Tony

Ráno jsem se probral celý rozlámaný na své posteli. Už z dálky jsem slyšel, jak si Clint užívá rande se záchodovou mísou. Bruse seděl u sebe na posteli, zeleno bílý a nepřirozeně bledý, v rukou svíraje hrnek s bylinkovým čajem. Celý se třásl, a co chvíli mu škubla ruka ke kbelíku u nohou. Vesele, a co nejvíc nahlas mi to rozespalé hlasivky dovolily, jsem pozdravil zmoženého Bruce a bavil se tím, jak se drží za hlavu. Jo, jo, já moc dobře vím, jak nepříjemná umí být kocovina. V kuchyni jsem si udělal kafe do svého hrníčku (zvláštní, že tady pořád je) a vytáhl z ledničky nějaký toust. Neměl jsem tady žádné jídlo, tak jsem si prostě vzal od někoho jiného. Když to bude dotyčnému vadit, tak mu to proplatím. Sednul jsem si za kuchyňský stolek a pozoroval, jak se byt probouzí k životu. Po čtvrt hodině se ukázal i Clint se ztrhaným výrazem a vytáhl si z ledničky kolu. Přisedl si ke mně tak, že jsem ztratil dobrý výhled na dveře. Zatraceně, to si nemůže sednout jinam? Ale nechal jsem ho sedět, chudáka s bolavým žaludkem. Chvíli jsme seděli v tichosti, než do kuchyně vešel Steve. Ani si mě nevšimnul a šel rovnou k ledničce. Vytáhl z ní odpudivě vypadající jogurt a natahoval se pro něco do poličky. Jak byl malý, musel ji stoupnout na špičky a vykouklo mu tak dokonale ploché břicho, i když bez břišáků. „Clinte prosím tě, nevíš, kam jsem si dal hrnek na kávu? Vsadil bych se, že to bylo někde tady." Stále nezpozorován jsem se zapřel víc do křesla a bavil se pohledem na rozespalého blondýna, jak hledá hrníček. „Myslíš ten, co jsi čmajznul Tonymu a odmítal ho zabalit k jeho věcem?" Steve jen frustrovaně vzdechl. „Jo, přesně ten! Kde kruci je?!" Odkašlal jsem si. Steve trochu nadskočil a ztuhnul v nedokončeném pohybu. „Hledáš tohle?" Na tváři mi pobíhal pobavený úsměv. Blonďák pomalu otočil hlavu na stranu tak, aby na mě viděl. Celý zčervenal jako rajče a zadíval se stydlivě do země. „Jo." Byl vážně rozkošný, když se styděl. Sakra, už to dělám zase! Nemysli na něho ty nadržený teplý prase! „Tak si ho vezmi, stejně už jsem dopil." Postavil jsem se a opláchl hrníček, který jsem následně podal zmatenému modrookému chlapci ve volném spacím tričku. „T-tak děkuju. Nevadí ti to?" Pokroutil jsem pobaveně hlavou a odešel k posteli, abych si vytáhl ze skříně převlečení. Otevřel jsem skříň a ucítil jsem na rameni teplou dlaň. Překvapeně jsem se otočil. „Ehm, jen mě tak napadlo, no.....nechtěl bys jít dneska třeba ven?" Jestli bych chtěl? Jasně že jo, ale nesmím. Dobře se pamatuju otce, jak řekl- Nezapomeň, že musíš jménu Stark dělat čest! „No, nebylo by třeba lepší se učit, když už jsou zítra zase zkoušky?" Viděl jsem, jak se jeho odhodlání vytrácí a jak mu tvář posmutněla. „No, asi jo. Tak nic." Otočil se k odchodu. Nechci ho vidět smutného. „A co třeba večer se všemi do hospody?" Usmál se a pokýval hlavou. „Tak domluveno, dám to vědět ostatním." Blonďák odešel a já se mohl konečně převléct. Vzal jsem si pod paži učebnici biologie a angličtiny. „Půjdu na chvíli ven! Vrátím se před obědem!" „Hlavně tak neřvi, tepe mi z tebe hlava." Zamával jsem jim a přibouchl dveře. Cestou ze schodů jsem ještě obeslal SMSky ohledně toho večera.

---

Venku před Rhodeyho domem jsem se teprve odvážil oddechnout. Celou cestu jsem se zarytě soustředil na řízení a ani se neodvažoval přemýšlet o ničem z toho, co mě trhá vedví. Zazvonil jsem na domovní zvonek a čekal. Dlaně se mi začaly potit a třást. Co to se mnou sakra je? Otevřely se dveře a pustily mě dovnitř. Už od schodů jsem slyšel mužský hlas, jak na mě volá. „Co tady děláš?" Doběhl jsem až k němu a udýchaný z tolika schodů jsem se musel zapřít o kolena. „Proč máš do háje v baráku tolik schodů?! Přišel jsem si promluvit, nebo spíš já budu mluvit a ty radit." „Máš ze mě terapeuta?" „Jo, a teď mě pusť dovnitř." Rhodey si rozpačitě prohrábl krátkou čupřinu. „Hele, jdeš trochu nevhod." „To mě nezajímá! Tak ji vyhoď, já tady umírám!" Je pravda, že hysterčím, ale už to vážně potřebuju vyřešit. „Nejde jen tak vyhodit svou matku ty idiote. Nešlo by to odložit?" Zakroutil jsem záporně hlavou. Povzdechl si a dramaticky rozhodil rukama. „No tak pojď dál." Usmál jsem se a vešel k němu. Posadil jsem se na gauč do obýváku a poslouchal, jak se Rhodey snaží přesvědčit svou mámu, ať se jde na chvíli projít ven. Naštěstí mu to vyšlo a ona opustila byt. „Máš na to tak půl hodiny. Co jsi to chtěl?" Najednou jsem nebyl schopen slova. Ruce už se mi zase třepaly a potily. Do háje, tak už mluv, nebo tě vyhodí, že si z něj děláš srandu. „J-já se asi zamiloval." Tmavší z nás mi kývl, ať pokračuju. „No, pamatuješ na Steva?" Pokýval hlavou. „To už jsi mi snad říkal, ne? Minule ses mi tady sesypal jak domek z karet. Něco se snad změnilo?" „Změnilo se toho strašně moc." Cítil jsem horké slzy, jak se mi derou pod víčka. Kamarád mě objal kolem ramen a vyhoupl si mě na klín. Občas se až divím, jakou má sílu.

Trvalo toasi hodinu a půl, ale řekl jsem mu všechno, i včetně doby, kdy jsem bydlel usvých rodičů. „Ty bláho, tak to máš pěkně blbý. Co budeš dělat?" zakroutil jsembezradně hlavou. „Na to jsem se přišel zeptat tebe. Nemám šajna, jak se z tohodostat." Po tvářích se mi začaly kutálet slzy, už asi po páté, za dobu, co tadyjsem. „Já nevím, co ti poradit. Být to kdokoli jiný, tak řeknu, ať kašle na svéhofotra a jde si za tím, co chce. Ty jsi ale výjimka. Tvůj táta by nahnal strachi satanovi. Je to nejmocnější člověk, co znám a pokud nechceš, aby ten tvůjpřítel přišel o hlavu, asi bych se od něj raději držel dál. To, že přežil dvaútoky na svou osobu, to ještě neznamená, že napotřetí mu to nevyjde. Tony,copak ty se o něj nebojíš?" „B-bojím a moc. Já se vážně snažím od něj držetdál, ale když ono to nejde! Když ho od sebe odháním, jen se víc snaží, a kdyžse podvolím, skončí v nemocnici, kde mu jde po krku jeden z psychopatůmého táty! Vážně nevím, jak mu mám ještě chránit prdel! Jako by se snad chtěldobrovolně oddělat." Rhodey mě objal. Seděli jsme tam dlouho, tak dlouho, že užjsem ani neměl co brečet. „Měl bys jít. Zítra máš zkoušky a musíš se ještěučit." „Nemůžu tady zůstat? Alespoň do oběda. Prosím." Netuším, proč se začalsmát, ale urazilo mě to. „Čemu se tak blbě směješ?! Já tě tady prosím a ty země děláš vola." „Tony, oběd už dávno skončil. Máma sedí v kuchyni alespoňdvě hodiny. Kolik si myslíš, že je hodin?" Celý hozchechtalý se na mě podíval. „Nechsi to, jo? Kdo se má na ten tvůj vysmátej ksicht koukat." „Já to myslím vážně.Jsou dvě pryč, to je víc, než pozdní oběd." „Tak mi alespoň pomoz serozhodnout, nebo co mám dělat?" Doslova jsem na něm visel prosebným pohledem.Zhluboka se nadechl a chvíli přemýšlel. „Je to asi něco jiného, než bys chtělslyšet, ale měl bys ho chránit. Je to sice blbý, ale raději tak, než mít nasvědomí něčí život. Já bych to tak asi udělal a hádám, že ty taky. Vždycky jsmeměli podobné názory." Kývnul jsem mu a objal ho, pak jsem se rozešel se k odchodu.„Tony?!" Otočil jsem se. „Hmm?" „Tady máš oběd." Hodil po mě bagetu se sýrem.Byl jsem za ni rád. Rozloučil jsem se s ním a pomalu se šoural ke svémuautu. Tak tos mi tedy hezky poradil. Snad máš pravdu.

Tak jsem se dokopala k tomu zase něco napsat. Snad vás to ještě nestihlo uspat. Jsem celá rozlámaná a unavená z brigády a brzkého vstávání, tak se to snad na kapče moc nepodepsalo. Budu ráda, pokud napíšete komentík a ohodnotíte hvězdičkou. Čusky u dalšího dílu!

Vaše Tiranis!