"Ale jak je to možné?! Máš být mrtvý! Umřel jsi mi v rukách!!" Vykoktal zmateně Doktor.

"Cože? Musíte si mě s někým plést. Vážně!" Zamumlal John, který pomalu rozmrkával mžitky bolesti a znovu se snažil s pomocí stěny dostat na nohy. 

"Nedělej, že nevíš! Co máš v plánu tentokrát?? Usmažit mi Zemi před očima?!" Doktorovy oči byly najednou plné ohně a zloby.

"C-Co? Cože? Já vážně nevím-" A najednou byla tma. 

Doktor zaregistroval právě v čas Johnův skelný pohled, i to, jak se jeho tělo naklání dopředu. Automaticky udělal krok do předu a zachytil jeho padající tělo do náruče. 

Chvíli nehnutě stál s nevědomým mužem v rukách a nevěděl, co si počít. V hlavě měl zmatek. 

"Co mám asi teď ksakru dělat?"  Zeptal se Doktor sám sebe vduchu zoufale.

'Podívej se mu do kapes'

Zamumlala mu v hlavě TARDIS. 

"Proč bych se mu měl dívat do kapes, nejsem přece zloděj" Nechápal Doktor. Kdyby TARDIS mohla, povzdechla by si. S Jedenáctou verzí jejího zloděje to bylo někdy vážně těžké.

'Prostě to udělej. Věř mi.'

Doktor ji poslechnul, váhu Johna si přesunul na levou ruku a pravou začal šátrat v kapsách jeho...počkat tohle byl svetr. Ten neměl kapsy. Kam mu to teda...

Doktorovo obočí, (ano jen se Mattovi smějte, že nemá obočí -Pza) vyletělo až někam do jeho vlasů a jeho rty se zformovaly do písmena 'o'. 

"Ooopsey. Tak pěkně doufám, že se tohle nedozví Harkness, měl bych to už navždy na talíři" Konečně v kapse Johnových riflí něco nahmatal. Vytáhl rychle ruku a podíval se na tu kovovou věcičku, která podle jeho očekávání měla být nějaký malý spouštěč radioaktivního záření, nebo Rassilon-ví čeho zákeřného, něčeho, čím by mu mohl Master ublížit, ale...ony to byly jen klíče.

Doktor věnoval překvapený pohled muži v jeho rukou. 

"Čekal bych něco víc smrtonosného, ale..." 

Prohlédl si klíče pořádně. Bylo na nich číslo. Číslo čeho?

Číslo bytu.

Odpověděl si vzápětí sám. Měl chuť se pořádně plesknout do čela, ale minule....no raději nemluvit. V tomhle těle měl nějaký 'talent' bouchat se do hlavy o pořádně tvrdé věci, takže to raději vynechal.

"Okey dokey, molto bene....pojďme najít ten tvůj...byt" Řekl Doktor, jako by vůbec nevnímal, že John je vlastně v bezvědomí a nemůže mu odpovědět. Nebo to jen zase mluvil sám se sebou?

...

John se probral u sebe na gauči. Hlavu měl jako střep. Nebo se to tak alespoň říkalo? Pokud si to správně pamatoval ze svých studentských let, kdy se poprvé opil. Poprvé a naposledy. 

Zasténal a posadil se.

"Už je ti líp?" Trhl sebou, když se ozval Doktorův hlas z blízkého křesla. 

"J-Jo, asi jo?" Zamrkal překvapeně John, který k tomuhle podivínovi cítil...nedůvěru. Tedy měl by ji cítit ne? Je v jeho bytě, v jeho krásně uklizeném-

A tehdy si John všiml. Jeho byt nebyl vůbec uklizený!

"Cos to tady provedl??!" Vstal z gauče napruženě. "Moje přítelkyně má přijít na večeři, má tu být uklizeno!" Zvýšil trošku hlas. Doktor se pod tím tónem nepatrně přikrčil v křesle, ale pár sekund na to z něj vyskočil jako by se nic nedělo. 

"Ach ano, za tohle se omlouvám" Doktor rozhodil rukama ve vzduchu, jakoby měl čarovat duhu. 

"Co jsi vůbec zač? Mimozemšťan? A kdo má být ten...ten Master?! Protože jsem to jméno nikdy neslyšel! Co to všechno mělo znamenat?!" John ani netušil, jak rychle a prudce to na Doktora vychrlil. 

"Oh...tohle...já...omlouvám se" Doktor se na Johna díval. Jen díval, neodvrátil pohled, jakoby se ho snažil přimět, aby mu opravdu ihned odpustil. "Jen...vypadáš jako někdo...koho jsem dřív...znával, ale to je jedno!" Znovu rozhodil rukama a vydal se ke dveřím.

"Měj se Johne Simme, buď úžasný, měj se úžasně a křič Geronimo! A...vlastně ne, Geronimo křičím já! Je to úžasné slovo, taky to někdy zkus!" 

Vyrazil ze dveří. 

John se ho ani nepokoušel zastavit, jen zíral na otevřené dveře v němém podivném úžasu. PAk zavrtěl hlavou.

"No skvělý! Fakt, fakt skvělý!" Zavrčel si ironicky pro sebe. Proč se vlastně stará o tohohle...mimozemšťana?!  Večeře! Lucy! Jeho byt! Jeho byt!

Co teď?

Pohled mu padl na telefon položený na stole. V hlavě se mu okamžitě vyjevil záchranný plán. Přišel k telefonu a vytočil Lucyino číslo. Zvedla mu to asi po dvou minutách, ale tentokrát jí to ani neměl za zlé.

"Johne! Co se děje?"

"Lucy, máme menší změnu plánu"

"Změnu? Takže večeře nebude?" 

"Jak moc máš ráda tu restauraci v centru?" 

...

Doktor klečel uvnitř TARDIS a šroubovákem se vrtal v konzoli. TARDIS byla nová, zregenerovala spolu s ním, nesmí být rozbitá tak brzy! 

Ale né že by se na to co dělal, soustředil. Ne. 

Všechny jeho myšlenky zůstávaly u Johna Simma. U toho Johna Simma, který vypadal přesně jako Master. Byl by si myslel, že je to opravdu on. Když byl však u něj doma, zatímco byl John v bezvědomí, udělal rychlý sken. 

Výsledek: Člověk, jedno srdce, normální mozková činnost (na člověka možná i trošku nadprůměrná, ale to nic neznamenalo)...prostě...člověk.

To ho nepřesvědčilo, kdo by taky opakoval chybu s hodinkami, co? Tak prohledal celý byt. Nenašel je. 

TARDIS jemně šťouchla do jeho mysli, a tak ho probrala ze zamyšlení. 

"Co?" Zeptal se.

TARDIS zamručela a on se nemusel snažit, aby porozuměl. Šroubovák si zastrčil zpátky do náprsní všité kapsy a postavil se.

" Nemůžu ho nechat bez dozoru...může to přecijen být Master" Doktor udělal pár podivných grimas s našpulenými rty, jako by se dohadoval sám se sebou a pak si poskočil. Nijak radostně, prostě...jen tak.

"Johne Simme, ty záhado, pojďme tě vyřešit"

...

Just keep writing, just keep writing, just keep writing, writing....oh no, not now Dory!

Aneb doufám, že budete pokračovat ve čtení a bude se vám to líbit! Především mým dvěma ďáblům na ramenech @klara343 & xrandom_storiesx aneb Claře <3 a Kájušce :P Vďaka za DW fandom feels, kterými mě zásobujete (hlavně shipy CapDoc a Master/Doctor) a já pak můžu psát "tohle" <3 

Hope you like it

AdyOtaku aka MorningStar