"Tady jsme pozdě!" zavolala Malá Meg Giryová a zamávala bílou maskou. Celá skupina četníků a kulisáků přestala prohledávat okolí.
"Ten už je stejně dávno pryč, vrah jeden!" vykřikl kdosi.
"Snad dokonce napořád!"
Zklamaně zamířili zpět nahoru do teď již jen zčásti doutnající budovy opery. Meg se ještě vteřinku zdržela. Doufala, že Fantoma ještě alespoň jednou uvidí, nebo možná spíš uslyší. Bohužel už byl pryč. Ale co vlastně čekala?
Nahoře natropil pěknou spoušť. Okna povyrážená, lustr se roztříštil o sedadla a zasypal několik nešťastníků, kteří se ze středu řad nestihli prodrat ven. Z ohořelých závěsů se ještě trošku kouřilo. Meg pomáhala vytahovat raněné z trosek lustru. Až na chodbě potkala svou matku, paní Giryovou.
"Zmizel, nechytili ho!" zavolala na ni. Paní Giryové přeběhl po tváři lehký spokojený úsměv. Meg k ní přiběhla.
 "Podívej," vytáhla zpod košile bílou masku, Madam Giryová na ni ale hned sykla, ať to uklidí. "Bude ještě potřeba," řekla, "teď pojď za mnou!"
Za ruku ji odtáhla do šatny, kam Fantom přišel za Christinou ve večer jejího triumfu. Tentokrát žádné růže, žádné dopisy: Byla jste úžasná!
Jen velké zrcadlo. Madam Giryová se obrátila k Meg.
"Teď mi hezky popořádku pověz, co jste našli."
"Nikdo tam už nebyl. Jen tahle maska. Ani Christine, ani pan de Chagny, ani Fantom. Ale možná je to tak lepší...."
"To jistě. Ale teď... Musíš se tam vrátit, sama to tam prozkoumat. Pojď tudy. A nezapomeň, ruku ve výši očí!"
Odvedla ji před zrcadlo a Meg jím prošla, stejně jako kdysi Christine. A konec konců jako i ona hned poté. Kdyby ji tehdy její matka nezatáhla zpět...
Prošla až na místo, kde stál uvázaný kůň. Asi nebyl čas ho odvézt pryč. A nebo se chce vrátit?
Nasedla na něj a tryskem se rozjela sklepením. Zastavila se až před vstupem do vody. Dál s koněm nemohla, poplácala ho tedy a on utíkal zpátky. Doufala, že zná cestu. Sama se ponořila do ledové vody. A plavala a plavala. Když už jí začínaly docházet síly, zpatřila v mlžném oparu před sebou mříž, za níž zářily svíce. Dokázala to. Přidala a zanedlouho už se před tyčila mříž. Naštěstí nedosáhla až úplně na dno. Meg byla štíhlounká, protáhla se i nejtenčí skulinkou. To se jí teď hodilo. Za pár vteřin už stála na druhé straně mříže a prohlížela si znovu Fantomův dům. Drobné věci, které by za jiných okolností vykouzlily úsměv na každé tváři, v ní nyní vzbuzovali jen smutek. Fantome Opery, co jsi to způsobil!
Člověk je jen takový, jakého z něj udělá jeho okolí. Dělá jen to, co cítí, že musí. Meg pohladila hrací strojek s opičkou v perském oděvu. Ještě pořád kývala hlavou a hrála melodii z novoročního maškarního bálu. Jak se všechno mohlo takhle zamotat?
Pohled jí sklouzl na dvě rozbitá zrcadla. Proč by rozbíjel zrcadla? Když sem její matka dovedla pana de Chagny, mohlo se stát cokoli. Mohli se klidně navzájem zabít a těla mohl odnést proud. Ale Christine...
A co ten závěs? Zkrývá se za ním další zrcadlo? Musela zkusit nahlédnout a otevřela se před ní temnota. Tudy museli zmizet! Proklouzla pod závěsem a svět se ponořil do tmy. Tápala tou černotou, rukama se přidržovala stěn, aby neodbočila z cesty. Ta ale zatím poračovala rovně.
Ve tmě před sebou vytušila cosi. Po dotyku zjistila, že se tu chodba dělí. Buď doprava nebo do leva. Nic mezi tím, žádné kompromisy. Kudy? Zaposlouchala se do temnoty. Chvíli naprostého ticha přerušila tichá melodie. Rozhodla se tedy pro chodbu v pravo, z níž jakoby se píseň linula. Udělala asi pět kroků, když se pod ní pohnul kámen a za ní se ozval rachot. Vrhla se zpět, ale zapadla za ní mříž. Teď už nemůže zpět, dosáhla bodu, za nímž není návratu. Nezbývalo jí, než zvednout ruku a pokračovat tmou vpřed. Snažila se nepřipustit si, jak moc se bojí. Pod nohama jí proběhl párek myší. Lekla se a vykřikla. Melodie, která předtím pomalu sílila, naráz utichla. Tmou zasvištěla smyčka a stáhla se okolo jejího krku. Kdyby nezdržela ruku v úrovni očí, skončila by nyní jako Piangi, který teď nejspíš ještě pořád leží za scénou a Carlotta u něj vzlyká. Chudák, čím se vlasně provinil? Zpíval a překážel Fantomovi? Vždyť to není zločin. Dělal jen svou práci.
Lano Meg sice neuškrtilo, ale stačilo, aby ji mohl Fantom strhnout k zemi a přitáhnout k sobě. Jeho ruce ji zvedly a sevřely se kolem ní jako svěráky. Přitáhl si ji blíž. Tak blízko, že viděla jeho strašlivý obličej. Ale tvář nebyla nic proti očím. Jeho oči se zlověstně leskly. Očividně ho ale překvapilo, že ještě žije.
"Co tu děláš?!" zakřičel, až se začala třást ještě víc než před chvílí. Přesto však v sobě našla dost odvahy, aby řekla pevným hlasem:
"Já jsem Meg Giryová. Hledám..."
Zastavila se. V jeho očích se leskly slzy. Najednou se už nebála. Spíš jí ho bylo líto. Takže Christine je teď s Raoulem, ať už kdekoli. Opustila ho. Ubohý Fantom. Náhle však zmizel ten závan smutku, jeho oči opět ztvrdly. Zatřásl s ní.
"Co tu děláš?!!!!" křičel. Zas se ho bála. Děsil jí, ale teď už věděla, že i Duch Opery má srdce. A že jeho srdce bylo právě zlomeno.
"Možná jsem tak trochu hledala i vás. Myslela jsem, že jste strašný, ale..." slova se jí na okamžik vytratila. Nevypadal vlastně tak děsivě, pokud nepočítala jeho oči a fakt, že se jí ve tmě pokusil uškrtit.
"Ale...?!"
"Ale myslím, že Joseph Buquet přeháněl. Nevypadáte tak hrozně."
Ta poslední věta v něm vzbudila nejistotu. Pak ale jeho výraz znovu ztvrdl.
"Já nevypadám hrozně, já JSEM hrozný!" zahřměl.
"Nikdo nemůže být hrozný, pokud má tak nádherný hlas. Slyšela jsem vás tehdy při představení Němého, jako celé divadlo. Slyšela jsem vás dnes zpívat. Nic krásnějšího jsem nikdy předtím nepoznala. Šla jsem se podívat. Když vám Christine ztrhla masku, lekla jsem se, protože jsem nečekala váš obličej, ale potom... Nějak se mi to rozleželo v hlavě. A konečně, slyšela jsem vás před chvílí. Taky úžasné, škoda, že jsem vás vyrušila."
"Hezky se snažíš dostat ven. Jenže kdo přivedl ty četníky, no?"
"Ano, přivedla jsem je já, ale jestli jste tu ještě byl, musel jste slyšet, že jsem je hned zas poslala pryč. Teď už se tam nevrátí, můžete tam žít dál..."
"JÁ TAM NECHCI ŽÍT DÁL!!!!" muselo ho být slyšet až nahoře v divadle, "jestli mě chceš nalákat do nějaké pasti, nepovede se ti to!!!"
Vyrval jí ruku zpod provazu a chtěl dokončit, co předtím začal, když z Megiiny košile vypadla maska.
"Co to bylo?" zastavil se.
" To jsem vám přinesla, kdybyste to náhodou ještě potřeboval."
Zvedl masku, oči se mu zalily slzamy. Meg by přísahala, že ho slyší šeptat Christinino jméno. Pak se ale obrátil a z jeho očí sálala čistá zuřivost. Škubl za konec provazu a Meg cítila, jak se smyčka stahuje.
"Mám... Poslední... Přání..." zaskuhrala.
"Ano, madmoisselle?"
Takže gentleman.
"Prosím, zazpívejte ještě jednou to, co jste tu zpíval, když jsem přicházela..."
Znovu se jeho oči zalily slzami, tentokrát ale na delší dobu. Povolil sevření kolem smyčky a Meg se z ní podařilo vykroutit. Lapala po vzduchu, ale Fantomovi to zdá se bylo jedno. Seděl na zemi a plakal. Meg si sedla až k němu. Zašeptala mu do ucha:
"Zpívej prosím ještě jednou..."
Utřel si slzy a začal zpívat. Meg nemohla vědět, že tuhle píseň už jednou zpíval. Tehdy na střeše, ten večer, kdy zemřel Joseph Buquet. Čekal tehdy na Christine. S růží s černou stužkou v ruce. A Christine opravdu přišla. Jenže tehdy s ní přišel Raoul.
Zpíval a zpíval, až se dostal k místu, kde zašeptal Christinino jméno a rozplakal se nadobro. Meg položila ruku na jeho ramena a plakala s ním. Třesoucíma se rukama se pokusil navléct si opět masku, Meg ho však zadržela. Podíval se jí do očí a v tom pohledu bylo vše. Překvapení, že nechce, aby schoval svůj obličej, radost, že existuje na světě někdo, kdo mu masku sám neobléká a smutek, vzpomínka na Christine.
"Christine meůla pravdu, vy jste Anděl hudby. Nevidím ve vás ďábla. Jak bych ve vás mohla vidět ďábla? Dělal jste jen co jste musel. Možná nemusíte být navždy sám."
Neřekl ani slovo. Tolik ho bolelo, že ztratil Christinu. A teď jako by mu Meg sypala sůl přímo do ran.
Mlčeli tam dlouho, velmi dlouho.
Pak se ale Fantom zhluboka nadechl a řekl:
"Musím jít..."
"Kam?"
"Nikam... Já... Mám pocit, že... Ostatně, co se zajímáte, madmoisselle?"
"Já jen... Já jen, že já mám pocit, že... Že vy..."
Větu nedokončila, ale oba věděli, co chtěla říct.
Fantom ale řekl jen: "Sbohem" a odcházel do temnoty. Na druhé straně zaskřípaly mříže, mohla se vrátit. Ale nechtěla. Ne když věděla, že Fantom nechce bez Christine žít. Ale tušila, že nic nezmůže. Se slzami se s ním v duchu rozloučila a začala zpívat:
(píseň v závěrečných titulcích, Learn to be lonely)
Dítě divokosti
 Zrozeno do prázdnoty
 Uč se být sám
 Uč se najít svou cestu v temnotě
Kdo tu bude pro tebe?
Konejšit tě a starat se o tebe?
Uč se být sám
Uč se být svůj jediný společník
Nikdy se ti nesnilo o světě
Kde tě ruce drží
Vždy jsi věděl
Že tvé srdce bylo na vlastní pěst
Tak se směj ve své samotě
Dítě divokosti
Uč se být sám
Uč se, jak milovat život žitý osaměle
Uč se být sám
Život lze žít, život lze milovat sám...

Z dálky se jako v odpověď ozvala stejná melodie. Ale pořád se vytrácela. Meg nakonec zůstala v tichu.
Zpátky se vracela stejnou cestou. Když dorazila do Christininy šatny, její matka už tam nebyla. Natáhla se na pohovku a dala se do pláče.
Když najednou pod sebou něco ucítila. Zvedla se a vzala obálku zapečetěnou pečetí s lebkou.
"Sbohem, Malá Meg.
 Až příliš vám rozumím a vy až příliš rozumíte mně. Mé srdce ale navždy patří Christine. Prosím, rozumějte i teď.
Přeji vám šťastný a dlouhý život.
O. G. "
A Meg už neplakala.
...
Později se Meg dozvěděla, že Raoul s Christine kamsi odjeli a žijí tam velmi šťastně. Hlavně spolu. V opeře se vlastně hrát téměř nepřestalo, jen co odstranili škody a trošku budovu vyzpravili, pánové André a Firmin znovu začali usilovat o to, aby se v opeře hrálo. Lidé se zpočátku báli, ale po pár měsících se na katastrofu dapomnělo a dlouhá léta se pánové André a Firmin těšili ze šťastné opery bez Fantoma. Ale co když tam pořád někde byl? Malá Meg, občas když se jí zastesklo, proplížila se šatnou, kterou znovu obsadila Carlotta, prošla zrcadlem a přiběhla chodbou až k jezeru. Tam plavala a plavala, za mříže už si však nikdy netroufla. Vždy, když takhle navštívila podzemí, slyšela Andělskou hudbu. Andělskou, nebo spíš Andělovu. A vždy si vzpomněla na ten den, kdy Fantom oficiálně zmizel. Ve skutečnosti ale nikdy neodešel. Když Christine zemřela, Meg už byla více než šedesátiletá dáma. Pár měsíců nato dražili operu. Tehdy vynesli z Fantomova království úplně všechno, co našli. Její matka se tedy na aukci. Snažila se vydražit většinu Fantomových věcí zpět. U spousty se jí to povedlo, pak je Meg nechala v chodbě za zrcadlem v šatně primadony, jen jednu věc nalezenou v podzemí nezískala.
"Položka 665, hrací skříňka s opičku v perském oděvu... Prodáno vikomtovi de Chagny..."