Tony

Zrovna jsem dodělal poslední detaily nového obleku. Byl zcela hotový, nadupaný a nepřekonatelný. Ať si říká kdo chce co chce, ale tohle je nová éra techniky. Oblek, co sám doletí k majiteli a seskládá se přímo na jeho těle. A teď už konečně i bez trvalých poškození lidského těla. To chce oslavu! Scházel jsem po schodech dolů do sklípku, když mi začal zvonit telefon. Happy? Co ten chce? „Šéf bezpečnosti?" „Cože? Hele nemám teď čas na blbý fórky. Mám tady důležitou práci." „Prudit lidi?" „Jako Iron Manův bodyguard jsem byl všem pro smích. Nechal jsem toho, abych si zachoval čest. Teď mám důležitej úkol. Chráním Peper." Zasmál jsem se. Jeho momentální práce je pro smích snad ještě víc, ale říkat mu to nebudu. „Co ted vlastně děláš?" „Hlídám Peper. Má teď schůzku s nějakým fakt hezkým vědcem. Známe ho. Je to Oldrich Kilian. Potkali jsem ho při té operaci v 99. Bylo to myslím..." „...ve Švýcarsku. Jo. Žádnýho takovýho si nepamatuju." „Pochopitelně, když to není kozatá blondýna. Hele Peper je poklad, měl by sis ji hlídat." Protočil jsem očima. Byl jsem podrážděný z toho, jak si pořád všichni myslí, že s Peper jsme spolu. Je to jen hloupá přetvářka, co jsme společně vymysleli, abych se zbavil těch nahých blondýnek, co mi věčně zasypávaly hotelové postele. „Hele na tohel nemám čas Happy. „Ne, poslouchej! Prvně to bylo v pohodě, ale teď je to divný. Ukazuje jí nějaký divný věci. Nějakej obří mozek." „Obří mozek? Hele kámo, nespadl jsi na hlavu?" „Hele prostě mi věř, ok? Rychle sem přijeď." „To není potřeba. Pošli je na drink, platím to. Zabezpeč budovu a nech to plavat, já mám teď jinou práci." „Měl by ses víc zajímat o to, co se tu děje." „Pá pá Happy!" Naštvaně jsem típnul mobil a fláknul s ním o desku stolu. Sakra jak mě tohle může vytočit. Navíc Pep dobře ví, jak se ta naše šaráda má, takže je to naprosto v pohodě a může si klidně na rande zajít! Měla by to Happymu říct taky, jelikož už mě ty telefonáty začínají pěkně štvát. Kdyby byly alespoň ojedinělé, ale on mi kvůli tomu volá ten hňup každej den! Na Pep někdo divně koukal. Pep někomu dala svý číslo! Pep někdo ukazuje obří mozek! A dost! Já mám svůj život a tohle je jen přetvářka. Dodělal jsem oblek, je čas slavit, ne se zabývat otravným šéfem bezpečnosti a svou hranou přítelkyní. A na oslavu se hodí........bílý. Jo, nějaké kvalitní, třeba tramín, nebo rulandské?

Oslava byla famózní. Hodil jsem do sebe skoro půl flašky a pak si i hezky zacvičil. Všechno šlo jako po másle, než dorazila má asistentka a vedoucí mých firem- Peper. „Tak jak bylo s Kilianem?" „C-cože? Jak o něm víš?! Necháváš mě špehovat?!" „Ne, jen...Happy. Měla bys mu to říct." „A nebo bys to měl udělat ty. A vůbec, není důležitější, abys to řekl té tvé ultra tajné známosti, u které nesmí vědět, kdo to je?" „To sem nepleť. Jen...dává mi to zabrat. Happy je dotěrnej a pořád mi volá a já už fakt občas nemůžu. Zkazil mi i radost z novýho obleku." „Máš nový model? Kolikátý to je, patnácký?" „Spíš čtyři a dvacátý, ale byla jsi blízko." Usmál jsem se, ačkoli mi do veselí příliš nebylo. Byl jsem neskutečně ospalý, nespal jsem skoro tři dny a dnešek byl opravdu náročný. „Jdu si udělat něco k jídlu. Koukám, že tys už jedl." Mávla mi na rozloučenou a zmizela schody do patra. Zmoženě jsem dopadnul do křesla a promnul si obličej. Jak těžké by asi bylo mu prostě zavolat. Už se přece známe nějakou dobu, bavíme se. Na misích jsme vždy sehraní, a dokonce už se ani tak nepopichujeme. Měl bych mu napsat? Pohled jsem stočil ke stolu. Na kovovém povrchu ležel mobil, propisky a jedna rozpitá flaška bílého vína. Ne, dneska ne. Třeba zítra, to už budu plně střízlivý. Prostě se na to vyspím. Neříká se, že ráno je moudřejší večera?

Tu noc jsem se převaloval v posteli a nedokázal za boha usnout. Jako bych cítil, že něco není v pořádku. A už je to alespoň týden, co takhle nemůžu spát. Tedy...spánek se mi vyhýbá už od New Yorské invaze, ale poslední týden cítím něco strašně nepříjemného na hrudi. Jako by mě mé tělo varovalo před blížící se katastrofou. Měl bych si zajít do lékárny pro nějaké prášky na spaní, nebo z toho za malou chvíli zcvoknu.

Nedělní kapitola z pohledu jednoho z našich dvou hlavních hrdinů. Hezky to vyšlo, že? V sobotu Steve a v neděli Tony. Ani jsem to popravdě neplánovala. Doufám, že se líbila a pro ty, kdo si u těch kapitol pouští filmy, musím upozornit, že si je musíte trochu v hlavě upravit, jinak by to nedávalo moc smysl. Sama si tvořím takový upravený svět plný mých oblíbených shipů ve své hlavě. Těším se osobně, až příjde na řadu Infinity War, tam mám epické ship-scény. Doufám, že postupem času se tam dopracuju a že d té doby neumřu, protože mám poslední čtyři dny hrozné bolesti hlavy a pořád se mi chce spát. Všichni se držte, čtěte moje povídky, hlasujte pro moje kapitoly, pište komentáře, sdílejte moje příběhy s přáteli a rodinou, sledujte mě na Wattpadu, Pinterestu ... No prostě dělejte všechno, co jen jde. Času máte teď na to dost, tak nemáte výmluvu. Hi hi hi.

Vaše Tiranis!

PS: Mám teď opravdu hodně času, tak pokud chce někdo pokecat, napište mi na Messenger, Pin, nebo sem do zpráv.