Elizabeth

Nejednou se v mé hlavě objevila myšlenka ohledně toho, jak se všechno za poslední rok změnilo. Všechno nabralo jiné obrátky, můj život směřoval úplně jiným směrem než předtím, stal se ze mě někdo úplně jiný. Ale myslím, že tohle přesně se lidem v mém problémovém věku stává a že je to naprosto normální, i když se to tak na první pohled nezdá. Ztratila jsem tolik lidí, ale tak to mělo být. Poznala jsem, komu na mně doopravdy záleží a na kom záleží mně. Ani za milion dolarů bych nic z toho co se stalo, nezměnila.

Přijít po týdnu do školy bylo snad to nejhorší, co se mi mohlo stát. Podle pohledů mých spolužáků to cítili stejně a při chystání se na první hodinu bychom společně nejraději založili požár a s úsměvy na rtech se dívali, jak škola pomalu lehne popelem.

Ignorovala jsem Luka, kterého nejspíš hodně uspokojovalo, když mým směrem mohl posílat ty nejvražednější pohledy. Nenáviděl mě. Byla jsem si jistá, že v té jeho hlavě už kuje plán na to, jak udělat z mého života peklo. Podle nenávistných, zlomyslných jisker, které se mu třpytily v očích, jsem poznala, že prahne po pomstě. Jeho povaha mu nedovolovala, aby si jen tak nechal líbit to, že ho Will nemilosrdně zmlátil a alespoň na pár dní zanechal na jeho dokonalé tvářičce pár nepěkných škrábanců a odřenin.

Nebyla jsem překvapená, že jsme v první hodině angličtiny už asi po milionté probírali téma 'maturita'. Učitel nás strašil vším možným, co nás u ní čeká. Určitě ho uspokojovalo, že nás mohl takhle lehce vyděsit.

„Zbývají vám už jenom necelé čtyři měsíce," varoval nás, nad čímž jsem jenom zakoulela očima.

„Tak strašně se těším na maturiťák," pronesla zasněným hlasem dívka sedící o pár lavic přede mnou její dlouholeté kamarádce. Učitel se na ni podíval káravým pohledem, na což ona jen sklonila hlavu.

„Alexandro," oslovil ji ne zrovna příjemným tónem, „na maturitní ples můžou jenom ti, kteří úspěšně odmaturují. Tohle pravidlo už je na téhle škole po desetiletí." Pár studentů se tiše uchechtlo.

Byla jsem tak neskutečně ráda, když se konečně rozezněl zvonek a já měla právo opustit třídu. Každá minuta tohohle dne se zdála nekonečná. Když jsme po poslední hodině dostali rozkaz shromáždit se v jedné z volných tříd a po delší době zase probrat přípravu maturitního plesu, neměla jsem daleko k tomu, abych se unudila k smrti. Briana neustále mluvila a mluvila, pověřovala nás úkoly, které nikdo z nás nechtěl dělat, a okrádala nás o drahocenný čas, kdy už jsme všichni mohli opustit brány školy.

„Vy se ani nesnažíte," vyčítala nám, „nejsem schopna zorganizovat maturiťák sama. Potřebuju, abyste přiložili ruku k dílu!" Nad jejími slovy jsem pouze zakoulela očima a nebyla jsem jediná. Všichni jsme byli až moc unavení a otrávení na to, abychom se snažili plnit její nesmyslné úkoly, na které bylo stejně ještě brzy.

„Máme ještě čtyři měsíce," rozhodil rukama černovlasý kluk. Četl mi myšlenky. Briana po něm střelila vražedným pohledem. Všechny si nás přeměřila pohledem a zoufale si povzdechla.

„Uvědomujete si vůbec, že měsíc předtím musíme začít s výzdobou?!" založila si ruce v bok, „musíme se o to postarat, dokud je čas. Za chvíli budeme všichni ležet v maturitních otázkách, sakra!" Nebyla jsem si jistá, jestli Briana byla ten typ, který si jednu z těch otázek vůbec přečte. Vypnula jsem, protože její pisklavý hlas mučil mé ušní bubínky a já kvůli ní nechtěla ohluchnout. Viděla jsem jenom, jak se jí neustále pohybují rty, ale neslyšela jsem ani slovo, naprosto jsem ji přestala vnímat.

V rohu místnosti jsem zaregistrovala znuděného Willa. Ruce měl zkřížené na hrudi a propichoval Brianu pohledem. Když na sobě ucítil můj pohled, přesměroval zrak na mě. Kývl hlavou k Brianě a zakoulel očima, na což jsem se uchechtla, co nejtišeji to šlo. Pak na mě mrkl a daroval mi ten nejzářivější úsměv, který jsem na jeho rtech kdy viděla. Snažila jsem se mu ho opětovat, ale věděla jsem, že mé rty nevytvořily nic jiného než prapodivný úšklebek.

Briana naštvaně oznámila konec. Ve třídě propuknul hluk. Židličky skřípaly o podlahu a hlasitý dupot nohou se rychle hnal ven ze třídy a ze školy. S vynaložením všech sil jsem se procpala davem vzteklých čtvrťáků až ven na chodbu. Oddechla jsem si, že můžu konečně odejít a trávit odpoledne po svém.

„Hej," zakřičel mně moc dobře známý hlas a za pár sekund se už jeho silná ruka obmotala kolem mého zápěstí, čímž mě zastavil. „Nejspíš bych měl být naštvaný, že jsi na mě nepočkala," přimhouřil oči. Pustil mé zápěstí a začal si nemotorně pohrávat s prsty.

„Promiň," zkousla jsem si ret, „rodiče mi řekli, že hned po škole musím dorazit domů. Chtějí si se mnou o něčem promluvit," objasnila jsem. Sama jsem neměla ani tušení, o čem měl ten rozhovor být, ale lhala bych, kdybych řekla, že jsem se ani trošku nebála. Už od té chvíle co mi po obědě dorazila textovka od mámy, jsem přemýšlela nad všemi tématy, o kterých bychom mohli mluvit, ale postupně jsem je všechny zavrhovala, protože jsem si mezi mnou a mými rodiči postavila vysokou cihlovou zeď a oni neměli ani nejmenší možnost vidět co je za ní a právě proto neexistovalo mnoho témat, o kterých by se mnou rodiče mohli mluvit.

Will chápavě kývl hlavou a sklonil hlavu. Až teď jsem dostala možnost si ho pořádně prohlédnout a přeskenovat pohledem. Nemohla jsem se na něj dívat bez toho, abych si přestala kousat spodní ret. Bílé tričko naprosto upoutalo mou pozornost. Měl na něm přehozenou světle šedou mikinu, ale i tak jsem měla problém neslintat.

„Přestaň si mě prohlížet," ze zírání mě přerušil jeho pobavený hlas. Nemělo cenu argumentovat. Každý kolemjdoucí si mohl snadno všimnout, že si skenuju každý milimetr Willova těla. Obrátila jsem nad ním oči v sloup a jemně ho udeřila do hrudi.

„Musím běžet," oznámila jsem zírajíc na hodinky a teď už příliš rychle běžící čas. Než Will stačil promluvit, rychle jsem se postavila na špičky a na rudé rty mu vlepila rychlou pusu, se kterou podle nakrčeného obočí nebyl spokojený, ale to už jsem se dala do kroku a pádila domů.

Vběhla jsem do obývacího pokoje, ze kterého se ozývaly hlasy. Rodiče už na mě netrpělivě čekali, což mě znervóznilo, jelikož jsem pochopila, že tenhle rozhovor bude asi dost vážný. Okamžitě mi po mysli začal běhat Aaron, ale hned jsem zamítla, že by se mohli dozvědět o jeho závislosti. S tichým pozdravem jsem se posadila na kraj gauče a vystrašeně čekala, co se bude dít.

Otec si odkašlal a začal, „chtěli jsme si o tom s tebou promluvit už včera, ale jelikož ses teprve vrátila z výletu, tak jsme se rozhodli tenhle rozhovor odložit na dnes." Kousla jsem se do rtu.

„Máš necelý měsíc na to, abys odeslala přihlášku na vybrané univerzity," slova se ujala matka. Těžce jsem polkla. O tomhle jsem s nimi mluvit nechtěla, ačkoliv jsem už dlouhou dobu očekávala ten okamžik, kdy se mě budou vyptávat, na jakou univerzitu chci jít. „O jakých školách uvažuješ, Elizabeth?"

Nervózně jsem se podrbala na zátylku, „no...," pronesla jsem nejistě a zároveň vystrašeně, „nejsem si jistá, jestli chci na nějakou jít." Pravda byla, že jsem si byla jistá -stoprocentně jistá-, že tenhle rok nepošlu na žádnou univerzitu mou přihlášku. Matka na mě vykulila její hnědé oči, otec málem upustil mobil, který svíral v ruce.

„Co tím myslíš?" otec zvedl obočí. Jeho hlas mi naznačoval, že s tím asi není spokojený.

„Nejsem připravená... studovat," pokrčila jsem rameny, jako by o nic nešlo, čímž jsem rodiče ještě víc rozhořčila. „Ani nevím, co by mě bavilo,... co chci dělat."

„Lizz," vydechla matka a zakroutila hlavou, „vždyť jsi snila o tom, že jednou půjdeš na vysokou."

„To mi bylo osm," poznamenala jsem, „teď nejsem připravená."

„Mysleli jsme, že bys mohla podat přihlášku na Stanford nebo Priceton," řekl otec. Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou. Nechtěla jsem jít ani na jednu z těchhle univerzit, nechtěla jsem jít na žádnou, a proto jsem byla neskutečně ráda, když náš rozhovor přerušil zvonek. V tom momentu jsem ale nevěděla, že se za pár minut všechno zhroutí a ovlivní mě to na celý můj život. Kdybych měla možnost tomu jakkoliv zabránit, klidně bych si podala přihlášku i na Harvard.

Omlouvám se, že Vás tak napínám, ale když mě to tak strašně baví. V příští části už se konečně dozvíte, proč jsem hned dvě části po sobě takhle ... tajemně ukončila. Děkuju Vám za všechny pozitivní komentáře. Vážně mě to neskutečně žene dobředu. ♥