"Johne ten modrý kabel!" Zvolal Doktor, zavěšený na několika tlustých kabelech, se svářečskými brýlemi na očích a kolem už poněkolikáté vyprskla sprška jisker. "A jaký modrý kabel?" Zavolal John ze shora. Doktor se zarazil v práci a vzhlédl vzhůru ze strojovny, průhledným sklem, k Johnovi.

"Pokud vím, měl by tam být jenom jeden!" 

Chvíli bylo ticho, John nervózně zatěkal očima a skousl si ret. 

"Doktore, asi si ho budeš muset podat sám" Řekl nakonec.

"Proč? Johne, co se děje?" Doktor odložil šroubovák a vytáhl se nahoru k Johnovi, který seděl na podlaze ve změti vodičů, ze kterého byl opravdu jen jediný modrý.

"Pokud ti to nedošlo Doktore, jsem tak trochu barvoslepý" John odvrátil pohled do strany.

"Oi, to je v pořádku. Promiň, nechtěl jsem...nebreč?" 

John se na Doktora znovu obrátil. "Vypadám, že brečím? Nechovám se narozdíl od tebe jako malé dítě, Doktore"

"Oh, tak promiň. Jistěže nebrečíš, vůbec nebrečíš, nic se nestalo" Doktor si vzal modrý kabel a znovu zalezl dolů, aby mohl dokončit kalibraci TARDIS.  Přitom si nemohl odpustit pomyslet na Mastera. 

Pokud věděl Master nebyl...barvoslepý. A nehledě na to, musel se pokusit představit si, jaké to musí být, nevidět všechny ty nádherné barvy, neumět ocenit duhu a vesmírné mlhoviny...

Zatřásl hlavou, aby ty myšlenky vyhnal. Stále ještě neví, co je John Simm pořádně zač. Ještě stále si nebyl stoprocentně jistý, že se nejedná o další z Masterových podlých triků, nemohl si dovolit ho litovat.

Zapojil modrý kabel a TARDIS spokojeně zamručela.

"Hotovo! Už si zase předeš jako vesmírné kotě, Krásko" Klapl si rukama o sebe a zasmál se. 

"Doktore! Něco ti tu pípá!" Ozval se najednou John ze shora. Doktor si sundal z očí brýle a znovu se přitáhl nahoru za ním. Vylezl celý a přikročil k řídící konzoli, na  kterém pípala kontrolka pro "kontakt".

"Tak ukaž" Zašeptal Doktor k TARDIS a přepnul signál na obraz.

Na obrazovce se promítli známé robotické tváře, nyní zbavené maskování. Lodivodi. A nebyli sami.

V pozadí byla na lůžku připoutána Lucy, s vyděšeným pohledem a zasychajícími slzami hrůzy na jejích tvářích.

"Lucy!" Vykřikl John.

Lodivod, který stál v popředí odskřípal zprávu, která Doktora donutila, zamračit se. 

"Nečlověk se nám vzdá, bude přepracován na náhradní díly, jinak bude přepracována tato žena"

"To nemůžete. Pusťte ji" Řekl ledově.

"Nečlověk se dostaví k naší lodi do dvou hodin pozemského času"

Odpověděl Lodivod a pak vypnul spojení.

John Doktora ihned na to přirazil ke konzoli.

"Říkal jsi, že bude v bezpečí!" Zavrčel Doktorovi do obličeje.

"Oi! Jen jsem nečekal, že budou lodivodi tak agresivní, to mi na ně nesedí!" 

"Musíme ji zachránit!"

"Stačí, když najdeme jejich loď a vzdám se jim" Řekl Doktor ironicky. John na něj chvilku zíral.

"Tak to udělej"

"Není to tak jednoduché, jak to zní"

"A to proč ne?"

"Protože to tak není nikdy...něco mi uniká..." Zašeptal Doktor, oči pořád upřené na již černou obrazovku.

"A to něco najdu na té havarované lodi" 

"A to jsi nemohl říct hned, že souhlasíš?"

"Ne, protože nesouhlasím. Nevzdám se jim jen tak. Vplížíme se tam, najdeme odpovědi a odvedeme tvoji přítelkyni. Vplížíme! Miluju plížení!" 

Doktor vyběhl z TARDIS. John si hluboce povzdechl. "Doktore..." A vyrazil za ním.

...

Nic moc, ale tak posouváme se dál ;) :D 

Věnováno jako vždy: @xrandom_storiesx & @klara343

 :)

AdyOtaku aka MorningStar

P.S. Zdá se mi, že jsem dost vybočila z charakterů.... :/