TARDIS přistála a John se v duchu zaobíral mnoha myšlenkami. Hlavně tím, jací ti Pondovi vlastně jsou, a kolik společníků Doktor vůbec má.

"No tak jdeme na to! Už jsem je pár týdnů neviděl, nevím jak dlouho to bylo pro ně, doufám, že jsem vůbec trefil rok, co jsem chtěl...nooooo....pojďme to zjistit!" Doktor odstoupil od konzole. Vydal se svižným houpavým krokem ke dveřím TARDIS a pak se otevřel. Vyšel ven.

John jen v klidu, bez pohnutí chvíli stál a všemi smysly vnímal jemné poryvy letního větříku, které proudily skrz otevřené dveře zvenčí. Byl doma na Zemi a přece nebyl doma na Zemi. I něco v tom větru bylo trošku jinak, nebo se mu to jen zdálo?

Povzdechl si a chystal se vykročit, ale znovu se zarazil. Nebyl totiž dost rychlý. Do TARDIS znovu vrazil Doktor, výraz v jeho obličeji byl rozzářený jako sluníčko a zelené oči se mu třpytily. Smál se. 

A těsně  v jeho závěsu do TARDIS vešla rezavovlasá mladá dívka, v minisukni, lehké halence a botách na podpatku, následována podobně starým mladým mužem, jen v obyčejné šedé mikině, riflích a teniskách.

TARDIS jim jemně zabručela na pozdrav, ale nevypadali, že by si všimli.

"Cos vlastně dělal, co jsme se neviděli?" Zeptala se dívka Doktora , který se už zase motal kolem řídící konzole TARDIS.

"To víš, zachránil jsem pár planet,  byl v pár vyhlášených barech, zabránil rozpoutání mezigalaktické války, normální dny" Odpověděl jí Doktor.

"A proč jsi nás nevzal s sebou?"

"Potřebujete taky trochu času pro sebe, nemám pravdu, pane Ponde?" Mrkl Doktor na muže, který hnul uhnul očima a jemně zrůžověl. "Je to Williams, Doktore. Prosím, vážně. Ona je teď Williamsová a já nejsem Pond"

"Ale houby, jsi Pond, Rory! A vždycky budeš Pan Pond! Opravdu to tak funguje! Veř mi! Feministi by tě ušlapali zaživa" 

"Doktore-"

"A už žádné hádání, Pane Ponde!"

"Ale Doktore!"

"Co?"

"Kdo je tohle?" 

Pohledy všech třech se zaměřily na Johna, který jemně ztuhl. Nepříjemný pocit se mu usadil v krku a žaludku. Známé pochybnosti se znovu ozvaly. Co když tu nebude vítaný?

"Ach ano! Moc, moc, moc, moc se omlouvám!" Doktor konečně odskočil od řídící konzole a přiskočil k Johnovi, kterého ochranářsky sevřel jednou rukou kolem ramen. Tedy, jemu to možná přišlo spíš přátelské, ale John za to byl tak rád, že by to klidně za ochranářské označil a nestyděl by se za to.

"Tohle, Pondovi, je můj nový společník, tedy váš spoluspolečník - páni, super, asi jsem vymyslel nové slovo - a jeho jméno je John Simm. Johne, poznej Pondovi, tohle je Amy a tohle její manžel Rory. Prosím, žádné kousání ani drápání není povoleno, takže to nedělejte. Nesnažte si navzájem ublížit, to nemám rád" 

John pomalu vydechl, jemně vyklouzl zpod Doktorovy paže a přišel k Pondovým blíž. 

"Ahoj. Jak už Doktor řekl, jmenuju se John a...asi teď budu cestovat s vámi" Jenže to vůbec nevyznělo tak sebevědomě, jak by si John přál. Bylo to spíš jako pípnutí vyděšeného kuřete. To se moc nepovedlo.

Blíž přistoupil Rory.

"Ahoj Johne. Těší mě. Jsem Rory Pon- tedy Williams" Natáhl ruku. John mu ji bez okolků stisknul a pousmál se. Pak se obrátil k Amy.

"Zdravím"

"Jo. Čau" John mohl úplně slyšet, jak se jeho křehké, právě nabité sebevědomí hroutí a praská, jako sklenička, co spadla na podlahu. Amy zněla chladně a celá TARDIS jako by se ochladila podle jejího příkladu. To nešlo tak dobře. Zaúpěl John vduchu.

Bylo ticho, které přerušil Doktor.

"No tak, teď když už se znáte, co si dát malou výpravičku? Jelikož je tohle tvůj první záběhový okruh Johne, podívejme se třeba do.....ano! Dáme si Velkou Francouzkou revoluci, co vy na to?" Doktor prudce zatáhl za páku a TARDIS se roztřásla. Snad se tak snažil zahnat dusivou atmosféru, kterou kolem sebe šířila Amy, která Johna propalovala podezíravým pohledem. 

...

"Ehn...Doktore, netušil jsem, že jsi na sladké" Ozval se Rory.

Všichni stáli v obrovském sálu, v paláci Versailles,  kde se nacházela snad všechna smetánka té doby. Všichni Lordi a Lady z celého širého okolí přijeli na oslavu, kterou pořádala Marie Antoaneta.

John měl oči na vrch hlavy, ale kdo by se mu divil? Byla to jeho první cesta časem. Byla to prostě nádhera.

Celé to kazil jen ten Amyin pohled, který ho všude následoval. Byl nepřátelský. Až moc.

Doktor stál opodál, v ruce podtácek s kouskem dortu, který spokojeně jedl a usmíval se při tom jako měsíček na hnoji. "Nebyl jsem, ale vypadá to že jsem" Řekl a neřešil, jak divně a nesmyslně to vyznělo.

John s Rorym si vyměnili pobavené pohledy. Tak nějak už oba věděli, že Doktor někdy plácá nesmysly. Nebo moc chytré věci, kterým jaksi nerozuměli.

Najednou se ozvalo tříštění skla, jak skrz okno proletěla tvrdá cihla a téměř trefila několik lidí. John polekaně uskočil.

"C-Co?" Vyhlekl. Než se stačil vzpamatovat, byl tu Doktor a držel ho za ruku.

"Slíbil jsem ti revoluci, tohle je revoluce! Utíkejte!" Doktorovy oči zářily nadšením, když ho rychle táhl pryč, následován Amy s Rorym. Kolem nich vypukla vřava, když se začalo ozývat bušení beranidla na Versailleskou bránu. 

Běželi dolů po schodech, kde chtěli zabočit vpravo. Proud lidí je však strhl přesně na druhou stranu pryč od TARDIS. Pryč od bezpečné únikové cesty. Pryč od prvotního plánu.

John vyděšeně otáčel hlavu kolem sebe, vědom si, že Doktor už ho nedrží za ruku a snažil se ho v té změti hlav, hlasů a křiku najít. 

"Doktore!" Zakřičel. Strach a adrenalin se mu společně proháněly žilami. Co teď? Co teď?

Najednou povědomá dlaň vklouzla do jeho. John se překvapeně podíval do Doktorovy tváře. Nezdobil ji úsměv, byla velice vážná. 

"Hlavně se drž u nás" Za Doktorova ramena se protlačily i Amy s Rorym.

"Co budeme dělat?" Zeptala se Amy okamžitě. Doktor se kousnul do rtu. "Hlavně nepanikařte, něco vymyslím, jen se držte u sebe" Do místnosti vrazilo několik tuctů lidí s vidlemi, v potrhaném oblečení křičících slovo Revoluce. 

A najednou John cítil, jak jsou on, Amy a Rory odstrčeni do rohu. Nemohl s tím nic udělat, Doktor byl silnější než vypadal.

"Zatkněte ty aristokraty!"

...

John, Amy a Rory byli vyhozeni do blátivé ulice a už se o ně nikdo nestaral. Všichni tři byli jemně potrhaní a vyděšení, ale živí a zdraví. To jim ale bylo jedno, protože...

"Kde je Doktor?" Vyhekl John, stavíc se na nohy.

"Nevím" Řekl Rory, který už stál a jako pravý gentleman pomáhal na nohy Amy.

"Musíme ho najít" 

"Jo to musíme" Přitakala Amy a oprášila si suchou hlínu ze svých kamuflážních šatů té doby. 

"Hele nejsem moc historik, ale nestínaly se při Velké Francouzké revoluci hlavy na hlavním náměstí?" Zeptal se Rory. John s Amy se na něj vytřeštěně otočili.

"Tak to si musíme pospíšit"

"Jasně, ale kudy"

"Ber to takhle. Je to pomůcka. Všechny cesty se sbíhají na náměstí, navíc...slyšíte ten hluk? Je to veřejná událost, všichni jsou tam" Podotknul John.

"Dobře" Vydechla Amy, jako by ji Johnova slova spálila.

"Teď musíme zachránit Doktora! Pojďme!" Rozběhla se. Rory za ní a Johnovi nezbývalo nic jiného, než je následovat. 

...

Vmísili se do davu a začali se prodírat dopředu, k pódiu, kde stála gilotina na stínání hlav. Tihle lidé to zřejmě mysleli dost vážně. Smrtelně vážně.

"Královna a její aristokratičtí následovníci musí zaplatit za svou nenasytnost!" Hulákal muž stojící na pódiu. Zřejmě vedoucí postava celé revoluce. Dav mu odpověděl souhlasným křikem.

"Všechny je popravíme, jako prašivé psy! A začneme tímhle!" 

Dva urostlí muži na pódium nedosmýkali nikoho jiného než Doktora, který ani nevypadal na to, že by se vzpouzel. Srazili ho na kolena a hlavu spolu s rukama mu uvěznili ve špalku. 

Doktor zvedl hlavu a zadíval se přesně na ně tři. Johnovi se sevřelo hrdlo a cuknul sebou, že se k němu rozběhne, Amy po jeho pravici zakřičela Doktorovo jméno.

Ale on jen zavrčel hlavou.

"Zůstaňte tam kde jste!" Napomenul je polohlasně, což se dalo dobře odečíst i ze rtů. 

"Ale Dok-"

"Všechno bude v pořádku, slibuju!" John tedy zůstal stát, ale s hrůzou sledoval, jak kat tahá čepel gilotiny nahoru, aby v příštích pár sekundách mohla znovu spadnout dolů a oddělit hlavu od těla.

"Jen zůstaňte kde jste, ani krok stranou!" Promluvil znovu Doktor.

"Srazte mu hlavu!" Zaječel muž a kat pustil provaz, který držel čepel nahoře.

Johnovi probleskly mžitky před očima. Ne!

Ale najednou je všechny tři známý stisk ruky zatáhl k zemi a než se stihl vzpamatovat, stál po kolena ve splaškové vodě, v kanále.

"C-Co?" Vyhekl, když zahlédl Doktorův rozesmátý obličej.

"Poběžte!" Pobídl je Pán Času a všichni tři, držíc se za ruce se rozeběhli kanálem.

"J-Jak jsi to udělal?" Zeptal se John udýchaně, zatímco kličkovali spletitým, mokrým a nevábně vonícím podzemím.

"To rozmístění kanálů. Došlo mi, že jeden bude přímo pod popravištěm, tak mi stačilo počkat, než bude slunce ve správném úhlu, aby oslnilo popravčího a v tom čase jsem se dokázal vytáhnout z pout a zatáhnout vás do kanálu"

"Ale to by nemělo být fyzicky-"

"Možné? Ale notak Johne, nejsem člověk, jsem přeci Pán času!" Zasmál se Doktor a najednou zastavil.

"Tady! To je poklop, co vede do sklepení Versailles! Polezte nahoru, šup! Johne, ty první!" 

...

Doktor za nimi zabouchnul dveře TARDIS a jako o překot se hnal k řídící konzoli, aby jí zadal pokyn k odletu. John se opíral o jednu ze stěn, nohy ho bolely a třásly se, stejně jako celé tělo. Nebyl na takovéhle přívaly adrenalinu zvyklý.

TARDIS začala známě rezonovat, jak se odhmotňovala a John si oddechl. Přežili to. Všichni.

Zvedl hlavu, aby se po nich mohl podívat. Rovnou se tak srazil s Amyiným. Mračila se. Mračila se tím způsobem, jako by ho měla chuť zabít. John polknul a odvrátil pohled. Co jí, proboha udělal?

...

Oi! Zdravím všechny čtenáře :) Kapitolka je trochu delší, tak snad vám to vynahradí to čekání <3

Hope you like it :)

 AdyOtaku aka Morningstar