Pietro

Seděl jsem na tvrdé dřevěné podestýlce v malém šedě omítnutém pokojíku bez jakéhokoli dalšího nábytku. Nesnášel jsem to tady. Nejenže tady bylo málo místa, hnusné jídlo a zima, ale ještě mě tady na noc zamykali a téměř jsem nesměl vidět svou sestru. Teprve po dlouhých týdnech mě konečně dnes pustili ven, a to jen proto, že se tady objevili nějací zloději, co nás chtěli okrást. Teda na zloděje byli poměrně sehraní a silní, ovšem na moji rychlost a Wandiny telekinetické schopnosti nemají.

Zima se mi pomalu zahryzávala do kůže a od chladné podlahy mne zebaly nohy. Tenká potrhaná deka na posteli jen sotva dokázala skrýt polovinu trupu, natož mě celého. Na ochablých rukou jsem se přinutil zvednout ze svého vyhřátého dolíku a dojít tu malou vzdálenost k železným dveřím, které už byly za těch pár týdnů od mého boku zcela zprohýbané a promačkané. „Hej!" Pěstí jsem několikrát zabušil do pevného kovu nakonec se pomalu sunouc dolů na podlahu. Už zase jsem měl chuť ty podělané dveře vyrazit. Pro mou smůlu už jsem to zkoušel tolikrát, že vím, že je to nemožné. „Je mi zima sakra! Dejte sem alespoň pořádný pokrývky!"

Na chodbě jen kus od mé „cely" se procházel tam a zpět nějaký těžký muž s kovanými podrážkami, pravděpodobně hlídač. Vytáčelo mě, že mě neustále ignorují. „Sakra chlape! Je tu kosa!" Odpovědí mi bylo zase jenom duté ticho a klapot podrážek. „Zasranej pasťák!" Naposled jsem fláknul do dveří, které mě stejně jen nepříjemně chladily do zad, než jsem vstal a posadil se zpět na svou „milovanou" postel s úmyslem pokusit se usnout. Ruce mě bolely od ran a na dlaních se mi pomalu vybarvovaly rudé skvrny, které jistě brzy zmodrají do nepříjemných modřin. Chodidla jsem skoro necítit, jen občasně tepavá bolest vystřelila mým tělem, jak se nervy a vlásečnice rozhodly probudit cit ve zmrzlých pahýlech. S tou nepříjemnou bolestí a chladem nešlo ani usnout, jen tupě ležet a dívat se do jednoho místa. Nepamatuji si, kdy naposledy jsme já nebo Wanda spali klidně, už to budou roky. Přál bych si pro svou starší sestru příjemný klidný život, ne tuhle vojenskou drezuru.

„Petey? Slyšíš mě?" Zmateně jsem se rozhlédnul kolem sebe. Právě jsem slyšel divný hlas a netuším, odkud se vzal. V pokoji nikdo nebyl, jen zima a prázdno. Skrz malinké okno nahoře na stěně sem pronikaly jen tenké paprsky měsíčního světla a byla hloupost, aby sem doléhal hlas tudy, jelikož jsme byli zamčení vysoko v patře, sem by nikdo nevyšplhal. Zatřepal jsem nesouhlasně hlavou a opět se položil na desku s vědomím, že už pravděpodobně šílím z té zimy a hladu. „Pietro! Slyšíš mě?!" „Hmmm." Škubnul jsem sebou na opačný roh desky a nesouhlasně si obmotal paže kolem hlavy. Nebudu s tím hlasem mluvit, ještě bych sám sebe utvrzoval ve svých přeludech, to tak. „Sakra Pietro! Tady Wanda!" „Ségra? Kde jsi?"

Pokoušel jsem se ji najít pohledem, ale ať jsem se snažil jakkoli, stále jsem tady byl sám a doprovázely mě jen podrážky za dveřmi. Opravdu jsem zešílel? „Za stěnou demente. Ten tvůj křik musel jít slyšet alespoň půlkou hradu. Je ti zima?" „Strašná, už ani necítím nohy. Řeknu ti, ten podpis byl jeden z největších blbostí, co jsem v životě udělal." Přitáhnul jsem se koleny až k bradě a zakuklil se do co nejmenšího vejce, aby se mě pod deku vlezlo víc. Při každém slově mi z úst unikaly malé bělavé obláčky páry a nos mi vlhnul od neustávající rýmy. „Pojď ke zdi, pokusím se tě ohřát." „Neplánuješ zase rozdělat oheň, ne?"

Jasně, naposledy když jsem slyšel křik zpoza zdi, byla to sestra naříkající u stěny, když si při experimentech se svou mocí nehodou podpálila postel. Ten den byla stěna krásně prohřátá a já tak spal nalepen na šedou omítku po delší době alespoň trochu zahřátý.

Tyhle příšerné podmínky a všechno co prožíváme je prý nějaký druh testu, výzkum našich abilit a nedostatků, který má vědcům z téhle pasti pomoct vylepšit naše schopnosti. Já si myslím, že jen testují, na jakém minimu nás mohou uchovávat, aniž bychom onemocněli nebo umřeli. A jednou z největších nevýhod tohohle pokusu se super schopnostmi je stoprocentně fakt, že naše těla přežijí i velmi nízké teploty.

„Hňupe. Tak si zmrzni, když si ze mě děláš srandu." „Ne, počkej. Omlouvám se." Co už nemohla moje milá sestřička vidět, bylo to protočení očima, ale i tak jsem si byl jistý, že o něm nějakým šíleným záhadným způsobem věděla. Je to, jako bychom na sebe byli napojení. „Opři se o stěnu co nejblíž k rohu, ať vím, kam se soustředit." „Jestli mě podpálíš..." „...tak dřív umřeš, než mi stihneš cokoli udělat." „Drž klapačku a zahřívej." Pomalu jsem se stihnul došourat ke stěně a neochotně se natisknul na ledovou stěnu. Celým tělem mi projel záchvěv nepříjemné energie, jako bych dostal výboj šokem. „Cítíš něco?" Wanda zněla soustředěně a slova e sebe vypravovala jakoby se zatnutou čelistí. Zajímalo by mě, jestli jí její schopnosti bolí, nebo jestli si tělo zvyklo na takové množství síly. Já mám třeba problém se svaly, které se mi při běhu rychle přehřívají a pak dostávám do nohou silné křeče. „Jo, stěna začíná hřát. Jak to děláš?" „Vypouštím proti tobě energetické vlny." Spokojeně jsem se přilepil na teď už krásně hřející stěnu, jak jen to šlo a vychutnával si to pulzující teplo. „Myslím, že by to mohlo stačit, jdu se taky zahřát." Kamenný povrch přestal vibrovat, ale teplo jej neopustilo. Wanda musela sedět zády ke mně, jen přes stěnu blízko. Chtěl jsem ji u sebe a opřít se o její rameno. Chyběla mi její přítomnost, bylo to jako nemít u sebe druhou polovinu sebe sama. Nevím, jestli takhle fungují všechna dvojčata, ale já tak svou sestru rozhodně vnímal. „Lepší?" „Lepší." Pro sebe jsem se usmál a namáčknul si na stěnu i zchladlá chodidla. „To teplo mi asi přivádí orgány zpět k životu. Strašně se mi chce na záchod." „Opovaž se močit při konverzaci se mnou! Jdi na záchod." „To by mi musel ten debil za dveřmi odemknout." Nesouhlasně jsem si odfrknul nad neslušným chováním své sestřičky, ale stejně jsem se nakonec nedokázal ubránit úsměvu. Alespoň že její hlas mi nevzali.

Zdravím!!! Omlouvám se všem za prodlevu! O prázdninách jsem něměla moc času na psaní a ani tento rok to nebudu mít jednoduché. Maturitní ročník mě pěkně pohltil a k tomu ta autoškola... no řeknu vám, není to sranda. I tak ale slibuji, že se pokusím o co nejpravidelnější vydávání. Doufám, že alespoň jednou do týdne by mohlo něco vyjít, snad i obě knihy (s trochou štěstí). Budu moc ráda, pokud mě jakkoli podpoříte. vaše hvězdičky a komentáře jsou pro mě opravdu důležité, ale klidně mě můžete potěšit i jinak, v kreativitě se meze nekladou. :)

PS: Kdo si na mém ig všimnul, byla jsem teď zaneprázdněná kreslením fanartu na jednu ze supr knih odsud z Wattpadu. Přišlo mi jako skvělý způsob podpory autorky, když jí pošlu obrázek jejího příběhu. Pokud by se někomu chtělo, klidně mi taky může něco nakreslit (vůbec si teď nepodkuřuju, neeee XD). Tak snad v brzké době u nové kapči!

PS2: Všem moc děkuju za neskutečnou podporu! Už mám díky vám víc jak 160 sledujících!

Vaše Tiranis!