Je mezi námi ticho. Jedeme na koních za hradbami a vedeme za sebou vojáky na smrt. Jinak se to popsat nedá, protože poslední dobou se jedná opravdu pouze o smrtící akce, kdy nevyvázne ven ani polovina.

,,Titán vpravo!" Ozve se křik z pravé strany a následně se ve vzduchu rozprskne červená světlice. Asi šest kadetů se od nás odpojí, aby zlikvidovali titána, co překáží v cestě.

Abych popsal, jak se cítím... Já vlastně nevím. Je mi na jednu stranu dobře, protože vím, že jsem s Erwinem. Ale při pomyšlení, za jakou cenu? Erwin mě chrání jako oko v hlavě, což já nepotřebuju. Někdy mě to vytáčí.

V tichosti upřu pohled před sebe a pevněji stiskne otěže. V legii nejsem moc dlouho a i tak se mi podařilo získat Erwinovy sympatie, což je samozřejmě dobře. Představa, že by si někdo nárokoval jeho tělo?

To je hnus.

,,Nad čím přemýšlíš?" Zeptá se mě s lehkým úsměvem. Jak může být tak klidný? Obdivuji ho, i když si sám stále buduji svou pověst.

,,Nad titány." Zalžu bez přemýšlení a jakmile se objeví další světlice ohlašující Titána, vydám se tím směrem. Jsme na začátku výpravy a už je nás extrémně málo.

Za stromy zahlédnu vysokou obludu, co má něco kolem osmi metry. Vytáhnu meče a seskočím z hřebce, který ihned zastaví a poslušně čeká. Mám nevýhodu. Na louce se nedá použít 3dmg vybavení, takže se rovnou zachytím titánova krku a doslova jej rozsekám. Pak se vrátím za Erwinem a zbytkem legie.

Ptám se, jak popsat své emoce. Je to neskutečně složitý úkol, týkající se spousty nás. Naše emoce jsou určitě smíšené. Já cítím něco mezi zvláštním klidem a zároveň divným adrenalinem.

,,Máš dostatek plynu? Dostatek ostrých čepelí?" Začne se vyptávat. Lehce pokývu hlavou a zadívám se na jeho sladký obličej. Mým snem je, být s Erwinem navždy. Udělám vše pro to, aby se vyplnil.

Jenže v tu chvíli se dostaneme... K vodě. Ke slané vodě, je jí až moc!