Steve

Tony mi zmizel z dohledu už dobrou půlhodinu zpátky a nebyl nikde k nalezení. Prošel jsem snad celý Clintův statek, a ne a ne svého bruneta najít. Mohu mu vůbec říkat svým, když oficiálně nejsme pár? Ale Tony přeci vypadal, že si naše společné chvíle užívá, přece by si nechtěl vzít někoho, s kým neplánuje trávit zbytek svého života. „Tony!" Už jsem začínal být paranoidní. Můj šestý smysl sice necítil žádné nebezpečí, ovšem miliardářova nepřítomnost ten smysl tak trochu podkopávala. „Tony, kde jsi!" Hledal jsem jej už opravdu všude. Zrovna jsem procházel houští kolem vstupu do lesa a vážně začínal nabývat neblahého pocitu. Přece se nevypařil, ne?

„Jdi pryč, potřebuju být sám." Jeho hlas i když sotva slyšitelný, ve mně vyvlola celý ohňostroj emocí. Prvotně jsem cítil obrovskou úlevu, že je v pořádku, štěstí ze shledání, ale taky starost z jeho tónu hlasu a mírně i smutek a zlost, že mě tak dlouho trápil jeho hledáním a neodpovídal na mé volání. „Tony, díky Bohu. Začíná se stmívat, pojď dovnitř." „Teď ne Steve, prosím nech mě tady." Nedíval se mým směrem, tvář měl ponořenou do prostoru mezi koleny a oči sklopené k vysokým trsům trávy pod nohama. Pohled na něj ve mně vyvolával nepříjemné emoce a ochranářské potřeby, které jsem ještě nedávno ani netušil, že dokážu cítit. Brunet mě měnil, tahal na povrch dávno zkalené zákoutí mě samého, co vymizelo těsně před koncem střední školy, kdy jsem se rozhodnul stát se vojákem a vše nepotřebné upozadit. Zpětně jsem si často říkal, jak mladě nerozvážný jsem v té době byl. „Nenechám tě tady samotného skoro za tmy, když ani pořádně nevíme, kde jsme."

Rozhodnutý tady s ním zůstat jak dlouho jen bude potřeba, jsem si sednul do trávy vedle něj a zapřel se pravým spánkem o jeho rameno. „Nemusíš mi dělat dozor Steve, jen potřebuju prostor pro přemýšlení." „Tak přemýšlej, nikdo tě u toho rušit nebude." Neústupně jsem se víc uvelebil na playboyově rameni a po jeho otráveném odfrknutí se jen více usmál spokojený se svou malou výhrou. Nestávalo se, že by Strak ustoupil nebo rezignoval, o to méně, pokud se hádal se mnou. Dnes ale vypadal víc opravdově, otevřel se mi a ani se nepokoušel utéct mému pohledu. Byl nezvyk vidět jej svého, bez té přetvářky a hrané sebejistoty. S pravou stránkou své osobnosti vypadal ještě silněji a vyrovnaněji než s hranou maskou, a to jsem si myslel, že už je to nemožné.

Dlouho jsme seděli v tichosti, Tony s hlavou skloněnou do trávy a já spokojeně vdechujíc vůni jeho vlasů, dokud jeho tichý hlas neprotnul poklidný svit hvězd. „Myslím, že ta tvoje situace má co dělat s Lokiho žezlem. Přemýšlej, Pietro ani Wanda nevypadali, že by si nás pamatovali. Když ta věc umí měnit vzpomínky a z lidí dělat otroky, třeba dovede i přemisťovat hmotu časoprostorem. Loki podle Furyho popisu přeci přišel portálem z nicoty a pak v něm i s autem a kradenými díly zmizel, ne?" Téměř jsem mu neviděl do tváře, jak černá tma doléhala na naše těla a jediným svitem by teď slabě svítící měsíc na noční obloze a poblikávající drobné světýlka vzdálených hvězd. Vzal jsem jeho dlaně do svých a povzbudivě je stisknul v jemném ale důvěrném stisku. „Tony, víš, že já těmhle věcem moc nerozumím. Nedokážu ti jako Bruce odpovědět něco strašně chytrého v cizím jazyce se spoustou čísel, ale věřím, že máš pravdu. Jestli je za tím skutečně moc toho žezla, jak by ale dokázalo působit v minulosti? K čemu by byl Lokimu můj skok časem?" „Třeba to nebyl Loki. Nevíme, co se mohlo stát, no ne? Popravdě by pomohlo, kdyby sis vzpomněl rychleji." Cítil jsem, jak se menší brunetovo tělo pokládá do trávy a mě tak vymizela teplá podpěrka pod hlavou. Nesouhlasně jsem zamručel a položil se částečně tělem na Starkovu hruď zaznamenávajíc tak první ozvuky tlukotu jeho srdce. „Já nevím, jak si vzpomenout, nedělám to úmyslně." „Hmm, tak asi budem muset počkat do Thorova návratu." Jeho dlaně se mi vpletly do vlasů a já nemohl jinak než spokojeně přivřít oči pod slastným pocitem. Jestli Tony není partnerský typ, jak o sobě tvrdil, pak nevím, čím je. Jeho momentální chování mi přijde víc než uspokojivé.
Zdravím všechny! Doufám, že vás moc nezklamu, ale mám pro vás nemilou zprávu. O prázdninách nemám téměř žádný čas na psaní, letos se plně věnuji rodině a turistickému oddílu. To bohužel znamená, že je toto poslední kapitola na hodně dlouhou dobu 😅. Snad to nějak prěžijete.
Vaše Tiranis!