"Nebude těžké tu loď najít. Nejsou tak hloupí, aby mi dali časové ultimátum a pak mě nechali bloumat po okolí" Zamručel si Doktor pro sebe, když se hrabal v bedničce na nářadí, kterou si před chvílí postavil na konzoli.

Kousek za ním stál o stěnu opřený John, ruce měl založené na hrudi a nervózně si podupával nohou. Hlavu měl přitom plnou myšlenek. Je to jeho vina. Jeho vina, že Lucy unesli! Neměl ji tam nechávat a utéct s tímhle...podivínem. 

Ale ať už je tenhle mimozemšťan cokoliv, vypadá to, že se na Lucy jen tak nevykašle. To byl vlastně jediný důvod, proč byl takhle zticha a nechal svůj vztek vřít důvěrně.

"Ahaaaaa" Zajásal vítězně Doktor, když někde ze dna bedničky vytáhl malý přístrojek. 

"No tak funguj" Zamručel chvilku poté a párkrát si s ním bouchnul o dlaň. Kontrolky na přístoji začali zářit světle modrým světlem. "Jej! Mám to!" Doktorovy rty se roztáhly do potěšeného úsměvu, když se otočil na Johna.

"Nikdy jsem si nemyslel, že tuhle starou věcičku budu ještě potřebovat, když mám samotnou TARDIS, ale zdá se, že moje skladiště není tak zbytečné, jak jsem si začínal myslet že je!" Doktor se zdál až dětsky šťastný.

"To jsem rád, tak jdeme už?" Zeptal se John netrpělivě.

"Ach ano! Jistě! Jdeme! Vzhůru do jámy lvové!! Mimochodem hodně zpackané přirovnání, lvi přece nežijí v jamách! No to je jedno, jdeme! Geronimo!" Doktor vyrazil ze dveří TARDIS, jako hurikán. John se vzpamatoval až po pár sekundách nechápavého zírání na Doktorovu předchozí pozici, jeho mozek se totiž zaobíral tím nesmyslem, co právě Doktor řekl.

"Hej!" Jakmile se vzpamatoval, vyrazil za Doktorem. 

"Zavři dveře TARDIS!" Zakřičel na něj Doktor z opačného konce ulice.

John ho poslechl a zavřel za sebou. Rukou přitom spočinul na modře nalakovaném dřevě o trochu déle, než bylo nutné. Byla tam. Jen na pár sekund. Na téměř nepostřehnutelný moment, ale byla tam. Cizí přítomnost v jeho hlavě. Jen lehký laskavý dotek...

John rychle stáhl ruku, přesvědčující sám sebe, že to nic nebylo a rozběhl se za Doktorem.

...

"A tady ji máme" Doktor se díval na zpola rozbořenou starou továrnu nedaleko od města. Přístroj v jeho rukou vydával protivný pištivý zvuk a všechny jeho kontrolky svítily žlutě.

"Je to jen továrna" Nechápal John, který stál udýchaně vedle něj.

"Kdepak Johne! Pravidlo číslo jedna! Nic není tak jak to vypadá!" Doktor ho jemně plácl po hlavě, což Johna donutilo ucuknout překvapeně hlavou. "Ne, vážně, ta továrna tu stála odjakživa, zkrachovala už hodně dávno, když jsem byl ještě kluk" Řekl.

"Filtr vnímání a chameleoní okruh, taky jsem míval podobný, tedy než se zasekl" Zamumlal Doktor.

"Tak když to není továrna tak co to je?" John vážně nechápal, co Doktor říká. Ten na to byl asi ale zvyklý.

Doktor podešel pásku s varováním o možném zřícení budovy a John ho raději následoval, zvědavý, co teď udělá.

"Tohle, milý Johne Simme..." Doktor vytáhl z kapsy to svou magickou tyčku se zeleným koncem, co vydávala ten protivný zvuk a posvítil jí na nejbližší polorozbořenou zeď.

Obraz se zamihotal, jakoby se na něj John díval skrz plameny a najednou to nebyla cihlová zeď, ale kovový plášť, který byl částí většího celku. John vytřeštil oči a o kousek ucouvl.

"...je mimozemská loď kterou hledáme. Její maskovací zařízení je jak se zdá, stále funkční....a podívejme! Támhle je náš vchod!" Doktor radostně mávl rukou k díře, která se skvěla v trupu té obrovské lodi. Kovové pláty byly vyrvány obrovskou silou a celé zkroucené ležely opodál.

"Tak fajn! Pojďme zachránit tvou přítelkyni!" Doktor schoval šroubovák, zamnul si ruce a bez čehokoliv dalšího se vydal k díře. John ho pomalými kroky následoval, oči stále navrch hlavy, upřené na tu obří kovovou mimozemskou loď, co se maskovala jako továrna.

"Doktore! Počkej na mě!"

...

Vnitřek lodi vypadal ještě hůř, než její poškozený plášť. Po zemi se válely svazky kabelů, z těch přetržených ještě stále prskaly malé jiskřičky energie, když přišly do kontaktu s vlhkým těžkým vzduchem, který byl všude kolem nich. 

John se držel těsně za Doktorem a začal z těchto prostor pociťovat úzkost a i malý strach. Právě tu zachraňuje svou přítelkyni, kterou unesli zlí mimozemšťané, v jejich obrovské strašidelné lodi s hodným mimozemšťanem. Kdo by se nebál?

A to ticho na tom bylo to nejhorší.

"Ehm...Doktore?" Zašeptal John tiše.

"Co? Co se děje?!" Doktor polekaně vyskočil a trochu tím vyděsil i Johna. 

"Uklidni se, nic se neděje, jen to ticho mě děsí!" Sykl John a byl rád, že si neprožil infarkt.

"Tohle už nikdy nedělej!" Řekl mu Doktor s výrazně rozšířenýma očima a pokračoval v sonikování jejich okolí.

"Takže Doktore...ten chameleoní obvod o kterém jsi předtím mluvil, ten co způsobil, že ta loď vypadala jako továrna...říkal jsi, že TARDIS ho má taky? Proto vypadá jako malá modrá budka,  co je zevnitř větší?" 

"Jop. Trefa. Taky se uměla proměňovat, ale když jsem byl jednou na návštěvě v sedmdesátých letech, nějak mi obvod zkratoval a zasekl se. Ale co? Mě se takhle TARDIS líbí, alespoň už nezapomínám, kde parkuju" Doktor se pobaveně ušklíbl.

John na něj jen zíral, jak se snažil si představit, jak to asi vypadalo, když se TARDIS mohla měnit.

"Hele! Našel jsem známky života! To bude Lucy, už jsme blízko!" Doktor stáhl šroubovák dolů a vykročil do hlavní chodby, kde už pohasínalo hlavní výstražné světlo.

John  z toho neměl moc dobrý pocit, ale co mohl dělat?

...

Oba vkročili do obrovské místnosti, kde přesně uprostřed bylo lůžko, na kterém byl upoutána Lucy.

"Lucy!" John se k ní okamžitě vrhl a začal ji odvazovat. Lucy na něj hleděla vyděšenýma a uslzenýma očima. Zřejmě byla naprosto mimo strachy, ale kdo by se jí divil?

"J-Johne..ty..ty věci! C-Co jsou zač? Co-" John ji jenom objal a pevně ji držel u sebe.

"Už je dobře. Už jsem tady" Lucy se mu v rukou znovu rozbrečela. Doktor si jich nevšímal, jen obhlížel panely kolem. 

Najednou se znovu ozvaly skřípavé zvuky a do místnosti se nahrnulo pět ozbrojených lodivodů.

John ztuhl, pohled upřený na Doktora, na kterého byly namířeny všechny hlavně. 

"Nečlověk detekován"

"Přesně. Udělal jsem co jste chtěli, jsem tady. Tak je nechce jít" Doktor hodil hlavou k Johnovi a Lucy skrčeným na podlaze.

"Zamítnuto. Budou přepracování na náhradní díly" Ozval se jeden z robotů a Johnovu ztuhla krev v žilách. 

"Poslední možnost! Nechte je jít!" Doktorův hlas byl hlasitější a chladnější.

"Zamítá se!" 

"Pak vás musím upozornit na velkou chybu, co jste právě udělali, mí milí!"

"Nečlověk definuje" 

"Nechali jste mě se dostat do řídící místnosti, to je víc než hloupé" Doktor se v sekundě natáhl po páčce, kterou stlačil dolů a John sklonil hlavu v očekávání palby. Ta se ale neozvala. Proto překvapeně zvedl hlavu a rozhlédl se kolem sebe.

Lodivodi už nevykazovali žádné známky života. Jejich paže bezmocně vyseli k zemi, stejně jako jejich robotické hlavy. 

"Cos to udělal?" Zeptal se John užasle. "Vypnul jsem hlavní záložní zdroj na který byli napojeni. Co udělá elektronika bez energie? Vypne se" Vysvětlil Doktor, ale tentokrát bez úsměvu, znovu vytáhl svůj šroubovák  a začal skenovat okolí.

John se podíval na vyděšenou Lucy ve svém náručí. Sehnul se k ní blíž.

"Pojď, půjdeme ke mně ano?" Lucy neodpovídala, jen se nechala vyzdvihnout na nohy a odvést z mimozemské lodi pryč.

Ona a John byli na cestě do jeho bytu a Doktor se mezitím opřel o jeden z panelů a hleděl na jednu hromádku popela, kterou předtím sonicoval. 

"Tak teď už to dává veškerý smysl" Zamumlal si pro sebe.

...

John a Lucy vešli do jeho bytu, on ji usadil na gauči.

"Udělám ti čaj a bude to dobrý" Řekl John, neočekávaje po tak dlouhém mlčení odpověď, ale právě ta přišla. Lucyy prudce vstala z gauče, oči měla rozšířené, upřené na něj.

"Bude to dobrý?! Bude to dobrý?! Nebude to dobrý Johne! Unesli mě nějací pošahaní mimozemšťané! Mimozemšťané, slyšíš?! To nějaký čaj nespraví!" Křičela.

"Lucy prosím uklidni se..."

"NE! Ne Johne! Tohle se stalo kvůli tobě! Vždycky jsem věděla, že je na tobě něco divnýho, ale byl si na mě tak hodnej a, a-" Zlomil se jí hlas.

"Už tě nechci nikdy vidět! Rozcházím se s tebou!" Začala si to rázovat ke dveřím, kde narazila do Doktora.

"A ty! Ty!" Vyjekla a odstrčila ho. 

"Nepřibližuj se ke mně, ty podivíne! Jste s těma ufounama spolčení oba!" Vyběhla z pláčem z bytu ven. 

"Lucy..." Zašeptal John šokovaně, ale nepokoušel se ji zastavit. 

"No...to nebyl nejlepší konec. Vypadá to, že na to nestačila" Podotknul Doktor tiše.

John si jen sedl do křesla. 

"Co teď budu dělat?" 

Bylo ticho, než ho protnul Doktorův hlas.

"No mohl bys možná....však víš, cestovat se mnou?" 

John se na Doktora podíval jako na blázna.

"To jako vážně?" 

"Nevidím důvod proč ne?"

"Právě jsi mi zruinoval vztah!" 

"Jo aha...tohle...no nic. Byla to jen nabídka...tak já už půjdu..." Doktor se otočil na patě a také odešel z Johnova bytu. Nechal ho tam samotného, jen z jeho myšlenkami.

...

Doktor vešel do kontrolní místnosti TARDIS a přitáhl si blíž monitor. 

"Proč mi to nedošlo dřív, krásko?" Zamumlal si pro sebe a pro svou loď.  "Nejspíš jsem už vážně starý a senilní" Pohladil pár kontrolek na řídícím panelu. "Kde jsou ty časy, kdy jsem dokázal rozpoznat lokaci podle chuti molekul ve vzduchu?" 

"Tos vážně dokázal?" 

Doktor sebou trhl a otočil se ke vstupním dveřím, o které se opíral John. 

"No ano..." Řekl pomalu. "Kdysi dávno, byl jsem tehdy ještě jiný muž" 

John pomalu přešel blíž. 

"Řekni mi Doktore...nabízíš mi cestování s tebou. Cestování kam?" Zeptal se.

"Cestování prostorem i časem" Pokrčil Doktor hraně rameny. 

"Myslíš to vážně" Pronesl John užasle.

 "No jistě, jsem Doktor, vždycky to myslím vážně" Odvětil Doktor.

"Jen v mém vesmíru" 

"Co?" Nechápal John. "Jak to myslíš 'v mém vesmíru?'"

"Tohle není má realita Johne Simme, proto jsem si tě taky spletl s někým jiným, koho jsem znával v mé realitě. Tohle je paralelní vesmír k tomu mému, je téměř nemožné se sem dostat úmyslně, většinou v těhle jiných realitách skončím náhodou nebo nehodou, jako teď" 

"Okay, dobře...ale ta nabídka stále platí?"

"Proč, ty  bys vážně chtěl?" 

"Proboha člověče, právě jsem viděl mimozemskou loď, pochybuju, že se dokážu vrátit do kanceláře a zapomenout na to, zvlášť potom, co mě Lucy označila za mimozemského spojence" 

"Mohl bych to napravit. Umím mazat paměť" Řekl Doktor.

John se zarazil. "Umíš?" 

"Ano...pokud je to to, co chceš, můžu tobě i Lucy vymazat paměť od chvíle, co jste mě poznali. Vrátíte se ke svým starým životům, nikdy o mě neuslyšíte a nevzpomenete si" Přikývl Doktor.

"Chceš?"

"A chceš ty? Na co tedy byla ta nabídka?"

"Ne! Dneska jsi byl úžasný, naprosto úžasný. Rád bych s tebou cestoval, ale má to jeden háček"

"A to?" 

"Už se nikdy nevrátíš domů, protože je nemožné, abych trefil tuhle dimenzi i podruhé" 

Doktor nechával Johnovi čas na rozmyšlenou...

...

Protože jste čekali tak dlouho, o to je to delší a šťavnatější! Tak dobrou chuť!

AdyOtaku aka MorningStar