Tony

Po dlouhém a nepříjemném rozhovoru a spoustě posmrkaných balení kapesníků jsem měl jasno. Steve mi popsal všechno, co se předešlý den dělo a to u čeho ho zrazovala paměť, tam dopomohl Pietro. To co se stalo, bylo otřesné a já už nedovolím, aby se to kdykoli zopakovalo. Měl jsem jasno v tom, co teď musím udělat. „Steve? Chtěl bych se tě na něco zeptat." „Ano? A na co?" Trochu naklonil hlavu na stranu a tázavě se na mě podíval. Byl tak sladký, když se tak na mě díval. Jak mi budou ty jeho pohledy chybět. „Jsi si zcela jistý, že ať se stane cokoli, budeš na mojí straně? Že až pojedu za otcem, přijmeš naši dohodu? Zvládneš se pak postavit čelem před konečný verdikt, nebo chceš jet se mnou?" Sám jsem se podivil nad svou poslední otázkou. Vlastně jsem nad ní už chvíli přemýšlel, ale říct ji nahlas bylo něco nového. „Jet s tebou za tvým otcem? A ty bys chtěl?" Viděl jsem, jak se mu rozjasnily tváře, a v očích zaplápolal ohýnek naděje. Chtěl tam se mnou, ale co když se stane něco, čemu nebudu moci zabránit? „Já nevím Steve. Chtěl bych tam být s tebou, ale bojím se o tebe. Mě by snad ještě i ušetřil, ale netuším, co provede s tebou. Co když ti ublíží? To bych nepřežil." Chytl mě za ruku a pohladil mě po tváři. I když jsem byl tak o půl hlavy vyšší než on, teď byl chováním stokrát vyspělejší než já. „Ničeho se nebojím. Pokud ty sám dovolíš mou přítomnost, nebudu váhat. I kdyby to měl být poslední den, co tě uvidím, nezměnil bych svůj názor. Budu rád, pokud mi dovolíš tě doprovázet." Objal jsem ho a pokýval hlavou v ohbí jeho krku. „Tak jo. Ale následky si neseš sám." Tiše jsem zašeptal do jeho krku. „Neboj, ponesu."

Steve

„Ahojte hoši, tak už máte sbaleno?"

„Jé, ahoj Nat. Ne, já už sice jsem hotový, ale Tony pořád něco vymýšlí v koupelně."

„Ani se nedivím. Když jsem tady byla naposledy, zjistila jsem, že má víc kosmetiky, než kdejaká holka."

Oba jsme se začali hlasitě smát. Od toho osudnéhovečera, kdy jsme se domluvili na odjezdu, uběhl už skoro týden. Teď je pátekodpoledne a my vyrážíme do New Yorku za Tonyho rodiči. Bude to hodně dlouhácesta. Pojedeme skoro celý den autem a krátce poletíme i letadlem. Prostěbudeme celý den cestovat. Ze školy jsme si vzali volno na týden a smířili se s tím,že budeme muset dělat komisionálky, jinak si zopakujeme ročník. Tak často totižchybíme ve škole, že už mám v každém předmětu absenci minimálně 80%. „Čemuse tady smějete? Neměl by ses spíš balit?" Otřel jsem si uslzené oči a přestalse popadat za břicho. „Já už jsem dávno hotový, to ty tady zdržuješ." Tony sena mě nepěkně zamračil, ale nekomentoval to. Otočil se na podpatku a odešelzpět do koupelny. „A jéje, teď sis to podělal. Budete mít tichou domácnost?" „Hej,to je podlý!" Nat mě bouchla loktem do žeber, až jsem se musel předklonit. „Takjo! Už jsem! Můžeme vyrazit!" Tonyho hlas z vedlejší místnosti překypovalnejistotou. Nedivil jsem se mu. Po tom, co jsem o jeho otci slyšel, taky bychtam zrovna rád nechodil. „Tak jo, čekám dole!" I s Natashou jsem se vydalke dveřím bytu s taškou přehozenou přes jedno rameno. „Budu vám držetpalce. Hlavně na sebe dávej pozor, jo? Pokud půjde do tuhého, tak radši uteč." „nebojse Nat, já to zvládnu." „Tím bych si nebyl tak jistý, Ty jeho otce neznáš. Jeto geniální psychopat. K tomu všemu si přičnti ještě neomezený rozpočet astyky s mocnými lidmi. Nezastaví se, pokud o něco usiluje a on ti jde pokrku. Dávej na sebe pozor a na Tonyho se nespoléhej. I když je silný, před nímtě neuchrání." „Neboj Bruci, dám na sebe pozor a ani Tonyho nenechám, aby se muněco stalo." S těmito slovy jsme se hromadně objali a já po Tonyho bokuodešel do jeho auta. Nemůžu říct, že bych byl po těch slovech klidný, ale nechtěljsem je znervózňovat ještě víc, než byli. Přece to nemůže být tak hrozné. Nějakto zvládnu a v pořádku se i s Tonym a požehnáním jeho otce vrátímzase zpět. Doufám.

Dneska jsem celkem unavená a tuhle kapitolu píšu ve škole na veřejném počítači, tak mě prosím nekamenujte za to, že je to taková blbost. Doufám že se bude alespoň trochu líbit a že si to užijete.