Steve

„Mluvil jsem s Natashou a Clintem. Zmínili se o vysoké škole a řekli, že mi to máš vysvětlit sám. Tony... je tady něco, co bych měl vědět?" Nebyl jsem si jistý, jak se brunet zachová. Ještě dnes nad ránem jsem jej rozžhavil do běla a málem se neubránil spršce hněvu a teď se to může stát znovu. Sice jsme teď u Clinta, takže alespoň místo pod střechou mi zůstane, ale to nezabrání Tonymu, aby případně během okamžiku rozhněván zmizel i se svým oblekem někam čert ví vlastně kam. „O vysoké? A co s ní?" Jeho hnědé oči uhnuly stranou a začal zase mlátit sekyrkou do špalků. Jeho hlas zněl sice velice klidně, ale chování naznačovalo opak. Drobné sekavé pohyby, ta nejistota vepsaná za perfektní maskou, jen detaily, které mi ale dovolil zaznamenat do své paměti. „Tony prosím. Je to pro tebe důležité, že? Chci znát tebe celého, i kdyby s chybami a hloupou minulostí. A na tobě jde vidět, že ti na tom záleží." „To máš pěkně blbý kápo, vždycky nedostaneme, co chceme." Na další švih rozpůlil dřevo v půli a natahoval se pro další kousek co byl na hromadě za jeho zády. Odvážil jsem se přistoupit o něco blíž a opatrně mu sebral nářadí z pevného sevření. Chtěl jsem odpovědi, ale nehodlal jsem jej nutit. Slíbil jsem mu, že mu už neublížím, a taky to neudělám. Budu doufat, že se sám otevře.

„Jmenoval se Steven Grant Rogers, bydleli jsme společně v pokoji na kolejích. Jen jeden jediný rok stačil k tomu, abych se do něj bláznivě zamiloval, poškodil jméno rodiny, a nakonec se sesypal jako domeček z karet." Díval se mi do očí, ruce volně podél těla ale v hlase něco, co mě k němu poutalo a nutilo mě tiše naslouchat. „Vypadal jako ty, jen menší, vyhublý a s tolerantní pokrokovou rodinou. Byli jsme oba ještě pubertální výrostci, ale bylo to skvělé. Nikdy jsem s ním nespal, a přece bych to nezměnil. Takhle mezi námi bylo něco víc než fyzická přitažlivost, chápeš." Cítil jsem, jak se jeho ruce zachytávají o mé zápěstí a zesilují postupně svůj stisk. Pohled medových studen hořknul a nabíral na intenzitě, přímo bolestné intenzitě, která se mi vpisovala přímo do srdce. „Chtěl být vojákem, pomáhat světu, změnit ho. Po státnicích odjel na frontu a já ho už neviděl. Centrála vypustila cvičné rakety, ale něco se pokazilo. Změnily směr." Odvrátil pohled stranou, jeho dech byl trhaný a mělký, jako by se měl každou chvílí zhroutit, přesto jeho dlaně tiskly mé ruce s takovou vervou, že jsem si byl jist, že tam po něm zůstanou ještě nějakou tu chvíli pořádné otlaky, ne-li modřiny. „Zemřel tam, byla to vina mého otce. Můj Steve tam umřel, našly se jen kosti. Zničilo mě to a já začal pít a brát drogy. Chtěl jsem zapomenout, vymazat to z paměti i ze svého srdce... nešlo to. Nikdy na něj nezapomenu." Vypadal teď tak zničeně, a přece se usmíval. Jeho „Steve", kluk ze střední a Tony, student vysoké školy. „Tony... to zní jako..." „... tvoje sny? Ano Steve, zní to jako tvoje sny. Ale tys mi umřel, tak proč tady teď stojíš?"

Bylo to absurdní, nemožné, nemělo to logiku. Zdály se mi sny o mě a Tonym v čase, který já jsem nikdy neprožil, cítil jsem, že jsem to já a zároveň mi nic nebylo dál než právě tohle. Brunet se mi vpíjel naléhavě do očí, jeho dlaně teď už nedrtily mé ruce, nýbrž látku mého trička. „Je to šílené." „Fyzicky nemožné." „Jsem to já... v těch snech. Vím, že jsem to já a jsem si jistý, že miluju bruneta, kterého jsem si pozval na prázdniny k rodičům." „Steve mě vzal s sebou k nim domů. Seznámil mě tam se svými přáteli Jamesem a Peggy. A pak mě utěšoval na lavičce v dešti, když jsem od nich utekl." „Tony... tohle přece nemůže být pravda." „Steve..." Přitáhnul jsem si jeho tělo do vřelého objetí, už nikdy jsem jej neplánoval pustit. Nevěděl jsem přesně, jestli blázním, nebo se mi to zdá, ale chtěl jsem to takhle nechat navěky. Ta vůně peprmintu, alkoholu, tabáku a levandulového sprchového gelu, jemnost jeho vlasů a podoba, všechny ty věci jsem už cítil, už jsem je prožil. Cítil jsem naléhavé sevření brunetových paží a byl si jistý, že on tím vším musel trpět ještě mnohem víc. „Ti Maximoffovi, znali jsme je ze školy, že? Pietra a Wandu." „Hmm, byli jste s Clintem ve fotbalovém týmu. Pitero byl náš přítel."

„Nechápu, jak to může být pravda. Zní to jako bychom se zbláznili." „Banner si to o mě myslí. Nechce se mu věřit, že bys to tehdy mohl přežít." Teď už jsme společně seděli na trávě kus od domů a koukali na čistě modrou oblohu nad námi. „Chci o tom mluvit s Thorem. Zapomněl jsem se jej zeptat během bitvy." Poposednul jsem si o něco blíž k zadumanému brunetovi a položil si hlavu do jeho klína. „Nepotřebuju vědět důvod, stačí mi, když se mi vrátí vzpomínky." Zase ten jeho nechápavý pohled, který je u něj tam vzácný a přeci mu tolik sluší. Skoro jsem až chtěl zvednout dlaň a dotknout se té tváře. „Ale vždyť by to byl průlom ve vědě. Cestování časem, dekádami. Co kdyby šla změnit minulost?" „Pak by se lidstvo nikdy nepoučilo." Přeci jen jsem to udělal a zajel prsty do těch měkkých kadeří. V paměti mi vyvstávaly nejasné obrazy jeho tváře, když ještě neměl tu dokonale upravenou bradku a tvář mu zdobilo spíš počínající strniště. Musel jsem uznat, že s věkem krásněl, ne že by nebyl nádherný už tehdy. „Pamatuješ si na den, kdy jsi odjel tím vlakem do tábora?" „...ne, bohužel." Starkovi se zaleskly oči, nebo se mi to možná jen zdálo v tom slunečním světle. Usmál se, jen trochu, žádná nacvičená grimasa, prsty si zapletl do mých vlasů zadíval se před sebe. „Než jsi odjel, přivázal jsi mi na prst bonbón na modré niti. Řekl jsi, že až se vrátíš, vyměníš ho za opravdový ze zlata a že si mě vezmeš, i kdyby se můj táta na hlavu postavil."

Měl tak krásný úsměv, nezáleželo, kolik v něm bylo bolesti, pořád byl krásný. V takové chvíli ticha, kdy po mě nikdo nežádal být kapitánem Amerikou, kdy nikdo nerušil s koncem světa nebo světovým mírem, v takové chvíli jsem se cítil více sebou, než v trikotu a s kapitánskou aurou. Tony nemá rád moje autoritativní já, je to až vtipné. Snad už od začátku mu moje Kapitánské postavení vadilo. Může to být tím, že jsem takový nebýval vždycky? Byl jsem tehdy, v nemožnu, před sérem a světovou válkou, jiný? „Slibuju, že si tě vezmu." „Ne, to ne." Tony se na mě usmál a zapřel se lokty o zem. Musel jsem natočit tvář do strany, abych na něj stále viděl. Takhle ve svitu slunečních paprsků vypadal spokojeně, odpočatě. „To já si vezmu tebe."
Zdravím! Tak jsem se po týdnu čekání rozhodla vydat další kapitolu. Abych pravdu řekla, jsem trochu zklamaná. Myslela jsem si, že když mě všichni bombardujete dotazy o tom, kdy vyjde třetí kniha, tak že pak budete nadšeně komentovat nebo hlasovat. Děkuju oběma lidem, co mi dali na minulou část hvězdičku a děkuju všem, co ochotně napsali komentář. Ano, čtete správně, dostala jsem od vás krásné 2 hvězdičky a to tu kapitolu četlo 14 lidí. Alespoň ale vím, že se mám v čem zdokonalovat, když mám tak mizerné hodnocení. Nebere tohle prosím jako negativní stížnost, spíš jako informativní slůvko autorky.
PS: Onlouvám se, že je dneska ta kapitola jako z cukru. Dostala jsem sentimentální chvilku😅.
Vaše Tiranis!