Steve

Přistavil jsem motorku k obrubníku a pomalu sesednul na pevnou zem. Nebylo třeba spěchat, byl jsem tady skoro o půl hodiny dřív. S ujištěním, že jsem vše řádně zabezpečil, jsem se vydal do útrob malé kavárny. Byla nenápadná a hezky zařízená. Barvy ladily do příjemně béžových tónů a stoly i židličky byly posazené téměř u země. Chápal jsem, proč si Stark vybral zrovna tuhle kavárnu. Byla jako vystřižená z mojí doby. Dokonce i z rádia hrála stará jazzová hudba a servírky kolem měly prošívané bílé zástěry. Připomnělo mi to až bolestně moc pravdu, že jsem to vše ztratil. Postupem času mi ale začalo docházet, že toho nelituju. Zachránil jsem přeci svou dobu a nyní mohu spolupracovat s neskonale silnou skupinou stejných odvážlivců, jako byl já sám.

Posadil jsem se dozadu až do rohu kavárny a koukal se z okna. Na ulici bylo plno hluku, lidé se předháněli a každý s telefonem u ucha se hnal jako splašený za svým cílem. Tohle místo naproti tomu bylo jako zastávka v čase, taková brzda, kde se dá na chvíli zpomalit a vnímat krásu dne. S úsměvem jsem stočil pohled ke dveřím a pozoroval, jak sem a ven proudí rodinky s dětmi. Byl jsem tady vlastně jediný úplně sám. Nasednou jsem měl takový divně nepříjemný pocit. Posmutněle jsem stočil zrak raději do nápojového lístku, stahujíc koutky úst příkře k sobě.

Za mojí doby, zkrátka jsem nebyl příliš žádaným kandidátem u žen. Kterákoli by nade mnou ohrnula nos a odešla co nejrychleji pryč. Vypadal jsem jako nedorostlé dítě, malý špunt, co ho nechtěli v dětství krmit. A když jsem se pak stal Kapitánem Amerikou, byl ze mě jen šašek, co skákal po jevišti a mlátil Hitlera do obličeje. Peggy pro mě byla vždy dobrou přítelkyní a když jsem se rozhodnul, že ji někam pozvu, zamrznul jsem v ledu. Asi to bylo znamení. Rogers má zůstat sám, ale teď je úplně jiná doba, smí se prakticky cokoli. Třeba mi bude souzeno najít někoho pro život v téhle spěšné době.

„Eh, neruším?" Zmateně jsem vzhlédnul od lístku a málem se mi na chvíli zastavilo srdce. Tony, on vypadal...prostě jako Howard. Měl jsem dojem, že mám vidiny. V tom flísovém obleku s motýlkem a leštěnými boty...prostě jako by přede mnou skutečně stál můj starý přítel se svými vždy dokonalými vlasy a knírkem, s typickým Starkovským úšklebkem a vždy výstižnou narážkou. „N-ne, jistě že ne. Posaď se, ahoj." Tony se upřímně zasmál mému zmatenému chování, ale nakonec se posadil na židli proti mně. „Chápu, proč jsi to tady vybral. Bylo to kvůli mně, nebo to tady máš jenom rád?" Pozorně jsem se díval, jak brunet vykouknul zpoza lístku a mává na servírku kousek od nás. „Nikdy jsem tady nebyl, ale Jarvis říkal, že by se ti tady mohlo líbit. Dokonce jsem se na to i oháknul, tak si toho važ vojáku." Krátce se zasmál, než k nám docupitala mladá zrzka s blokem a zářivě růžovou tužkou. Tony jí nadiktoval dlouho sáhlý seznam dobrot a nápojů, co tady hodlá zkusit a já si objednal jen kávu s mlékem a věneček. „Kde jsme to skončili? A, už vím, tak jak se ti tady líbí?" Usmál jsem se a rozhlédnul se znovu po již známém interiéru. „Je to tady opravdu moc hezké. Připomíná mi to staré dobré časy." „Ano, tak nějak to tady taky má vypadat. Tetě by se tady líbilo." Pozvednul jsem zvědavě jedno obočí. Tony nikdy moc o své rodině nemluví a když už začal sám, rád bych slyšel i něco víc. „Znáš ji Steve, myslím Peggy. Už jsem za ní strašně dlouho nebyl. Má se dobře?" Při zmínce o Peggy se mi zase stáhnula tvář do posmutnělé grimasy. „Je to s ní čím dál horší. Mívá i světlé dny, jenže většinou si už ani nepamatuje kdo jsem. Víš, že o tobě často mluví? O malém Tonym, co jí Howard slíbil, že jí ho brzy přivede ukázat." V té divné kaluži pocitů, co se odehrávala za Starkovou maskou jsem se nedokázal vůbec vyznat. Cvíli tak zavládlo ticho, kdy jsme oba byli ponořeni ve svém světě. Vyrušila nás z přemítání až obsluha s tácem plným dobrot, že se to skoro nevlezlo na stůl. „Dobrou chuť pánové." Popřála nám a zase byla pryč.

Jídlo bylo výborné. Chuť těsta s polevou i krémová náplň s pudingem se mi rozlévala na patře v dokonalých tónech sladkosti a blaženosti. I káva byla výborná a já si byl jistý, že tuhle kavárnu jsem nenavštívil naposled. „Tak co Steve? Povídej, přeháněj." „Co bych ti měl říct, už jsem ti všechno řekl včera." „A co nějaká holka, hm? Chodíš teď s někým Rogersi?" Stark nahodil svůj všeříkající rentgenový pohled a já byl v háji. Nedokázal jsem mu ani zalhat. „Ne, teď s žádnou nechodím." „Tak s klukem?" Černá káva se mi zadrhla v krku, vytřeštil jsem oči a málem Tonymu zničil oblek, jak jsem se začal dusit. „C-cože? Chceš mě zabít Starku?" Ten se začal jenom smát a kousnul si do nějakého čokoládového zákusku. „Ne, myslel jsem to naprosto vážně. Má Kapitán Amerika nějakého svého hošana?" Zvesela se zakřenil a nespouštěl ani na sekundu pohled z mé tváře. Měl jsem dojem, že si ze mě dělá srandu. Slyšel jsem, že je dnešní doba benevolentnější, ale že až takto? Co vše smí jinak orientovaní v této době? „Ne, skutečně nemám žádného...hošana. Co ty, že se tak ptáš?" Tony si dotčeně položil ruku na hruď a zadíval se na mě jako ublížené štěně. „Já mám přece Pepper!" „Ale prosím tě, netahej mě za nos. Ani spolu prakticky nebydlíte, to mi nevymluvíš. Slyšel jsem ty hovory a viděl vás se bavit, vy dva spolu rozhodně nejste." Na to Tony zareagoval až překvapivě klidně. „Fajn, máš pravdu. Je to jen mediální berlička. Vlastně mám vyhlýdnutýho jednoho hezkýho blondýna."

Svět se mi na chvíli zaseknul, než se začal dál točit. Nikdy bych nečekal tak otevřené přiznání od někoho jako je Stark a už vůbec bych nečekal, že to řekne tak nenuceně, až ledabyle, jako by si právě objednával džus někde u baru. „Aha, a nebude žárlit, že seš tady teď se mnou?" „Možná." Tony mě vyváděl z normálu. Tím jak bezstarostně to všechno říkal, jak lezce o tom hovořil, o někom, kdo není jako ostatní, kdo není normální. „Ale Steve, co ten zmatený výraz? Nikdo ti neřekl, že máme svobodu?" Tony se zase zasmál, jako by skutečně o nic nešlo. Jasně že mi řekli, že je svoboda, ale o tomhle se nikdo nezmínil. „T-tím chceš říct, že tě nesebere policie, když přiznáš, že jsi...gay?" Tony stuhnul a vážně se mi podíval do očí. „Steve...policie? Tobě o tom vážně nikdo neřekl? Homosexuálové se můžou společně i brát a mít děti, nebo třeba kočku. Nikdo tě zavírat nebude, tedy pokud ještě nejsi pod hranicí 18ti let, pak jsou tam nějaké menší problémy." Koukal jsem naprosto fascinovaně a zmateně do očí bruneta, ale v hlavě jsem byl někde úplně jinde. Byl jsem doma, spousty let zpět.

Flashback

Stál jsem s batohem přes rameno na zápraží našeho rodinného domku. „Tak jdeš?" „Steve já ti fakt nevím." Menší brunet s nekonkrétní tváří táhnul kufr za sebou a pořád se zastavoval v cestě. „To si jen tak dovedeš domů někoho cizího a rodiče s tím budou v pohodě?" „Prosím tebe, copak si nemůžu vzít na prázdniny k sobě kámoše? Tak honem, než nám vystydne mámina večeře." Převzal jsem si od přítele kufr a vešel do domu. Na chodbě bylo zhasnuto, ale z kuchyně šlo slyšet rádio a hlasy povídajících si rodičů. Naznačil jsem brunetovi, že má být potichu a vydal se do kuchyně sám. „Mami! Tati! Jsem doma!" Jen co mě máma zmerčila, odložila pánev stranou a běžela mě obejmout následovaná tátou. Chvíli jsme se společně mazlili v klubíčku, než mě oba pustili a já si nervózně odkašlal. „Mami, tati, přivedl jsem si kamaráda. Mohl by tady na prázdniny být s námi? Než začne semestr. Slíbil mi, že se společně koukneme na matiku a fyziku a nebude tady překážet, fakt!" Vzájemná výměna pohledů a menší zaváhání, než se máma usmála a přikývla. „Tak tohle je ******." „Rádi tě poznáváme." Máma se mile usmála a vtáhla si šokem ztuhlého bruneta do náruče. „Dáte si knedlíky s borůvkami kluci? Máte po té cestě určitě hlad."

Toho dne večer

Brunet se nahoře zabydloval v mém pokoji a já šel dolů ještě pro sklenky vody, kdybychom měli žízeň. Z kuchyně se stále linuly tlumené hlasy rodičů. „Mami? Vy ještě nespíte?" „Steve! Drahoušku, co ty tady?" Máma byla napnutá v ramenou a táta se nenuceně koukal z okna. „Tak co jste řešili takového, co nesmím slyšet?" „Synku, máme o tebe jen starosti. Vždycky budeš náš malý kluk, ale dospíváš nám rychleji a rychleji, až mám dojem, že to nestíháme chápat." „Stevie, broučku, musím se tě zeptat...ty a ******, je mezi vámi něco víc?" „C-co? Jasně že ne!" „Zlatíčko, nám to říct můžeš. Vidíme ti to na očích broučku a on je moc hezký milý kluk, jen...dávej si pozor, ano?" Neznatelně jsem přikývnul a s vodou zapomenutou v propadlišti dějin jsem zmizel zpět nahoru.

Konec flashbacku

„Steve posloucháš mě?" „P-promiň, trochu jsem se zamyslel." Vlastně si nepamatuju, že bych tuhle vzpomínku měl. Nikdy se nestalo, že by byl táta milý na nějakou mou návštěvu, většinou jen pil a házel věcmi. Jen na svátky se vrátil zpět do své laskavé podoby a dokonce se mnou stavěl sněhuláky a zdobil stromeček. Nepamatuji si na toho bruneta, na jeho jméno ani na ten večer, zkrátka na nic. Jako by to byl a zároveň nebyl můj život. To je tak divné. „Promiň Tony, já...musím už jít. Musím ještě něco zařídit." Krátce jsem na něj mávnul, na stůl položil deset dolarů a zmizel z kavárny pryč. Musím teď chvíli přemýšlet.

Moc se všem omlouvám! Včera jsem vydala špatnou kapitolu. Divné, že se nikdo z vás neozval a neřekl mi, že mu to nějak nesedí. Nicméně jsem si toho teď všimla a hned vám sem dávám opravenou část. Sorry ještě jednou! Snad se i teď bude kapča líbit. Je to ta speciální dlouhá, co jsem tak vytrvale slibovala. Dejte mi za ni hvězdičku a koment!

Vaše Tiranis!