Tony

Ještě ten večer jsem si sedl za stůl s novým štosem prázdných listů. Myslel jsem na to, že mi otec dovolí opustit sídlo a to mě popohánělo při práci. Všechny své malé vynálezy jsem si zakresloval do posledního detailu na papíry a popisoval do nejmenších podrobností každou malou část. Potřeboval jsem detailní nákresy, jelikož jsem hodlal vyhodit všechny své vynálezy. Skončil jsem až pozdě v noci. Snad to k něčemu bude dobré.

Další den ráno jsem ještě rozespalý sbalil každou malou kovovou vymoženost a hodil ji do pytle. Nechal jsem si jen jednu jedinou, kterou jsem zabalil a schoval pod oblečení do skříně. Tou jedinou věcí byl Jarvis. Nemohl bych vyhodit něco, co je skoro člověkem. Umělá inteligence na naprosto nové úrovni. Zbytek harampádí jsem vynesl v pytli před dům. V pokoji jsem se pak ustrojil do nových čistých svršků, naprosto odlišných od věcí, jež běžně nosím. Musím se pokusit na otce zapůsobit. Taky proto jsem si namísto trička s krátkým rukávem a metalovým potiskem oblékl raději košili ve světle modré barvě a černé plátěné kalhoty z nějaké drahé látky. Doplnil jsem to hodinkami s hnědým koženým páskem a hnědými semišovými boty. Takto bych se za sebe nestyděl ani na rande, natož pak na pozdní snídani. Sešel jsem schody a vešel do jídelny. „Dobré ráno přeji." Došel jsem s perfektním držením postavy a lehce pozvednutou hlavou až ke své židli a počkal jsem, až mi ji sluha odsune, tak, jak má v popisu práce. Opravdu tohle nadřazené chování nesnáším, ale pokud mi to zajistí volnou cestu pryč, tak to vydržím. Popravdě to pro mě zas takové utrpení není, to spíše pro lidi kolem mě. Usadil jsem se na židli a nabral si decentní porci na talíř. „Co máte dnes v plánu? Budete trávit čas na zahradě, nebo se půjdeme projet na koních?" Otec vzhlédl od svých novin. Konečně se na mě podíval. Teď je můj čas. Vzal jsem si příbor (jeden konkrétní z celé řady táhnoucí se na obě strany) a začal jíst. Porci jsem samo sebou nedojedl celou a decentně si utřel ústa kapesníkem. Otec celé toto divadlo sledoval a potěšeně pokýval hlavou. „Vlastně vyjížďka nezní vůbec špatně. Mohli bychom se projet k rybníku. Co na to říkáš drahý?" Matce se snobský nápad očividně zalíbil. I otec nebyl proti. „Dnes z rána jsem tě viděla před domem. Co jsi dělal synu?" Musel jsem se usmát. Jestli si mne mě matka všimla, pak je to jen dobře. „Vyhazoval jsem nějaké staré věci ze svého pokoje." To zaujalo i otce, který se také pustil do jídla. „Jaké věci?" „Jen staré plakáty a mé vynálezy. Zabíraly místo určené pro knihy a cenné věci." Byla pravda, že jsem svůj pokoj zbavil všeho, co jsem měl rád. Zdi byly opět holé a police prázdné, pokud ovšem nepočítáte knihy a oblečení. Na stole bylo jen pár psacích potřeb a můj mobil, který mi otec stejně zablokoval. I přes mou znalost techniky jsem se skrz program nedostal. „Vskutku? To je těšivá informace. Mohu tě v pokoji navštívit?" Vážně chce otec vidět mou ložnici? „Ale jistě. Rád tě u mne přivítám. Kdy se hodláš zastavit?" „Co takhle po odpoledním čaji?" „Dobrá. Budeš očekáván." Omluvil jsem se a odešel od stolu. Snídani jsem již dojedl a jejich pozornost upoutal, tak co bych tam déle zůstával.

Zamířil jsem do knihovny. Pro dnešní den jsem si dal za úkol najít zde knihy o etiketě a staré spisy naší rodiny. Mohu otci dokázat, že znám své postavení i nepatrnou zmínkou o velkých skutcích našeho rodu. Stačí jen najít správnou chvíli. V knihovně jsem byl bez mála několik hodin. Začalo to být dost skličující. Nakonec jsem velkou místnost opustil s kupou starých knih. Mohlo jich být asi devět/ deset. V pokoji jsem je precizně vyskládal do polic a celý pokoj ještě jednou překontroloval a doladil tak, aby byl co nejpreciznější.

--

Už seblížilo odpoledne a s ním i oběd. Celé dopoledne jsem byl ponořen do četbyknih. Přečetl jsem asi dvě. Zatím jen ty o našich rodech. Některé pasáže byly izajímavé, tak jsem se ani nenudil. Byl jsem v polovině třetí knihy, kdyžmi budík zazvonil k obědu. Knihu jsem založil a srovnal si oblečení, ažpoté jsem se vydal do jídelny. Oběd proběhl v podobném duchu jako snídaněa už teď jsem zazářil některými nepatrnými znalostmi naší rodiny. Odpoledne násčekala projížďka na koních. Vše bylo příjemné a odpoledne se povedlo. Teprve,když jsme se vraceli od rybníka, zahlédl jsem po kraji cesty les. Omluvil jsemse a zajel s koněm do lesa. Projížděl jsem mezi vzrostlými stromy arozhlížel se okolo sebe. Dojel jsem až na jakousi mýtinu. Bylo tady hezky a jána chvíli slezl z koně a položil se do vyhřáté zelené trávy. Zavřel jsemoči a zaplavily mě vzpomínky. Ten palouk. Stevuv blok a dlouhé hodiny povídání.Zábavné chvíle a příjemná atmosféra. A pak se mé myšlenky opět stočily a tomunepatrnému dotyku na parkovišti. To, jak jsem Stevovi na obličej přivazovalšátek i každý nepatrný zvuk a pohyb. To, jak jsem ho dráždil a on mne dokonalešokoval tou reakcí. Vzpomínky mne zavalily jako lavina. To muzeum. Lavička v parkuu nich doma. Oslava. Nemocnice a náš první polibek. Kuchyně u ošetřovatelky apak ta cesta autem. Letadlo i modrý salonek. Loučení na letišti a dopis. Poobličeji mi stekla první osamělá slza. Čím déle jsem tam ležel, tím více slzopouštělo mé oči a tvořilo mokré cesty na tváři. Nevím, jak dlouho jsem tadybyl, ale z melancholie mě vytrhl zvuk volajícího hlasu. „Pane Starku? Jstetady někde? Pane Starku!" Otec zřejmě poslal někoho, aby mě našel. Neochotnějsem vstal a otřel si slzy. Nasedl jsem na koně a dojel za hlasem. Mladáslužebná na kole projížděla lesem a hledala mne. Musel jsem se smát jejímuprostředku. Kolo na ni bylo příliš velké a ona se křečovitě držela řídítek,jako záchranného kruhu. Pokynul jsem směrem k domu a odjel. Zmizela mi z očía já se zase vracel na naše panství. Ještě jsem musel zkulturnit svůj vzhled,než budu moci otce přijmout u sebe v pokoji.

Tak to je další snobská kapitola z pohledu našeho Tonyho. Snad se líbila a budu ráda, pokud mi k ní něco napíšete. Hvězdičkami taky šetřit nemusíte!

Vaše Tiranis!