S Jacquesem jsme se poznali, když mi bylo sedm. Přesně. A jemu taky. 

Než začnu, chtělo by, abych předeslala, že moje rodina je bohatá. Hodně. Moji rodiče se k mým sedmým narozeninám rozhodli uspořádat nechutně drahou oslavu, s desetipatrovým dortem vyšším než já a ohňostrojem (jaká to ironie).

Na ohňostroj si najali Jacquesova tátu (možná proto, že ho máma považovala za skvělýho kamaráda, nebo proto, že uměl s ohňostroji zázraky). Jeho táta - Peter - bral Jackieho vždycky s sebou ( abychom si rozuměli, nikdo Jacquesovi nesmí říkat jeho francouzským jménem, kromě mě. Pro ostatní je to prostě Jack.) 

Na mojí oslavě bylo spoustu dětí, z jiných významných rodin. Většina z nich navlečená do toho nejdražšího, co na jejich malé tělíčko byli rodiče schopni navléknout a mě se z toho už tehdy dělalo špatně. Když jsem uviděla Jacka v jeho roztrhaných kalhotách bez značky a teniskách od bláta, bylo mi jasné, že se s ní musím bavit. A tak jsem za ním šla - byla jsem přece oslavenkyně.

Poslal mne do háje, že prý si nemá povídat s nikým z nás. A já se ho ptala proč. Že prý nemá na naše kamarádství peníze. To jsem nechápala. Pak ke mně přišel jeho táta - asi nejsympatičtější člověk na světě ( nedivim se, že ho mám na střední milovala, bejt na jejím místě, taky bych ho milovala) - a řekl mi, že jsou tu jen kvůli ohňostroji. Pak se zeptal, jestli by mohl Jackie dostat aspoň kousek dortu, že má taky narozeniny. Vyvalila jsem oči.

Pamatuju si, jak jsem ho vzala za ruku a táhla k tomu obrovskýmu dortu, vylezli jsme si na židli a já ho donutila sfouknout se mnou svíčky. Pak se mě zeptal na moje jméno a smál se mi. A já se smála jemu, Jacquesmi totiž připomínal název oblečení. Nakonec jsme si slíbili, že se smát nebudem. Už nikdy.

Po ohňostroji se mě ptal, co jsem si přála, když jsem sfoukávala svíčku. A já, aby zůstal.

A on zůstal.

Tak nějak dodnes.