Mamka mi před tím než odešla do práce, nechala na stole palačinky a kakao. Další výhoda. Hlava mi třeštila a pořád mě bolelo v krku. Bylo to nepříjemné a otravné. Každých pět minut dostávat záchvaty kašle. Teploty ustupovaly, ale stejně jsem musela ležet a nic nedělat na gauči. Charlie byla ve škole a rodiče v práci. Cítila jsem se osaměle a taky znuděně. Tak jako dřív. Knížky jsem měla přečtené, mobil a počítač měla mamka v nějaké tajné skrýši a já jsem se nemohla vydat na dobrodružnou cestu to najít, protože vím naprosto jistě, že bych selhala. Ona byla jako profesionální člověk, který schovává věci. Nikdy jsem v dětství nenašla dózu se sladkostmi, nikdy jsem nenašla dárky k Vánocům, jsem mizerný pátrač. 

Jak bych pak asi mohla napsat někomu, aby mi přinesl učení? Pomyslela jsem si, a zakroutila jsem hlavou na mamčin plán. V duchu jsem doufala, že nejela osobně do školy pro moje učení, to už bych radši simulovala, že mi je dobře a šla do školy. Další výhodou na tom, že jsem doma byla ta, že jsem si mohla pečlivě promyslet každou chvíli, kterou jsem s Kevinem strávila. Mohla jsem si připomenout naše konverzace a mohla jsem přemýšlet nad vším, co jsem chtěla. Otevřít všechny koutky své mysli, ale předem jsem věděla, že všechny moje myšlenky se budou týkat jenom a jenom jeho. Nemohla jsem se zbavit pocitu, že je něco špatně, ale byly tady i další pocity jako smutek, zoufalost a zmatek. 

Zmatku jsem nemohla setřást z hlavy tak lehce, protože tam přetrvával a zevnitř na mě křičel, že požaduje vysvětlení a já jsem si začala přát, aby se mi brzo toho vysvětlení dostavilo a ten slabý hlas konečně utichnul. 

Za celé to dopoledne a odpoledne, co jsem pouze ležela na gauči a civěla do stropu jsem si uvědomila, že věci, které jsem tvrdila o svých citech ke Kevinovi měli něco do sebe a zároveň jsem se v jedné věci absolutně zmýlila. Nemiluju ho tolik, že bych s ním nechtěla chodit. Tohle byla špatná domněnka. Správně má být, že ho miluju tak moc, že se kvůli němu culím, rozbuší se mi srdce při každém úsměvu a vybuchne ve mně ohňostroj při jeho dotyku. Miluju ho tak, že bych byla nejraději, kdyby při mě vždycky stál.

Když jsem došla k té fázi přemýšlení - vzpomínání, nedokázala jsem v sobě udržet slzy a rozbrečela jsem se, protože jsem si uvědomila, že nemám proč skrývat slzy, když jsem doma sama a všichni přijdou nejdříve až za hodinu. Bylo mi jedno, že kvůli tomu budu mít mokrý polštář, který jsem si přivlekla sebou, soustředila jsem se na bolavé a stejně přesto nádherné vzpomínky. Bylo to jako starý film, který se mi přehrával v hlavě. Kevin, brusle, jídlo, sešit na dějepis, růže na Valentýn, pusa, pláž, večery s filmy, Layla, Mason... Bylo toho tolik, že na to ani dva balíčky kapesníků nestačilo. Klela jsem, že jsem se do něj zamilovala, protože jsem kvůli němu brečela, vzpomínala a všechno na co jsem kdy myslela, se alespoň trochu týkalo jeho. 

Potřebovala jsem vysvětlení, potřebovala jsem usmíření, potřebovala jsem Kevina. Přála jsem si nejvíc na světě, aby to bylo jako dřív, protože koukat se na to, jak se všechno obrátilo vzhůru nohama během jednoho dne, mě brzo přivede k smrti, ale také jsem byla smířená s možností, že už to nebude jako dřív nebo se to vrátí do té hodně staré koleje. Dávno, dávno před tím, než se objevil Kevin. Ty chvíle, kdy jsem nebyla zamilovaná, nebavila jsem se s nikým tolik, nesvěřovala jsem se nikomu mimo svou rodinu, seděla jsem ve třídě a hleděla jsem si svého, ale když jsem se nad tím zase pořádně zamyslela, nevrátí se to až sem, protože jsem jiná, o mnohem více jiná než tehdy. 

A jsem jiná kvůli Kevinovi. 

-

„Ani nevíš, jak moc jsem se vyděsila, když jsem slyšela z tvého čísla hlas tvojí mamky!" řekla Grace, když přišla za mnou domů s učením. Naštěstí jsem si předtím stihla propláchnout obličej. Nevěděla jsem, že přijde, ale věděla jsem, že brzo by měli přijít rodiče a Charlie. Převzala jsem si všechny těžké učebnice a sešity. 

„Mobil mi vzala máma." Vysvětlila jsem a začala jsem mít nutkání, co nejrychleji utnout konverzaci a nechat Grace odejít. Vyhovovalo mi tamto ticho, které poskytovalo svobodu mým myšlenkám. 

„Aha. To to pak vysvětluje… No nic, spěchám na hodinu čela, tak se brzo uzdrav. Ahoj." Usmála se na mě a spokojeně odešla. Proběhlo to rychleji, než jsem si myslela. Ovšem, že jsem si to myslela, protože vždy, když přišel Kevin, tak to bylo na několik hodin. (A jsme zase u něj.) 

Dala jsem se do toho učení rovnou, abych to měla za sebou a abych zahnala myšlenky na něj. Bylo by to celkem úspěšné řešení, kdybych nezačala dějepisem. Tentokrát jsem na něj nezačala myslet kvůli vzpomínkám, ale spíše kvůli dopisu, který jsem měla zastrčený v učebnici, a vykouklo to na mě, když jsem listovala stránkami. To naškrábané písmo bych poznala, i kdybych byla oslepená. Napsal to Kevin, s tím jsem si byla stoprocentně jistá. Převládala nade mnou zvědavost, ale také strach z toho, co bude napsané na jednom papíru.

Učení počká. Řekla jsem si a rozevřela jsem složený papír a zděsila jsem se na množství písmen a vět. Bylo to na celou stránku a písmo bylo malinkaté, ale stále se to dalo přečíst. Zhluboka jsem se nadechla, než jsem začala číst…

Jelikož jsem se ti pokoušel napsat smsky, na které jsi mi neodpovídala, tak jsem se jako statečný batman odhodlal ti napsat dopis a to je fakt síla, protože nesnáším literaturu a slohy, protože jsem z nich každý rok skoro propadal. Je tady ještě ta možnost, že bych přišel osobně, ale abych se přiznal, tak jsem z toho až moc podělanej. Ano, i já, Kevin Wile se dokáže stydět a být skoro počůranej strachy, ale já vím, že se mi smát nebudeš.
 V tom se zmýlil, smála jsem se mu přes celou místnost, ale zároveň jsem se široce usmívala, protože zněl pozitivně.
 Jednoduše si važ toho, že jsem se odhodlal tak brzo, protože jinak bych se zbaběle šel zakopat. Po té párty, nebo po tom incidentu s Masonem jsem si pomalu začal uvědomovat, jaký mám vlastně kamarády. Vzpomněl jsem si na tebe, jak jsi mi vyprávěla o tom, že to, že je někdo oblíbený nic nemusí znamenat, nemusí mít pravé kamarády a praví kamarádi jsou pro život docela dost důležití, ne? Celý jsem si to musel nechat projít hlavou a uvědomil jsem si, že ty lidi kolem mě jsou falešní jak kozí plastika. A já taky nejsem zrovna nejdokonalejší v mém chování. V hlavě jsem měl jenom jednoho člověka, který mi z hlavy nechtěl odejít, dobře tady je chyba. JÁ ho nechtěl nechat odejít, jednoduše, protože mi na něm příliš záleží a něco jsem mu slíbil. A končím s tím, oslovovat tě ve třetí osobě. Jsi to ty. Záleží mi na tobě víc, než mi záleželo na jakékoliv holce, zbožňuju tvojí povahu, protože je dokonalá, nejhezčí je, jak nejsi falešná, jak se nepřetvařuješ, jak jsi už od začátku sama sebou. Byla jsi uzavřená do sebe a otevřela ses mi, cením si toho, fakt, že jo. A jsi roztomilá, když ses na mě vždycky naštvala, jak jsem od tebe něco opsal a dostal jsem za to jedničku, když ses mi podívala do očí, jak jsem ti říkal nějakou „vtipnou“ historku a tobě vůbec nepřipadala vtipná, ale jenom ses pousmála. Vím, že budeš protáčet očima nad těma lichotkama, takže to tady utnu. Mám tě rád, Rosie. Mám tě víc než rád. Bylo to ode mě hodně sobecký s tou Laylou asi, co? Mrzí mě to, došlo mi až fakt hodně pozdě, že jsem se choval (možná pořád chovám) jako naprostý kretén. Promiň. Celé se mi to v hlavě ozývalo jako ozvěna. Nestačilo to jednou, nestačilo to dvakrát, nekonečněkrát mi to hrálo jako neskutečně chytlavá písnička v hlavě. Kdyby mi to řekl osobně, vyvrátila bych mu to, nesouhlasila bych s ním. Ani nemysli na to, že bys mi to vyvrátila, spíš se nad tím zamysli. Mám pravdu. Choval jsem se jako bezcitný č*rák k tobě, ke všem a nejvíc mě sere, že zrovna k tobě, protože jsi nejspíše jediná pravá kamarádka. Občas si fakt připadám jako zmrd, protože mám čest s něčím, co si nejspíš ani nezasloužím. Hele, už to zní jako holka. Řeknu ti v co nejkratším odstavci to, co jsem měl doopravdy na srdci, dobře? Zalapala jsem po dechu, protože jsem nevěděla, co od posledního odstavce čekat.

Musím ti za spoustu věcí poděkovat. Děkuju hlavně za tebe. Omlouvám se, za moje pitomý chování, za to, jak jsem se choval ve škole, protože jsem si myslel, že si na mě naštvaná, jelikož jsi mi neodepisovala. A chci ti říct, že hodlám dodržet svůj slib. Nikdy tě nenechám samotnou, teda jestli mě nebudeš mít plný zuby a nebudeš mě chtít nikdy vidět. A přísahám, že se v tom svém chování ještě vylepším. Můžu rovnou začít u tvojí mámy – Ať už byl ten trest sebevíc strašný, já jí to vymluvím. Kvůli tobě. Kvůli tomu, že pro mě znamenáš víc, než si myslíš a kvůli tomu, že tě miluju.

A je to tady. Napsal jsem to. Sakra, bolí mě z toho fakt ruka, ale teď mám strach z toho, jak ti to pošlu. A přiznám se rovnou, že mám strach z tvojí reakce. Ale cítím absolutní úlevu z toho, že jsem konečně napsal pravdu. Jo, miluju tě a uvědomil jsem si, že tě miluju víc než Laylu. Musím se ještě omluvit za svojí sebestřednost, ale mám hroznou chuť tě políbit. A myslím to vážně.

…už to překračuje meze trapnosti, takže…Rosie, snad mi to někdy odpustíš.

P.S. Ten dopis raději spal, protože už teď při představě, že jsi to přečetla, se cítím trapně. Díky.

Seděla jsem na židli a četla jsem si ten dopis pořád dokola a dokola. Někdy jsem se musela zasmát, protože to byl zkrátka Kevin, dokázal i nechtěně a bez jakékoliv snahy zlepšit člověku náladu. Slzy nekontrolovaně opouštěly moje oči a při každém mrknutí stékaly dolů po tváři. Mlčky jsem si to přečetla ještě několikrát, jako kdybych byla jenom já a ten list papíru, nereagovala jsem na to, když přišla Charlie. Vzpamatovala jsem se teprve, když mi vletěla do pokoje, bez zaklepání. Okamžitě jsem složila papír a zastrčila mezi stránky učebnice a utřela jsem si mokré tváře.

„Už jsem si myslela, že jsi zkolabovala!“ Vydechla úlevou a chytla se za srdce. Taky, že JSEM málem zkolabovala. Doplnila jsem v duchu.

„Potřebuješ něco?“ Zeptala jsem se. Nemohla jsem si nevšimnout její zase veselé nálady.

„Za prvý ano, je zase jedna z těch ‚důležitých‘ rodinných večeří a za druhé jsi dneska jako přecitlivělá těhule. Nejsem slepá, abych neviděla tvoje červený oči. A jako správná sestřička se nebudu vyptávat.“ Řekla a opustila můj pokoj.

Než jsem došla do kuchyně, tak jsem se ještě zastavila v koupelně a opláchla jsem si obličej, dokud nenabral normální pleťovou bravu. Sešla jsem schody a vešla jsem do kuchyně, kde už každý seděl. Každý včetně Kevina. Rozbušilo se mi srdce a byla jsem jako zmražená na místě, všichni na mě upírali zrak a jediné, co jsem vnímala, byla přítomnost Kevina. Jako kdyby v místnosti nikdy jiný nebyl.

„Sedni si, Rose.“ Přikázala mi máma a já si poslušně sedla. Nebyla jsem si jistá, kdo z nás se cítil víc trapně, ale vládla dusná atmosféra.

„Dozvěděla jsem se, že ti dneska donesl Kevin učení, protože Grace nemohla, zůstal tady a projevil zájem o to, abys nebyla tak přísně potrestaná. Po nekonečném přemlouvání jsem konečně povolila, dostaneš zpátky mobil i počítač a s tetou to ještě domluvím…Ale zaracha máš pořád. Alespoň do konce tohodle týdne, ale musím ještě vymyslet něco pro oba dva. Slibte mi, že už nic takového neuděláte a možná povolím ještě víc.“

„Slibujeme.“ Odpověděli jsme najednou a při tom jsme si vyměnily pohledy. Usmál se a já mu úsměv opětovala. Splnil jednu věc z jeho ‚seznamu‘.

„Dobře, fajn. Asi jsem moc milá, ale věřím vám. Za půl hodiny je večeře.“ Oznámila nám a zvedla se od stolu, to znamenalo, že rodinné posezení končí. Vystřelila jsem z kuchyně za Kevinem a očekávala jsem další šílenou konverzaci.

„Jdeme se projít?“ Zeptal se. Přikývnula jsem, nehledě na to, že jsem byla stále nemocná. Na čerstvém vzduchu se mi bude lépe přemýšlet a také nebudu cítit zběsilou pozornost rodičů nebo Charlie. A pravděpodobně jsem udělala chybu, že jsem bezmyšlenkovitě vyšla z hlavních dveří bez mikiny nebo bundy, ale vracet jsem se nechtěla.

Jen, co jsme ušli deset metrů, mi začaly drkotat zuby, i když jsem nejvíce tiskla čelist k sobě. Šli jsme v tichu a sem tam projelo auto. Doufala jsem, že Kevin začne mluvit jako první. Koutkem oka jsem pozorovala, jak skákal pohledem ze mě na ulici. Odhodlával se něco říct, viděla jsem to na něm.

„Četla jsi to?“ Zeptal se konečně a já vydechla všechno to napětí, které jsem cítila.

„Jo.“ Přikývla jsem upřímně a čekala jsem, co řekne dál. Nebo co udělá dál.

Obrátil se ke mně čelem, stoupla jsem si proti němu a skenovala jsem jeho oči pohledem. V jeho očích jsem nikdy nevěděla, co čekat, stejně jak teď. Přitáhnul mě k sobě za boky, objal mě za pas a políbil mě na rty. Elegantně. Ani jsem se nestihla zamyslet nad tím, že se nikdy tak elegantně nechoval. Splnil další věc na svém ‚seznamu‘. Tělo mi zalila horkost a ohřálo mě jeho tělo, energie, která z něho proudila. Jeho hebké rty se o mě otíraly a já jsem si přála, aby tenhle moment nikdy neskončil, ale skončil.

„Odpuštěno?“ Zeptal se a očima mu proletěla jiskra. Bál se. Překvapovalo mě, jak moc jsem se v něm už dokázala vyznat.

„Odpuštěno.“ Přikývla jsem s úsměvem.

„Mám pro tebe novou přezdívku, ale jenom jestli se ti bude líbit…“ Zašeptal do ticha.

„Nevím, jestli se mi bude líbit víc, než ‚Rosie‘.“ Pokrčila jsem rameny. Nemohla jsem se zbavit přiblblého úsměvu na mé tváři.

„Co takhle…Kevinova holka?“ řekl. Vyrazil mi tím dech. Chvíli jsem tam stála a rozmýšlela jsem se. A pak mi došlo, že není nic k rozmýšlení. Někdy přece musím být spontánní a riskovat.

„Zní to dobře.“ Zasmála jsem se.

Znělo to božský, dokonale, skvěle, úžasně, nádherně…Ale nechtěla jsem mu zvyšovat už tak dost vysoké ego a sebevědomí. 

ÁÁÁ, jsme na konci. Chtěla bych hrozně moc poděkovat Vám všem, kteří jste to dočetli až do konce. Hrozně moc jste mi dělali radost. Jsme na konci s tímhle příběhem, no kdo to čekal? Přiznávám se, že ani já ne. No skončilo to happy endem, takže se omlouvám všem, které jsem zklamala, ale já jsem holt zastánce happy endů. (Tím však neříkám, že píšu happy endy:D) Nečekala jsem, že bude takový ohlas. Momentálně je The size isn't important #4 v Teen fikci a já z toho absolutně skáču radostí! Děkuju moc!♥ 42k je obrovské číslo! Já už nevím co dál říct...Nemám slov. Jste úžasní! DĚKUJU.
Btw. Píšu ještě několik příběhů, takže se se mnou neloučíte navždy. :D 
-Kiki
(Nový rekord:D 2493 slov^^)