Bruce

Další bezesná noc. Ležel jsem na tvrdé slaměné posteli a koukal se z okna ven. Bílý měsíc se jako titán vyjímal na obloze a hvězdy kolem něj jen tančily. Dozajista to byl krásný výhled. Tady v Kalkatě jsem viděl takový každou noc. Jsme s tím bílým kolem jako staří dobří známí. Zná mé tajemství lépe než ostatní. Svítí mi na cestu, když se procházím zpustlými ulicemi chudinské čtvrti.

Zmučeně jsem se posadil na posteli. Dneska zase neusnu. S hlasitým povzdechem jsem si vzpomněl na Clinta a Thora, kteří jen co padli do postele, byli schopni svým chrápáním zbořit stěny domu. Neúmyslně se mi tak na obličeji usadil lehký úsměv. Je pravda, že mi ta parta šílenců, podivínů a bohů chybí. Možná bych mohl na pár dní odjet, jen na návštěvu, a pak se zase vrátit zpět ke svému nevýraznému dobročinnému životu tady v Asii. Pokýval jsem hlavou, ano to nezní tak špatně. Postavil jsem se s tím, že když stejně nemohu spát, budu moci alespoň udělat něco užitečného. Vytáhnul jsem zpod postele starý batoh a pořádně z něj vyklepal prach a špínu. Ze skříňky v rohu jsem si sbalil tři hezčí košile a kalhoty, nějaké to spodní prádlo, ponožky a lakýrky. Nikdy nevím, kam se můžu dostat, ne? Pak už jen stačilo přihodit doklady a zubní kartáček. Sbaleno. Zítra ráno se svezu tramvají do centra a tam už mne snad nasměrují, kudy k letišti.

Po balení ale stále zbývalo dost času, času normálně určeného na spaní. Jenže mě je spánek neznámý. Poslední noci jsem téměř nespal, nedokázal jsem to. Pokaždé, co zavřu svoje unavené oči a jen na chvíli si usmyslím, že třeba chci i usnout, ulevit pálení očí a tepající bolesti v hlavě, přižene se mi do snů ta zelená příšera. To monstrum mě nutí koukat se na činy, co jsem spáchal, vraždy, které jsem učinil nebo zavinil. Tolik trpících vyděšených tváří.

Potřepal jsem dostat ty vzpomínky z hlavy. Obul jsem si staré kecky a s klíči v ruce za sebou zabouchnul dveře činžového bytu. Ne že by ten primitivní zámek zadržel jakéhokoli zloděje, je tam spíš pro psychické bezpečí. Tak jako si dáváme na mobil zámek, i když jde ten malý přístroj hacknout zmáčknutím jednoho tlačítka. A mnohem víc. Jsem si jistý, že v případě útoku by se nade mnou teď dokázal zjevit quin jet s Romanovovou a Starkem.

Sešel jsem kamenné schody do užší uličky mezi domy a mířil si to k terase. Je to takové místo kousek odsud, kam chodí jen velmi málo lidí. Je tam krásný výhled na noční oblohu a hvězdy jsou tam jasné jako sluneční světlo. Se starým stříbrným přítelem vysoko na obloze jsem se usadil na kamennou zídku a jen se kochal výhledem. V tom nočním tichu, kde ani houkání aut a celkový hluk města nešel téměř slyšet jsem se zcela uvolnil a nechal stres odplout pryč, jako lavina emocí. Po tvářích se mi začaly kutálet slzy úlevy. Bylo to jako říct dlouho zadržovanou pravdu, osvobozující.

Cítil jsem, jak se mi na kůži napíná látka světle modré košile. Jak pásek kalhot vrže pod třecí se kůží. A pak všechno oblečení povolilo. Pravidelné švy pevně stmeleny tenkou nití nevydržely nápor a odkryly zelenou kůži. Cítil jsem, jak se ponořuji do hlubina nechávám své vědomí konečně odpočinout, alespoň na chvíli, na malou chvíli.

Probudil jsem se ráno pod kamennou zídkou. Celou noc jsem musel být tady. Hulk zřejmě propadnul krásnému výhledu jako já a alespoň pro jednou nic nezbořil a nikoho neporanil. Byl jsem rád. Byl jsem opravdu nevýslovně rád, že se to odehrálo takto, tak klidně. Ani já nemám dost sil, abych jej držel navždy. Čas od času jej musím nechat se vyvenčit. Naštěstí pro tentokrát to byla jen klidná procházka v parku.

S úsměvem na odpočaté tváři jsem se zvednul ze země a vydal se k sobě do bytu. Letím přece do New Yorku!

Tadá! Trochu divná, ale celkem emotivní kapitola, tedy alespoň pro mě. Když jsem ji psala, cítila jsem se opravdu špatně a tahle kapitola mě úplně uvolnila a svým divným způsobem i rozveselila. Ať už jste se při jejím čtení cítili jakkoli, ráda bych to věděla. Tak mi něco napište, hoďte tam hvězdičku a podpořte mě trochu, ať vám sem co nejdřív dám i tu dlouhou Stevovu kapitolku. (mrk mrk)

Vaše Tiranis!