Bruce

Ruce se mi potily nervozitou. Přes čtvrt hodiny jsem se sem chystal. Vyzkoušel jsem alespoň deset košil a několikrát si zkoušel přečesat vlasy, takže nakonec zmagnetizovaly a teď vypadají naprosto příšerně. Tony zmizel ještě někdy v noci. Jarvis mi řekl, že jel na pomoc Stevovi. Věřil jsem, že je voják v dobrých i když lehce rozrušených rukou. Sám jsem se nutil myslet na všechno ostatní, jen abych se z nejistoty nesesypal. Natasha je překrásná prudce inteligentní žena s nejsebejistějším výrazem, jež jsem kdy viděl. Dokáže sama přemoci celou partu agentů a ani si u toho nerozcuchat vlasy. Ohromovala mě každou svou maličkostí, každým detailem. Jak by mohla, tak silná žena stát o skleslého rozbitého vědce jako jsem já? Jsem monstrum. Ten druhý chlap...mohl bych jí kdykoli ublížit. Nikdy bych si to neodpustil.

V parku jsem byl o deset minut dřív. Neudal jsem jí přesný roh, tak jsem šel co nejblíže jejím směrem bytu. Budu doufat, že se tady potkáme bez větších problémů. V ruce jsem mačkal malou kytku. Tony říkal, že ji to ohromí a jelikož má s ženami bohaté zkušenosti, rozhodnul jsem se mu pro tentokrát věřit. Cestou sem jsem se zastavil v květinářství a nechal si uvázat gerbery. Byly krásně rudo oranžové, žíhané až skoro do černé barvy. Připomínaly mi Natashu.

Už z dálky jsem viděl postavu z rudě zářícími vlasy. Měla na sobě nádherné černé šaty, které jí poddajně splývaly po dokonalém těle. Cítil jsem se jako bezdomovec navlečený v odpadkovém pytli, když jsem ji viděl. Na tváři jí pohrával veselý úsměv, přes rameno přehozenou malou kabelku. Byl jsem si téměř jistý, že v ní má pistoli, téměř se bez ní nehnula z domu. „Nat, moc ti to dnes sluší." Nejistě jsem jí podal kytici. Cítil jsem se zase jako puberťák, co se chystá na své první rande. A přitom to je jen kamarádská schůzka, tedy tak jsem jí to alespoň řekl. „Děkuju. Půjdeme?" Vesele na mě mrkla a společně se mnou se vydala do útrob parku.

---

Seděli jsme na lavičce na rohu dvacáté a první, kolem se proháněli spěchající lidé, na silnici kousek od nás se míhala auta a občas sem dozněl zvuk klaksonu netrpělivého řidiče. Skvěle jsme si to užívali, alespoň doufám. Po dlouhé procházce jsme si ve Starbucksu koupili latté a zalezli si do méně frekventované uličky a sedli si na lavičku. Kolem už dokvétaly letní květiny, opodál rostl krásně vonný šeřík a na hřišti pobíhaly malé rozradostnělé děti. „Je tady hezky." Natasha se koukala někam neurčitě do dálky a na tváři ji hrál lehký uvolněný úsměv. „Moc hezky." Pro sebe jsem se usmál a usrknul z pomalu chladnoucí tekutiny. „Ještě jsi mi neřekl, proč jsi vlastně v New Yorku." Rusovlásčiny modré oči se zapíchly do těch mých a plny zvědavosti a očekávání mě vybízely k odpovědi. „Popravdě jsem již v Kalkatě neměl stání. Chyběl mi ten ruch města, přátelé...ty." Stydlivě jsem sklopil zrak k dlaždicím na chodníku. Najednou mi přišly ty špinavé kamenné kusy v zemi strašně zajímavé. „Taky jsi mi chyběl, nám všem. Po Furyho prohlášení bylo pro každého těžké se vypořádat s nastalou situací a hromadou času. Já například začala s dlouho odkládaným úklidem bytu. Mám dojem, že ze mě bude za chvíli minimalistka." Od srdce jsme se oba zasmáli. „To víš, v chudinské čtvrti je dost práce i když si zrovna nehraješ na hrdinu." „Svým způsobem jsou doktoři taky hrdiny, i když bez upnutých obleků a palných zbraní." Pomalu jsem Nat přikývnul a kouknul na dětské hřiště. Začínalo se chýlit k obědu a matky odváděly své děti zpět do svých domovů. „Nezašla bys se mnou na oběd?" Zrzka nahodila omluvný úsměv a prohrábla si volně spadající vlasy. „Nemůžu. Doma na mě určitě čeká hladový Clint a mám špatný pocit, že by mi bez pravidelného přídělu jídla zlikvidoval lednici." Úsměv mi opadnul ze rtů. „Jasně...Clint. No, asi budu muset jít. Tony měl do věže přivézt Steva, tak ho alespoň pořádně vyšetřím." Svižně jsem se zvednul a podal Nat ruku, aby se jí vstávalo pohodlněji. „Steve? Počkej, proč ho chceš vyšetřit? Je s ním něco?" Rychle jsem potřásl hlavou abych ji uklidnil. „Nic, neboj. Jen má poslední dobou nějaké probliky z minulosti, tak je z toho trochu vyděšený. S Tonym mu chceme jen udělat pár vyšetření, CT mozku a neuronovou analýzu." Nat se tvářila ztrápeně. Věděl jsem, že si mají k sobě blízko, nechtěl jsem ji takto úmyslně zatížit. „Bude teď nějakou dobu bydlet ve Stark Tower, já ostatně taky, tak kdyby se vám s Clintem chtělo, tak se stavte." Lehce jsem se usmál a na rozloučenou ji objal. Už jsem odcházel, když na mě agentka znovu promluvila. „Bruci? Jen, s Clintem to není tak jak si myslíš." Mile se usmála, mávla mi na rozloučenou a ztratila se za bujným keřem.

Tak jsem si dala týden pauzičku a vracím se vám zpátky, jak jsem slíbila. Mám předepsáno dopředu pár kapitol. Asi tak do padesátky, padesát pětky. Nechci z toho dělat žádný dlouhosáhlý příběh bez konce, tak doufám, že už brzy se mi podaří zakončit druhou knihu s nějakým uspokojícím koncem. Snad se dnešní kapitola líbila, jste rádi, že jsem se vrátila a dáte mi třeba koment nebo hvězdičku. Zvážila jsem všechno, co se stalo a rozhodla jsem se, že kvůli pár idiotům končit nebudu, takže buďte v klidu. Uvidíme se zase v další kapitole!

Vaše Tiranis!