Steve

„Halo? Je tady někdo?" Otočil jsem se za hlasem. Kdo to může v takových pozdních odpoledních hodinách být? A odkud má ten chlap klíče od bytu? „Co tady chcete?!" „Dobrý den přeji. Jsem šofér pana Starka. Kde mu mám nechat zavazadla?" Srdce mi vynechalo jeden úder. Tony je tady?! Kde? On přijel? Otec ho pustil? „Kde je pan Stark?" „To nevím, pane. Odešel se projít směrem k tomu parku. Kde mu mohu nechat zavazadla?" Ukázal jsem na jeho prázdnou postel. Nedovolil bych si ji nechat odstranit. Patřila k tomuto bytu, stejně jako sem patřil Tony. Byl to jeho byt a jen zlou náhodou o něj přišel. Muž v černém drahém obleku odnesl prvních asi pět kufrů a odešel dolů. Myslel jsem si, že už se nevrátí. Když se ale vynořil z chodby s další várkou zavazadel, bylo mi jasné, že si Tony sbalil polovinu pokoje. „Kolik toho ještě bude?" „Hodně." Pak zase zmizel v chodbě. No to je super. Hmátl jsem po klíčích, co visely na věšáku v předsíni a odešel ven. Jestli je Tony v parku, pak jej hodlám najít.

Vrátil jsem se až pozdě večer. Nemohl jsem ho nikde najít. Párkrát se mi zdálo, že jsem ho zahlédl, ale vždy se mi pak dotyčný ztratil z dohledu. Když se začalo smrákat, vzdal jsem to a vrátil se do bytu. Vyčerpaně jsem se pozdravil s přáteli a šel si rovnou lehnout. Kdo ví, zda bych zítra na zkouškách neusnul ve stoje. Už tak jsem skoro nespal a jen se učil. Učiva je vážně hodně a já nejsem zrovna genius. Ráno jsem se vzbudil pozdě. Ani jsem nesnídal a do batohu jen hodil svačinu. Měl jsem sice ještě hodně času, ale musel jsem na dívčí koleje za Wandou a Natashou. Tony už ráno doma nebyl. Možná ani nepřišel, kdo ví.  Běžel jsem k ubikacím. U vchodu jsem se zastavil a jako šílený jsem pořád dokola mačkal knoflík zvonku. Po neúnosné době se konečně zpoza dveří vynořila naštvaná hlava Wandy. Bylo od Nat milé, že ji nechala u sebe bydlet. „Co chceš?! Vždyť je ráno a zkoušky začínají až těsně po deváté!" Usmál jsem se od ucha k uchu. „Tony se vrátil. Tedy neviděl jsem ho, ale řidič mu nechal kufry u postele. Myslím, že jen odešel brzy ráno, aby nikoho z nás nepotkal, ale nechápu, proč." „Počkej, počkej, počkej. Tony je zpátky? Tady na kolejích?" Pokýval jsem hlavou. „Tak jo. Co po nás chceš?" Usmál jsem se a objal malou dívku přede mnou. „Za jak dlouho jste schopné zrealizovat náš plán?" „Dáš nám půl hodiny?" Pokýval jsem hlavou a vešel  za Wandou do budovy.

Za půl hodiny už jsme měli namířeno ke škole. Já šel do učebny, na které jsme se domluvili, a holky měly za úkol tam Tonyho nalákat. Byla to učebna matematiky a chemie. Dost správně vybavená na to, aby se vymluvily, že potřebují poradit s určitou věcí z ní. Natasha měla Tonyho zabavit a Wanda mi měla napsat zprávu, až ho sem povedou. Sedl jsem si do jedné z lavic a čekal. Minuty se táhly a zdály se být delší, než hodiny. Koukal jsem do  prázdna před sebou a v hlavě si pečlivě připravoval, co mu řeknu, až ho uvidím. Nepochyboval jsem, že by ho holky nenašly. Yjsou příliš dobré na to, aby ho přehlédly. Konečně mi zazvonil mobil.

Zpráva: Ahoj, Tony je v našem zajetí táhnut do učebny. Připrav se a pro jistotu bych po jeho vpádu zamkla. Je napruženej jak žvejka a plive kolem sebe samý blbý poznámky. Řekli jsme mu, že potřebujeme vysvětlit nějaký diagram, tak bude mířit na levou stranu od dveří. Zůstaneme venku. Držíme palce!

Schoval jsem telefon do kapsy a schoval se za pravý roh dveří. Srdce mi splašeně tlouklo. Právě se chystám uvěznit mou lásku v učebně matematiky jen, abych ho mohl chvíli vidět a být s ním o samotě. Tahle třída je nedobytná. Nemá ani okna, jelikož je ze všech stran obehnané chodbami. Jediná možnost odchodu jsou právě dveře. Raději je zamknu, jak mi Wanda napověděla. Klika se pohnula a dveře se rozlétly. Jak holky tipovaly, Tony zamířil nalevo ke stěně s plakáty plnými matematických výpočtů. „Tak se na to podíváme. Co přesně že nechápete?" BUCH. Zavřel jsem dveře a zamkl je. Klíč jsem si schoval v kapse. Tak a je to tady.

Tak a je tady další kapitola. Jak se líbila? Budu ráda za vaše komentáře a hvězdičky!

Vaše Tiranis!