Steve

Prohlížel jsem si záznamy, co mi dal agent Coulson do rukou a nestačil se divit. Kolik šíleností a vymožeností se dokázalo stvořit od doby co jsem zamrznul v ledu. Jistě, už nějaký ten pátek jsem zase v akci, ale stále si nedokážu na tenhle svět zcela zvyknout. Spousta věcí byla o dost jednodušší, když po sobě lidé stříleli jen obyčejnými zbraněmi a občané maloměst se nedokázali proměňovat v zelená monstra. „Tak pane Rogersi, budeme přistávat. Těšíte se?" „Jsem zde, abych plnil svou povinnost, pomáhal Americe. Jestli se těším? Nevím, možná spíš bojím. Kdo ví, co mě tam čeká." Ty poslední věty už jsem si mumlal jen tak pro sebe, že by byl zázrak, kdyby je Phil zaslechnul. „Tak dobrá, vzhůru do práce." S klepnutím přistálo malé letadlo na dráze a otevřela se jediná vrata, co vedla ven. „Držte se kapitáne, tady to není jako na zemi. Agentko Romanovová, toto je kapitán Rogers." „Těší mě." Usmál jsem se. Ta rusovláska nevypadala zrovna sympaticky. Spíš bych se jí bál, kdybych v sobě neměl super sérum. „Dobrý den. Volají vás na můstek, zahajují pátrání." S tou větou se otočila na Coulsona, který ihned odběhnul za svými povinnostmi. Nechal mě tady. A kam mám teď jít? Že by s tou agentkou? Už by odešla, kdyby na mě nečekala, ne? Přerušila můj pochod myšlenek pokývnutím hlavy. Dobře, takže tedy vzhůru do technického pekla.

„Způsobil jste tady celkem rozruch, když vás našli v tom ledu. Coulson málem omdlel nadšením. Už se vás ptal o podpis na ty jeho kartičky?" „Kartičky? Jaké?" O čem to tak žena mluví? Jaké kartičky? Proč se mi agent nezmínil? „Jsou ještě z války. Je na ně hrdý." U poslední věty se agentka lehce ušklíbla. Zřejmě je to tady spíš pro posměch. Ale co, mě by se taky smáli, kdybych řekl, že jsem jako malý sbíral známky a stále je mám doma pod postelí? Až nato, že to není tak úplně pravda. Všechno co jsem měl je už dávno pryč pohřbené pod nánosy času. Všimnul jsem si na příletová dráze muže ve středním věku. Rozhlížel se všude kolem sebe a vypadal dost nesvůj. Nebyl zdejší. Jako by mi někoho připomínal a když se pak otočil směrem k nám, hned mi to došlo. „Doktor Baner?" „Ah ano, dobrý den. Řekli mi, že tady budete taky." Měl jsem spousty otázek, ale prvně jsem vždy řešil to nejnutnější. „Prý dokážete tu kostku najít." Jako by doktorův úsměv trochu opadnul. „Nic víc vám o mě neřekli?" „Nic víc mě tolik nezajímalo." Pokývnul hlavou a připojil se ke mně a agentce při cestě k budově. „Musí to tady pro vás být zvláštní, tohle všechno." Rozhlédnul jsem se kolem sebe. Jistě, nedokázal bych tady obsloužit ani kávovar. Na druhou stranu je to tady až příliš podobné vojenským základnám, na kterých jsem strávil podstatnou část svého života. „Vlastně je mi to tady i blízké." Doktor byl celkem příjemný muž. I s těch pár slov, co jsme spolu pronesli, jsem měl takový dobrý pocit. Ano, s ním si budu rozumět. Naše rozpravy však přerušila agentka Romanovová. „Pánové, je čas jít do budovy. Za chvíli se vám tady bude špatně dýchat." U té poslední věty se zase tak křivě pousmála. „Tohle je ponorka?" Došel jsem blíže okraji a vykouknul přes palubu. Zvenčí to vypadalo jako námořní plošina, ale teoreticky bych si dokázal představit, že by se to potopilo. „Cože? Chtějí se se mnou ponořit v natlakované plechovce?" Ta nejistota v doktorově hlase šla cítit i přes klidný výraz v jeho tváři. Asi by to nemuselo dopadnout nejlépe. V tu chvíli začala voda kolem okraje lodi vířit a celá plošina, jako by se začala zvedat nad vodní hladinu. „Ach ne, je to ještě horší." Kouknuli jsme se s doktorem na sebe a oba naráz se rozešli s agentkou dovnitř. Nemám rád velké výšky. Po zážitku, kdy můj kamarád Bucky zamřel po pádu z jedoucího vlaku do hluboké propasti se mi každá výška spojuje s jeho smrtí. Nesu za to vinu a navždy si budu vyčítat, že jsem ho nezachytil včas. Pospíšil jsem si raději za svými dvěma nynějšími kolegy dovnitř a neohlížel se za vzdalující se vodní plochou.

Procházeli jsme spoustou chodem z nichž všechny vypadaly stejně. Kovové trubky po stěnách a spousta kabelů, světel a páček. Být to na mě, určitě bych tu věc ve vzduchu neudržel. Po pěti minutách procházení těmi stezkami mi bylo hned jasné, že jsem ztracen. Budu se muset pohybovat jen ztěžka podle záchytných bodů. Možná by mi mohli poskytnout nějakou mapu?

Došli jsme přes tmavé chodby do naopak prosvětlené prostorné místnosti. Byla tu opravdu velká spousta lidí za počítači a cosi nepřetržitě ťukali do klávesnic. To musela být centrála. Teď už jen najít našeho kapitána. Jestli se nepletu, jmenovat se Fury. Dovolil jsem si na malý okamžik zpomalit krok a vzdálit se tak od agentky Romanovové. Pohled na celou místnost byl impozantní. Připomínalo mi to trochu základnu našeho útočného týmu za druhé světové, ovšem my jsme neměli takový luxus. Prostor prakticky bez zdí, pouze vysklený, aby se dalo vše pohodlně řídit, působil dojem ještě rozlehlejší místnosti. Kolem dveří stály většinou nějaké hlídky v modrých kombinézách a hlídaly průchody. Bylo vidět, že se zde doktoru Benerovi nijak zvláště nelíbí. Popravdě ani mě nebylo dvakrát do zpěvu při pomyšlení, že by tento kolos padal k zemi. Lidé kolem se spolu dorozumívali malými komunikátory za pravým uchem. Dohromady jsem nechápal nic, co jednotlivý z nich říkal, ale vypadalo to, že jde vše dobře. Nebudu předstírat, že jsem tomu někdy rozuměl. Ani za své doby jsem s Howardem nedokázal držet krok, jakmile se rozpovídal o svých přístrojích. Tohle pro mě byla je a navždy bude španělská vesnice. Uprostřed té mely stál na vyvýšeném místě u jakýchsi obrazovek černoch v černém plášti. Samotný Nick Fury. Měl pravdu, může mě překvapit. Z peněženky jsem vytáhnul deseti dolarovou bankovku a namísto pozdravu mu ji vtisknul do ruky. Nebylo třeba slov, oba jsme věděli, co tím myslím. Sešel jsem po pár schůdcích níž, abych se pořádně podíval na ty neznámé technologie. Tohle by mi asi těžko prodali v elektronice. Jak tak koukám, S.H.I.E.L.D. zřejmě nemá nouzi o finance. Anebo je bere z tajných zdrojů. Raději to nechci vědět, ještě bych se odradil od nového úkolu. Díval jsem se zrovna na jednu z obrazovek, když jsem zaslechnul mě lákavou debatu. Vydal jsem se jejich směrem. Jak je vůbec možné kontrolovat něčí mobil? Není to narušování osobních práv člověka? Budu si muset s Furym vážně promluvit.

Tak jsem zase zpět! Ano, vím že je teprve 5 hodin ráno, ale nějak prokrastinovat musím, jinak bych se musela začit učit do informatiky a to se mi fakt nechce. Co tomu říkáte? Budu ráda, když mi napíšete, jaký z toho máte dojem a pokud se vám to líbilo, tak že byste mi dali nějakou tu hvězdičku. Tak zase někdy!

Vaše Tiranis!