Peper

Cesta k věži se mi neskutečně táhla, ačkoli to nebylo ani deset minut cesty. Happy za volantem si celou tu dobu prozpěvoval nějakou neskutečně otravnou písničku z rádia. Nedokázala jsem pořádně ani myslet, jak mou myslí začaly prolétávat všemožné scénáře. Tony nebývá takhle zničený, vlastně si ho takto pamatuju jen jednou za život. Tehdy to bylo hodně zlé. Howard Tonyho prokouknul a za jeho, podle jeho slov, nenormálnost ho začal trestat. Nevím, zda my tenkrát bylo víc líto Tonyho nebo toho mladého vyzáblého blondýna se kterým Tony chodil. A jestli ho něco ranilo tak moc jako toto, pak to rozhodně není sranda a on potřebuje okamžitou pomoc! Nechci ho zase vidět v obležení drog, chlastu a šlapek jako předtím.

„Díky Happy. Dneska už máš padla. Tady to bude asi na dlouho a pak si vezmu taxíka." Usmála jsem se na oblého chlapíka s řídnoucími tmavými vlasy. „To ne slečno. Tony mi jasně říkal, že vás mám hlídat jako oko v hlavě. Jste pro něj moc důležitá, víte?" Jeho obličej se zkřivil do neústupného podmračeného šklebu a pro jistotu ještě vyndal klíčky ze zapalování. Měla bych mu už asi opravdu říct, že můj údajný vztah s Antonym je jen zástěrka pro novináře. „Dobře dobře, tak počkej nahoře v patře." Mávla jsem mu a rychle vypadla z auta.

Jindy tak prospěšné autoritativní botky na vysokých jehlách a pouzdrová kostýmková sukně pomáhaly v práci, teď jsem ale musela vypadat jako tučňák, když jsem se snažila dostat během k výtahu. Je celkem těžké běhat, když se nedokážete rozkročit a samo o sobě je celkem obtížné vůbec na podpatcích jen chodit.

Dveře výtahu se s cinknutím rozevřely v jednom z přízemních pater. Už z dálky šla cítit kolomaz a jiné chemické prostředky. Ve vzduchu se držel těžký nevětraný vzduch promíchaný zápachem olejů, ředidel a alkoholu. Tony musel v dohledné době, možná dneska, zase chlastat. „Tony? Jsi tady?" Prošla jsem automatickými dveřmi do tmavé špinavé dílny. Nešlo vidět na krok, natož tady někoho takhle po tmě hledat. Proč si ten umíněný blázen alespoň nenechal rozsvíceno?! „Peper! Nečekal jsem tě tak brzy." Jasně, to jsem si mohla myslet. Jediné místo, kam trefí i poslepu je přece bar. Konkrétně minibar s chladničkou. „Tak se posaď, ta sedačka tě nekousne." Tony zněl skoro až pobaveně. Musel vidět do mé tváře, kterou ještě ozařovalo světlo z chodby.

„Tak o co jde, hm?" Posadila jsem se na sedačku blízkoněho a sebrala mi flašku rozpitého piva. Nebránil se, ale po libosti mu to takyasi nebylo. „Jde o Rogerse, asi se něco pěkně pokonilo a já nevím, cos tím teď dělat." V té tmě jsem na něj pořádně neviděla, nevědělajsem jak se teď asi může tvářit, ale podle hlasu ho něco muselo ranit. „Chcešsi o tom promluvit?" Dívala jsem se před sebe někam do oblasti, kde jsemodhadovala další z rozdělaných obleků. Vím, že nemá rád, když na něj lidikoukají, dožadují se odpovědi už i tím, že někomu vypalují díru do zátylku.Vlastně jsme spolu měli moc hezký vztah, i když ne romantický. Znali jsme jedemo druhém spoustu maličkostí, jako bychom spolu žili už od dětství, jako bratr asestra, jen ve vzájemné pracovní dohodě. „Amerika má noční můry, kdy se muzdají sny z minulosti, které ale nikdy neprožil. A podle těch popisů... zní tojako vzpomínky mojeho Steva." Pozvedla jsem obočí v otázce a čekala nějaképokračování. Po minutě, kdy bylo jen ticho, mi došlo, že mě vlastně Tony nemůževidět. V tu chvíli jsem se chtěla praštit do čela, jak jsem pitomá. „Asinechápu, můžeš to rozvinout?" „Můj Steve, ten z vysoké školy... Rogers májeho vzpomínky na mě a na školu, jen si mě asi ještě nespojil." Připadala jsemsi jako uplný hlupák. Jak by to mohlo být fyzicky možné? „Ale jak?" „To právěnevím sakra! Banner si myslí, že mi hrabe. Něco takového je přece nesmysl, aleto byli mimozemšťané, bohové a kouzelný kostky donedávna taky, ne? Třeba seStevovi nějak podařilo přežít. Já..." Chytla jsem podrážděného Tonyho za ruku asilně mu ji stiskla v tichém vyjádření důvěry.

Tak jo, snad to není tak hrozné, jak mi to připadá. Líbí se vám? Budu ráda za hvězdičku a komentík!  já se letím učit!

Vaše Tiranis!