John upravil jemně natočené květy tulipánů, co stály ve váze na stole, na správnou stranu a pohledem znovu zkontroloval, jestli je všechno v pořádku. Když zjistil, že jeho útulnému bytečku nic nechybí, pousmál se a posadil se do křesla.

Tak, dneska má dovolenou. A co znamená dovolená? Znamená, že může pozvat Lucy na večeři. Udělat jim oběma příjemný večer a odpočinout si od papírování a sezení v kanceláři. Už mu to začínalo lézt na mozek. Ale co...práce je práce a dokud mu slušně platí, bude v té kanceláři sedět dál.

Z přemýšlení ho vyrušil tichý pravidelný zvuk klepání. 

Raz dva tři čtyři.

Raz dva tři čtyři.

Překvapeně si uvědomil, že ten rytmus vyklepávají jeho prsty a rychle přestal. Tohle se mu teď stávalo dost často, muselo to být pracovním stresem a tím, že v mládí hrával na bicí. Ano, bude to rozhodně tím.

A pak se ulicí rozlehla rána, která rozdrnčela sklo v okenicích. John mírně poskočil v křesle a rychle z něj vstal.

"Co to sakra bylo?!" Zavrčel John a rychle popošel k oknu, ze kterého vyhlédl.  Přes kouř toho moc neviděl, byla ho plná celá ulice.

"Nehoří někde?" John rychle popadl hasící přístroj od nich z koupelny, vyběhl z bytu a rozběhl se na ulici, aby mohl případný oheň uhasit. Když se však prodral kouřem k jeho zdroji zarazil se.

Co to má sakra být? 

John vyjeveně zíral na velkou, čerstvě na modro natřenou, policejní budku, ze které se valil hustý šedý dým. Z pootevřených dveří znělo skřípání a trhané brumlání, něčeho jako motoru. A taky se po chvíli tlumeně ozval něčí hlas.

" Ale notak! Krásko, tohle mi nedělej! Kam si to zase skočila, co?" Z nejhustšího dýmu, z těch dveří, se vypotácel docela vysoký mladý muž. 

John z něj moc neviděl, vlastně to jediné co na tu dálku upoutalo jeho oči byl sytě červený motýlek, kolem cizincova krku.  

Ten cizinec začal obcházet budku kolem dokola a naštvaně si přitom něco mumlal. Něco jako:

"Budu tě muset překalibrovat, ta turbulence v časovém víru nás hodila někam do neznáma a nechci riskovat, že se tu zasekneme"  

John nerozuměl pořádně ničemu v téhle větě, ale byl si docela jistý, že uvnitř je ta budka v plamenech. 

"Pane! Nepotřebujete pomoct?" Odvážil se přijít blíž.

"Ale ne! Zvládám to, všechno to zvládám, vidíte? Jsem pán Zvládnu to! Ale ne, počkat. To je zlé jméno. Ale jsem Doktor, a vy jste?" 

"John Simm" John si protřel oči, protože mu začínaly z toho štiplavého kouře slzet. 

" Výborně, těší mě Johne Simme. Můžete zase jít! Všechno mám pod kontrolou!"  Další hustá dávka kouře se vyvalila z otevřených dveří modré budky. 

"To vidím" Zasmál se John ironicky. "Kde se tu ta budka vůbec vzala?"

"Jak vidíte, trošku jsem havaroval, ale za chvíli to spravím a jsem fuč!" Odpověděl mu muž, možná až příliš rychle a hlasitě, když vytahoval zevnitř budky dlouhý červený kabel.

"Havaroval?" Pozvedl John obočí. "Havaroval, v té budce, to jako...že je to loď?" 

"Ano správně, výtečně, sto bodů pro Nebelvír. Ale počkat, ach ano to je Harry Potter, promiňte. Ano, je to vesmírná loď. Moje vesmírná loď, nejlepší loď ve Vesmíru a jmenuje se TARDIS" 

"Ona...TARDIS?" Johna jemně píchlo ve spáncích.

"Ano je to ona a má jméno!" Ozval se Doktor opět nahlas. 

John už ho ale nevnímal, upustil hasící přístroj na chodník a chytil se za hlavu, když se mu zatočila. Ztratil rovnováhu a zapotácel se, ale než mohl spadnout, cizí ruce ho zachytily a podepřely.

"Musíte pryč z toho kouře Johne, pro obyčejné lidi je nebezpečný" 

John nic neřekl, jen se nechal odvést přes celou ulici a za roh, kam už se kouř nedostával tak moc, celou dobu opřený o vyššího muže. Přiložil si ruce na obličej a začal si mnout oči, když ho ten takzvaný Doktor opřel o stěnu.

"Točí se vám hlava? Mělo by to přejít, stačí jen vypít konvici dobrého čaje a prospat se!" Zasmál se Doktor, John stále cítil jeho ruce na svých ramenech, jak ho opíral o stěnu.

John zasténal a stáhl ruce z bolavých očí, aby zjistil jestli vůbec přes slzy uvidí. Jeho opora najednou zmizela a on se svezl podél stěny do sedu. 

Doktor stál několik kroků od něj, bílý jako stěna, zelené oči vytřeštěné v panice. 

John si všiml, že má delší černé vlasy, jejichž ofina mu padala do pravé strany obličeje, který byl takový hranatý, s výraznou bradou a trošku výraznějšíma ušima. Oblečený byl v hnědém saku, pod kterým měl bílou košili s červeným motýlkem a v černých těsných kalhotách a černých botách.

To bylo ale vedlejší. To překvapení a ... strach co se mu zrcadlili v očích a tváři... co?

" The Master...."