů. Bezpochyby jsem byl zbaven své sebeúcty před početným davem pozorovatelů. Z toho mě píchlo u srdce. Thor, on... nechal mě tady a zmizel. Odešel... využil mě.

Padnul jsem prudce do peřin a dusil blížící se výbuch pláče v polštářích. Ten hajzl! Využil mě, zneužil ke svému potěšení a zmizel! Udělal si ze mě děvku! Frustrovaně jsem si zajel prsty do vlasů. Nechal mě tady. „Šmejde! Ty jeden hajzle! Nenávidím tě!" Pustil jsem své emoce ze řetězu. Po tvářích mi stékaly slzy, do stran šlehaly zelené paprsky a ničily všechno, čeho se dotkly. Během čtvrt hodiny se mi v zápalu vzteku podařilo rozdrtit veškerý nábytek na malé třísky, rozcupovat polštáře tak, že z nich létalo peří na všechny strany a explodovat sklo, až se zabodávaly střepy do kouzelně upravených zdí. Sesunul jsem se na kolena a dal si hlavu bezradně do dlaní. Stále jen ve skrovném kusu látky zahalující to nejnutnější z mého těla před nahotou jsem se svezl k zemi mezi ten nepořádek. Nehleděl jsem na to, že mi malé třísky odírají bělostnou kůži, ani že se mi nepořádek zachytává ve vlasech. Měl jsem chuť nechat vybouchnout celý palác jen abych pohřbil Thora s jeho zlatým trůnem v sutinách.

Ani nevím, jak dlouho jsem na té zemi ležel. Nevnímal jsem chlad ani bolesti, hlad ani ospalost. Slyšel jsem, že po chodbách chodí stráže, že viděli můj pokoj i můj stav a slyšel jsem i jak vyslýchali některé z ochotnějších vězňů. Nikdy jsem neslyšel tak znechucené odporem prosakující hlasy. Zasraní homofobové! Ty stráže to dozajista nahlásily již před dlouhou dobou a král se stále neuráčil dorazit. Alespoň mi potvrdil mou domněnku, jsem jen pošpiněná děvka, co navýšila jeho chloubu a byla odkopnuta jako všechny ostatní. Jestlipak se tak cítila i ta mrcha Fostrová, když ji hromovládce nechal na zemi?

Po chodbě se začaly šířit dunivé kroky společně s tichými posměšky. Vězňové si museli šuškat o svém vězniteli nepěkné povídačky. Jestlipak jsou ty cely zvukotěsné? „Loki? Pro Odina, cos to tu zase vyved?!" S bouchnutím se dostal do cely a pak jsem jen cítil horké dlaně na svých prochladlých bocích a zádech. Usadil se se mnou na nějaké čistější místo ubikace a schoval mě ve své náruči. To mu to ještě nestačilo? Bude dělat, že je vše v pořádku?!

„Nech mě být kreténe!" Vlepil jsem mu facku a slezl z jeho klína. Bolelo mě celé tělo, převážně zadek a kyčle. „Co-cože? Co se stalo, rozesmutnil jsem tě?" Vzedmula se ve mně nová vlna vzteku, tentokrát mířena na pravý zdroj, na příčinu toho všeho. Sakra, vždyť já si kvůli němu zase zničil pokoj! „To myslíš vážně?! Využil jsi mě pro své potěšení a zmizel jsi! Udělal jsi ze mě KURVU!" Mrsknul jsem po něm kusy roztrhané knihy, kterým se na poslední chvíli vyhnul. „Co? N-ne, tak to přece... jen jsem musel jít něco zařídit! Loki, nikdy bych..." „Ach, táhni k čertu." Otočil jsme se k němu zády a s vypětím všech sil se dostal k něčemu, co kdysi bývala skříň. Snad to mé řádění přežilo alespoň jedno slušné oblečení.

Slyšel jsem kroky, v domnění, že nevítaná návštěva odchází, jsem se začal přehrabovat zbytky. Dvě vteřiny na to mne objaly horoucí paže a na krk mi dopadl jeden z mnoha něžných polibků minulé noci. „Jen jsem se tě odsud pokoušel dostat, proč se hned čertíš." Chtě nechtě jsem samovolně naklonil hlavu na stranu. Cítil jsem se skutečně jako laciná holka, jeho hračka pro potěšení. Sám jsem se mu vybízel, Kriste pane. „Ven?" Odpovědí mi bylo souhlasné zamručení. Na šíji mě příjemně škrábaly delší vousy a na bocích hřály silné dlaně. „Prochladneš, něco si oblékni." „Všechno je na maděru." S povzdechem jsem se předklonil a naposled prohrábnul kupu hadrových cárů. K nevíře, jak důsledná je moje destruktivní magie. „Tak si vezmi toto." Teplo těla zmizelo a o moment později jsem cítil krásně nahřátou dlouhou košili, jak mi dopadá na úzká ramena. „Vaše veličenstvo, mám nosit vaši róbu? Není to nemístné?" Zapředl jsem a spojil prsty za jeho krkem věšíc se na něj jako kotě. Je možné, že jsem zase těhotný? Chovám se jako nějaká náladová těhule.

„Pro mou královnu se nic chabějšího nepřísluší." Přivřel jsem oči a položil si hlavu na blondýnovu hruď. Slyšel jsme pravidelně tlouct jeho srdce a dýchat životodárný kyslík. Prosím, jen ať jsem tvoje královna, cokoli, jen ne vězeň. Cokoli jen ne bratr.

(Tak nevím, nepřipadá vám, že dělám z Lokiho moc velkou holku?)

Tahle kapitola měla vyjít až v pátek, jenže mi přišlo, že tu předešlou jste si nemohli užít. Chtěla jsem vám to nějak vynahradit, tak snad se mi to povedlo. Budu ráda za hvězdičky a komentíky, moc moc se těším na vaše reakce!

Vaše Tiranis!

PS: Už jenom 7 kapitol do konce!