Tony

Oblek byl plně funkční. Úpravy byly hotové a měli jsme většinu úderného týmu Avengers. Možná je Fury parchant, ale nápad měl dobrej, přestože šílenej. Pomstím tuhle zemi a zabiju toho hnusnýho zmetka, i kdybych měl u toho chcípnout. Pomalu, ale jistě jsem se blížil ke své věži. Už z dálky šlo vidět, že něco není v pořádku. Na terase stála jakási divná mašina, co už z dálky svítila modrým světlem a za okny Toweru se míhala postava zeleného opláštěnce. „Váš obloukový reaktor jsem odstavil pane, ale ta krychle je už plně soběstačná." Sakra, to jsem čekal. Sletěl jsem níž a snažil se vyrovnaným hlasem na kterém nejde znát právě vzrůstající vztek říct nějakou rozumnou větu. Skutečně mě dost štvalo, že jsem musel mít zase pravdu. Nemohl si k sakru vybrat nějakou jinou věž?! To to musela být ta moje?! Vždyť Empire State Building je vyšší, než StarkTower! „Už je pozdě! Už se nedá zastavit! Chce nám něco ukázat. Nový vesmír." Tak jo, to stačí. Vystřelil jsem po tom stroji a vzápětí už poletoval dobrých deset metrů od ní. Periferně jsem zahlédnul bezvládné tělo doktora Selviga. Sakra práce. „Pane, ta bariéra je čistá energie, nelze ji narušit." „To jsem pochopil. Plán B." „Model 7 ještě není plně vybaven, může-„ „Stačí základní výbava, nemáme čas." Viděl jsem, jak mě ten zelenáč pozoroval zpoza proskleného prostoru v obývacím pokoji. Ideální místo. Přistál jsem na svém rozebíracím mechanismu. Oblek se začal postupně rozkládat na díly, až jsem tam stál zase jen v tričku a teplácích. Zkusím ho na chvíli zabavit, než se dostanu k baru. Pokud Jarvis nelže, jakože to ani neumí, jsou tam odložená čidla k mému novému modelu. Sice není úplně hotový, ale to se vstřebá......doufejme.

„Přišel jsi apelovat na mou lidskost?" „Ne, přišel jsem ti pohrozit." Stál stále v obývacím pokoji, to je přijatelná vzdálenost, alespoň prozatím. Začal jsem scházet schody, přitom ho stále po očku sledoval. Nemůžu se nechat zmanipulovat nějakým střeleným asgarďanem. „To sis měl nechat to brnění." „No, už je dost sešlý a ty máš taky jenom tu svítící hůlku." Co dokáže udělat z člověka „okřídlenou opici" jak řekl Fury. Úspěšně jsem se dostal až k baru a vytáhnul sklenici. „Dáš si?" „Zržování ti nepomůže." „Ne, fakt. Nedáš si? Já jo." Položil jsem sklenici na pult a odšpuntoval lahev. Během zátkování alkoholu jsem zrakem vyhledal své náramky a nenápadně si je nasadil. Se sklenkou whisky jsem pak vyšel zpoza baru a sešel pár těch schodů k němu. „Má armáda se blíží, čeho se mám bát?" „Avengers." Nastala trapná chvíle ticha s nechápajícími pohledy. Tak tohle mu Barton ještě vyslepičit nestihnul? Nebo o tom nevěděl? „No, tak si říkáme. Jsme jakože tým nejmocnějších hrdinů světa." „Ach ano, viděl jsem." Bože, je fakt dobrej. Neznám nikoho, kdo tak přirozeně oplývá sarkasmem. „jo, trvá nám to trochu dýl, než zaberem, to uznávám, ale zkus si to spočítat. Tvůj brácha, polobůh. Super voják, legenda co je pořád ještě dost živá. Chlap který dokáže vzteky zezelenat. Párek elitních zabijáků a ty, drsňáku, jsi je dokázal všechny nasrat." Ten jeho posazený sebevědomý hřebínek sletěl hned poté, co jsem zmínil toho jeho bráchu. Ale proč vlastně, vadí mu to? Vadí mu jeho bratr? „To byl plán." „Ne moc dobrej. Až dorazí, počítej, že po tobě půjdou." „Mám armádu." „My máme Hulka." „Ten vám ale, pokud vím, zběhnul." „ty to nechápeš. Nebudeš tu šéf. Ať už to celý dopadne jakkoli, žádnej trůn tě tu nečeká. Možná tu tvoji armádu nezvládnem, ale pořád tu ještě budeš ty. A i když zemi neochráníme, tak ji rozhodně pomstíme." Obličej toho naproti mně tvrdnul, až se nadmíru zamračeně šklebil. Zřejmě měl pocit, že pomalou chůzí a intenzivním pohledem do očí, mi nažene strach, ale to se pletl. Nehnul jsem se ani o milimetr a ještě si drze přihnul ze sklenky. „Tví přátelé po mě nepůjdou. Budou mít dost práce s tebou." OK, takže ze mě chce udělat svého poskoka? Tou holí? Fajn, možná se trochu bojím. Milimetry od mého hrudníku se modře blýskala ta tyč. Ale.....nic se nestalo. Působí na dotyk? Konečně je ta zatracená nehoda k něčemu dobrá! Ten jeho nechápající výraz i poté, když to zkusil podruhé a potřetí. Měl by se vidět. „Co, jak to děláš?" „Asi mírná disfunkce, to není nic výjimečnýho. Jeden z pěti-„ A teď jsem ho nasral. Během chvilky mě čapnul pod krkem a mrštil se mnou skoro až k oknu. Sakra, kde se ta síla v takovém vyžleti bere?! Vyrazil mi dech, tedy skoro. Stěží jsem se nadechnul a postavil zpět na nohy. „Jarvisi, už to pusť." Ani mi nedal oddechovej čas. Zase mě chytil pod krkem a výhružně na mi vrčel do ucha. „Jarve, pusť to!" Sakra, ten má sílu! Vždyť mě jednou rukou zvednul do vzduchu, jako bych byl kilo mouky! „Start!" A vyletěl jsem oknem. Sakra, sakra, sakra! Padal jsem strašnou rychlostí z věže, ale tentokrát mě už nechránilo kovové brnění. Jarvisi sakra kde to vězíš?! Země se přibližovala až nebezpečně rychle. Slyšel jsem za sebou, jak cosi prorazilo už tak roztříštěné okno. To ne! To nestihne! Země už byla těsně pode mnou. Cítil jsem na zápěstích, jak mě obepínají kovové soustojí obleku. Zbývaly metry, když mě cosi srazilo z boku tak, že jsem dopadnul do relativně měkkého prostředí. „Starku? Jsi v pořádku?" „Rogersi?" „Jo. Čekals někoho jiného?" Zachránil mě. Tak to mě praštěte palicí, on mě vážně zachránil? „Díky Steve." V té chvíli vystřelilo do oblak jasně bodré světlo. „Jasně, armáda. Sejdeme se v park avenue! Přivedu je tam." A s tím jsem se nechal zcela pohltit zbrojí a zmizel ve vzduchu.

Tadá! Líbí? Budu ráda za komentíky a hvězdičky! Tak mě trochu podpořte. Ani nevíte, jak je frustrující sem dávat další kapitolu, když tu minulou označilo jen asi pět lidí. Tak doufám, že tady přibydou alespoň komenty!

Vaše Tiranis!