Thor

Nebeská oblaka se začala halit zpět a portál mého bratra mizel stejně, jako se před pár hodinami pompézně otevřel. Náš druh v boji ovšem nebyl ke spatření. S potemnělými myšlenkami na statečnou oběť padlého přítele jsme stále s ostatními hleděli do záře slunečního svitu. Z čiré nicoty se začala na obloze zjevovat jakási klesající silueta, jež se rychle blížila k povrchu zemskému. Těžký předmět tvaru lidského. „To je ale prevít." Pohlédnul jsem na svého přítele s odolným štítem. Jeho tváře janě zráčily čirý úsměv a hřejivé potěšení. Stačilo však jen na malý zlomek času sledovat padající tělo a bylo nám jasné, že Antonymu se něco stalo. „Vůbec nezpomaluje." Už už jsem chtěl vzletět do oblak švihem svého magického kladiva, když v tu ránu zachytil kovového muže ve vzduchu mohutný zelený přítel. Jedním skokem byl i s bezvládnou skořápkou promačkaného kovu u nás a Starka položil na úhledně rovnou cestu. Ihned jsme se s Kapitánem rozeběhli k ležícímu muži. Přetočil jsem jej na lopatky a sejmul mu přilbici z tváře, zatím co Steven vyděšeně přihlížel. Mám dojem, že to poplašení bylo nadmíru silné. Až příliš na pracovní vztah věčně se hádajících kolegů. Zlatovlasý se přiklonil k bezvládnému a zkontroloval životně důležité funkce. Se ztěžklou dlaní přejel po pevném korpusu hrudního krytí, na které složil svou hlavu. Všechny nás zachvátil opravdový žel. Dny vousatého génia zřejmě sečetly kněžky. Zelený obr se v tu chvíli napřímil a jakoby vzpurně zařval na ležícího druha. Jako by se chtěl postavit lidským zákonům a........stalo se nemožné! Víčka padlého hrdiny se v mžiku rozevřela a dovolila očím znovu spatřiti světlo světa. „Tony!" „Grrrrrrraaaaahhhhh." Kolos mocně vyřvával svůj velký úspěch do světa. Byl jsem upřímně šťasten. Vrátil se nám duch hrdiny, jež měl ve Valhale na věčné časy hodovat. „Klid chlape. Co se stalo? Doufám, že jste mě nelíbali." Potěšen skutečností, že Antony je zpět mezi živými, jsem vzhlédnul k obloze a tiše, v duchu, děkoval kněžkám. „Vyhráli jsme. Vyhráli jsme!" Rogers pomohl Antonymu na nohy a silně jej stisknul ve svém objetí, jak jen to přes silný kov mohlo jít. „No tak super! Sláva! Ale zítra si dáme volno. Zítra nemakám. Jedli jste někdy švarmu? Dvě ulice odsud je bistro, kde ji dělají. Neznám to, ale chci to zkusit." Ach dobrý to železný muž se svými nerozumnými nápady. „Ještě jsme neskončili. Můj bratr se stále nachází uvnitř Starkovy věže." Stočil jsem svůj pohled oním směrem. Divá rusovlasá agentka musela být tam. Snad Lokiho zadrží do našeho příchodu. „Dobře, ale pak na ni zajdem."

Tak jsem zpět jako teď každý den. Bohužel trochu kratší kapitola, ovšem nevěděla jsem, jak plynule pokračovat. Doufám, že se líbila a dáte mi sem nějakou tu hvězdičku a komentík. Budu se těšit!

Vaše Tiranis!

PS: Všimli jste si taky, jak ten příběh rychle odcípá, když je teď ta karanténa? Mě příjde, že tak rychle jsem nevydávala a nepsala od doby, co jsem tady před rokem a půl cca začala psát jako úplný laik.